Přečtěte si doposud nezveřejněné deníkové zápisky účastníka Foglarova Tábora Psanců z roku 1940

Členem Dvojky byl i Míša. Můj děda, který měl jednu velmi vzácnou vlastnost, kterou jsem po něm zdědil. Nikdy nic nevyhodil. A tak mi po něm zůstalo velké množství dokumentů, fotek, negativů a zápisníků z jeho pestrého života. Postupně se jimi probírám a ty zajímavější z nich zveřejňuji v rámci tohoto webu.

Když jsem tu v září vystavil fotografie z Tábora ve Sluneční zátoce z roku 1943, ozvalo se mi mnoho nadšených foglarovců a já slíbil, že brzy zpracuji další materiály, které s Jaroslavem Foglarem souvisí. A tak jsem se konečně dostal k tomuto táboru, který můj děda ve Dvojce prožil. Nejkratší tábor v jejich historii. Tábor psanců.

Je to souvislý a nijak neupravovaný text deníku, který si na táboře Míša psal. Tenkrát mu bylo šestnáct let a přesně tak je potřeba ten text brát. Autentické zápisky šestnáctiletého kluka plného skautských ideálů na jedné straně a strachu z protektorátu na straně druhé. Bezstarostný pubertální život v nejistotě války. Ale dost slov, nechme už promluvit Míšu tak, jak si vše před třiaosmdesáti lety zapsal do svého skautského deníku. Přenesme se tedy do června roku 1940, kdy v Praze vrcholí přípravy na letní tábor.

Byl jsem přidělen do 4. služby (žluté) a pořadové číslo mám 28. Naši službu vede Balů, další členové jsou Miloš K., Mirek Š., Prófa, Smíšek a já. Dne 24. 6. 1940 má naše 4. služba povinné přišívání olivek v klubovně, které se již brzy bude bodovat do táborového bodování. 25. 6. má naše 4. služba povinnou službu v klubovně od 2 do 8 hodin.

28. 6. 1940 v 18:30 odjíždíme. Loučení jako vždy převeliké, končíme naším pokřikem a táhnutím Jardy Ř. za vlakem.

Na vědomí se dává, že první dnové jsoutě zasvěceny „Velkému Pršníkovi“, bohu dešťův. Částečně se stavělo a částečně se leželo ve stanech.

Dne 3. července se právě dovídáme, že naše relace „Hoši od Bobří řeky“ se bude vysílat dne 6. července od 15:00 do 15:50. Mají zájem také na „Tábor ve Sluneční zátoce“, ale neví se, pojedeme-li kvůli tomu do Prahy.

Nejžádanější potravinou tábora je chleba, o který je ale největší nouze. Poněvadž chleba nejni a nebude, také přídavky nejsou a nebudou. Lístky nám vůbec nestačí.

Vysílání „Hochů od Bobří řeky“ budeme poslouchati společně u našeho velkého oddílového kamaráda Babyho Kratochvíla v Lukovanech. Vysílat „Zátoku“ asi nebudeme.

Sláma do slamníků příšla teprve 3. července. Do té doby jsme spali jako fakíři na prkýnkách.

Na letošním táboře vystupuje skupina banditů, kteří chodíce po táborovém náměstíčku, obtěžkáni svými dřevěnými pistolemi s náboji gumičkami konají souboje a podobné žertíky a nazývají se pistolníci. Ústřednu mají v „Tombrouské márnici“ (stan Valdy a Prófy). Občas mezi nimi vzplane poplach, když se mezi nimi znenadání objeví šerif Balů a potom zase konají své reje. U nich se konají zpívandy a bývají to milé večírky. Harmonika, kytara a mandolina.

K dosavadním strašidlům 4.7. přibyla tři další. Mstitel, Fantom, Purpurový Huňák.

5. 7. 1940 

Dnes v noci Fialový kříž vykradl Mirka. Vybral mu všechno, co měl na zemi a odnesl mu to do kuchyně. Jsem ale i já velké dřevo, že jsem se neprobudil. Mirek to přijal velmi vzpurně a vztekle a slova, která k tomu měl bych býval nejraději ani neslyšel. Vůbec neumí být kamarádem a nezdá se být dobrým hochem. Mrzí mne to, že kazí tak klidný a veselý průběh našeho táborového života.

Dneska jsem byl pro zeleninu v Ivančicích. Jel jsem přes Oslavany a Katkovice. Ivančice mi byly velmi příjemné a milé, poněvadž jsou městem kraje mého dědečka, kterého jsem měl velice rád. Vypravoval mi o nich a proto jsem se tady cítil jako doma.

6. 7. 1940 

Dnes jsme byli poslouchat naší relaci. Bohužel namísto toho vysílali něco z Německa. Dnes také robím legitky pro celý tábor. Na zadní straně se bude poznamenávat, co kdo měl z oddílového inventáře vypůjčeno.

Dne 6.7. oslavili jsme Jestřábovy 33. narozeniny. Přál bych mu ještě 2× tolik a hlavně 33 pořádných maníků na táboře. Večer hrají Jumbo s Jangem na kytary. Když hrají „Kde domov můj?“, vzpomínáme pojednou na tuto krásnou zem a v mysli mi vyvstávají nejen veselé a slavné osudy její, ale více a bolestněji ony tragédie, jež ji potkaly.

Dnes byl neobyčejný příjem balíčků. Došly asi čtyři vesměs s něčím dobrým pro mlsné takytáborníky. V kuchyni je toho plno, doufejme, že večeře bude o to lepší.

Dnes už končím, napsal jsem toho hodně, ale musím ještě připomenout:

Je tu krásně. Když si člověk vzpomene, co z věcí, co má tady jakživ nezíská žádným způsobem v Praze, nejraději by tu zůstal. Ale den za dnem pomalu mizí a ani se nenadějeme a budeme tu týden, 14 dnů, 3 neděle a pak to nejsmutnější. Cesta domů. Ale i to má své dobré stránky. Doufám, že obé mi přinese mnoho dobrého, užitečného a že moje svědomí bude vždycky spokojeno.

Moje razítko tady ztrácí na významu. Dnes bude vlastně takový soukromý den. Musím se ještě rozhodnout, co budu dělat. Velmi rád bych navštívil strýce Karla, ale nevím, dostanu-li se tam. Uvidíme.

Odpoledne: Byl jsem u strýce Karla. Přijal mne on i teta velice pěkně. Obavy z nařízení vyšších úřadů o zákazu táboření se stále zvyšují a nevím, jak bychom se mohli zařídit, kdyby něco takového přišlo. Vlajka spadla ze stožáru. Je to snad znamení?

Mirkovo chování se zase stupňuje až skoro k výbuchu. Jestřáb mistrně přímo mu domlouvá a on kapituluje. Ptám se sama sebe. Ale na jak dlouho? Dnes máme opět (po druhé) službu. Zítra budeme k obědu vařit brambory na kyselo. Myslil jsem, že pojedeme ve středu do Brna. Nepůjde to ale asi. Myslím, že příští týden a vůbec dny budou znamenati pro nás a pro Jestřába hlavně mnoho starostí. Jeví se to asi také na mých zápiscích. Jsou dosti suché a vidí se tu málo obrázků, ale i při nejlepší vůli to lépe nejde.

Nejvíce hranou hrou na táboře je hra Bussines, kterou pro oddíl vyrobil Sněhurka. Hrajeme ji pořád a stále. Dnes odpoledne budou konána jednání, která rozhodnou o našem osudu na Moravě. Zaslíbená země a má pro nás tolik nástrah! Dnes rozdával Macek Junácké stezky. Na 1. stupeň mi ještě schází 6 věcí. Doufejme, že je urobím.

Jestřáb přijel s radostnými zprávami a proto se připravujeme s Ráčkem na zítřejší cestu … až do Brna. Vstávat chceme ve 3:20 a vlak nám jede v 5:12 z Rapotic. Dnes jsem měl zase službu. Příští bude až zase 14. a 15. Zítra se večer také uvidím s Karlem. Konání příprav na cestu bylo velkolepé. Předně jsme se hodně umyli a nyní připravujeme šatstvo. Doufejme, že se nám ten milý výlet co nejvíce podaří.

10. 7. 1940 

Brno nás přivítalo velice krásně svým přepyšným vzhledem, krásně upravenými ulicemi a krásnými předměty v ještě krásnějším moderním museu. Byl to krásný den, který doopravdy stál za to. Přivezl jsem si dva krásné luky s pouzdrem jako dar p. Matějíčka, mého přítele z Brna. Jeli jsme domů duševně a snad i tělesně osvěženi.

12. 7. se ukázalo, že Mirek je doopravdy zlý hoch. Byl velmi surový a sprostý a potom Jestřábovi lhal a zapíral a přesvědčoval ho brekem. Nelíbí se mi a kazí tak táborové krásy. Soudíme tak všichni ze družiny.

Dnes odpoledne budeme zkoušet dramatizaci písničky „Tři tamboři“, kterou budeme hráti při návštěvě v táboře „Oslava“ a kterou zdramatizovali Ráček a Jumbík s příslušnou hudbou. Tambory budou hráti Niky, Balů a já, krále Černoch, princeznu Valac (možná zkomolené jméno, bylo těžko čitelné), na kytary Jumbo a Jang, na mandoliny Odym a Prófa. Režii bude míti Ráček. Ještě scházejí hoši na okno a trůn. Počet 5.

Když jsme dnes zkoušeli „Tambory“ a Jestřáb byl ve středoškolském táboře, netušili jsme, že zítra již nebude tábor „Na Chvojnici“ a že se budeme museti rozloučiti s tím překrásným koutem naší vlasti. Nařízení přišlo tak rychle, že jsme se ani nenadáli a už jsme musili balit a bourat náš tábor, který trval jenom 13 dní.

Dne 13. jsme se pak rozloučili nejen s táborem a krajem tam kolem Chvojnice a Oslavy, ale i s přítelem J. Kratochvílem - Babym, který dovedl vždy pomoci všude a v pravý čas a který nás upozornil na tuto podivuhodnou zemi.

Loučili jsme se s ním v nádražní čekárně v Rapoticích za ohromné bouře, když jsme mu napřed byli předvedli ony „Tambory“, poslední vzpomínku na náš tábor, který se bude jmenovat „Tábor psanců“. Toto jméno bude hlásat trampoty Jestřábovy i naše, které s tím táborem byly spojeny.

Tak se skončil tábor 1940.