Článek
Planetky jsou souborem dvanácti povídek, z nichž půlka má v této knize premiéru, ostatní už čtenáři mohou znát buď ze spisovatelčiny první povídkové sbírky Vrhnout z roku 2010 nebo z jejich uvedení v časopisech či povídkových antologiích. A i když tedy povídky pocházejí z docela dlouhého časového období, neznamená to, že by to knihu dělalo nesourodou. Naopak, ten vesmír, s nímž se v knize setkáváme, je pestrý jak život sám, ale prochází jím jednotný autorčin literární styl.
Povídky Hany Lundiakové mají zcela zásadní schopnost vtáhnout člověka na tu kterou planetku mezilidských vztahů nebo podivných postaviček velmi rychle, doslova v pár odstavcích. A tak se stáváte svědky světelné milostné hry v úvodní Kůže je ještě bílá, užíváte si až voayérskou přítomnost v ní. Jindy sledujete příběh podivného inuity, který se rád po městě producíruje nahý a nebo proplouváte povídkou, která začíná vybíráním vší z vlasů (tady je provazba i na jednu píseň Stinky z alba Bído, čau…) do sbírky ještě zvláštnější postavy, sběratele parazitů jménem Džodžo.
A v každém tom příběhu vnímáte obrovskou lásku, empatii a pochopení lidí, kteří jsou často jiní, mají své problémy, zvláštnosti a životy, ale každý z nich chce bejt aspoň na chvíli šťastný. Autorce se povedlo ze svých starých povídek vybrat ty, které do koncepce celé knihy zapadají znamenitě, zároveň mám teď chuť vrátit se po letech i k její prvotině a připomenout si i ty povídky ostatní.
Pak je tu ale půltucet povídek nových a v nich ta lidská sounáležitost a porozumění dál graduje. Takže je čtete, jste obklopení obrovskou něhou a nadějí a neubráníte se dojetí nejen při nečekané pointě, ale i při vší té křehké intimitě, která je knihou protkaná.
Planetky
Středem jejich vesmíru je jakýsi dvorek v domě na Letné, o nějž se nějakým způsobem jednotlivé příběhy otírají. A na ten dvorek svítí přes den velmi důležité sluneční paprsky, světlo, které všechny planetky z této knihy obklopuje a zahřívá.
A protože bych nerad nějakou pointu vykecal dopředu, nebudu se příběhy z druhé půlky knihy více zabývat. Nic ale nepokazím, když napíšu, že třeba jedna povídka je o nelehké situaci ukrajinské rodiny uprchlé do Česka i obdivuhodné pomoci jejich zdejší adoptivní mámy. Další nás zavede kamsi do Broumova. A třeba Blahonauti jsou o tom, že ať už se člověk životem protlouká jakkoliv, všechno nakonec dopadne tak, jak má.
Mazlila se se světlem skrze plastikový pás rozhýbaný průvanem. V záblescích jsem zkoušela, jak by její kůže pod mým tělem zvláčněla a zteplala, jak by se prohřály klouby a uvolnily úponky neustále napjatých svalů. Lehké, slabě zelektrizované vlasy se jí zachytávaly na igelitu a poodkrývaly šíji. Hladila tu průsvitnou hmotu a nechávala se na oplátku hladit, jako by k sobě dávno patřily. Záviděla jsem jim a žárlila na ně, neboť jim nic nechybělo. Ale byla jsem to právě já, kdo byl důležitý. Já jako důvod. Pohybovala se po mě, nastavovala se a já ji hltala ze všech pespektiv, jež nabízel pokoj a dovolovala kamera. V posledním záběru jsem si její ňadro přiblížila tak, že se rozplynulo jako krém v ústech.
Autorka při psaní volí pečlivě každé slovo, všímá si důležitých detailů, které atmosféru příběhu báječně dokreslují. A tak spolu s hrdiny jedné povídky posloucháte remixy Einstürzenbde Neubaten, jindy si předrevoluční pamětníci vzpomenou na kubánské pomeranče, úplně vidíte malíře, který na dvorku svou neobvyklou technikou touží vytvořit ještě alespoň nějaký svůj pohled na zdejší svět.
A o tom vlastně ta kniha je. Ukazuje, jak různé vesmíry se kolem nás vyskytují. A že stojí za to je přijímat takové jaké jsou a neodsuzovat je. A umožnit každému, včetně sebe sama, se tu nějakým způsobem podepsat.
Kniha Planetky Hany Lundiakové vyšla v Odeonu v roce 2024.
