Před osmdesáti lety vyšly Rychlé šípy na gramodeskách

Můj děda, Jaromír Míša Průša (některé materiály chybně uvádějí Michal) chodil v té době do oddílu k Jaroslavu Foglarovi. Ten oddíl různě měnil své zřizovatele, chvíli to byl skautský oddíl, chvíli pracoval pod hlavičkou Klubu českých turistů, chvíli dokonce pod záštitou Kuratoria. Šlo o nelehké válečné roky, činnost organizací sdružující mládež byla různě omezována a zakazována.

A jako zázrakem dostal Jaroslav Foglar příležitost zpracovat - dnes bychom řekli audioknihu - tenkrát šlo o gramofonovou nahrávku několika příběhů Rychlých šípů. Foglar se příležitosti chopil a spolu s členy jeho oddílu připravili deset příběhů Rychlých šípů, z nichž osm skutečně nahráli. Ty pak vyšly na čtyřech gramofonových deskách značky Esta, dnes se jedná o hledaný sběratelský artefakt.

Příběhy Rychlých šípů byly pro svou zvukovou podobu realizované jako dialog zhruba deseti osob, dialogy byly propojovány písněmi, ke kterým měl původně hudbu složit člen oddílu Jumbo. Nakonec si ale vydavatel prosadil skladatele S. E. Nováčka. Režie se ujal právě můj děda Jaromír Míša Průša. A díky tomu se u mne zachovaly jak původní notové přepisy všech písní, tak rozepsané dialogy všech realizovaných i nerealizovaných příběhů, propagační materiály, fotografie, dědovy zápisky a úvahy a bohužel pouze tři desky (pokud by někdo chtěl prodat desku Rychlé šípy na kluzišti / Rychlé šípy sáňkují, rád ji za rozumnou cenu odkoupím).

Postupně jsem se tím vším teď pár dnů probíral, a to nejzajímavější se pokusím shrnout do tohoto článku.

První série desek byla nahrávaná 1. prosince roku 1941. Šlo o příběhy Rychlé šípy pomáhají Bohouškovi, Rychlí šípy trestají Dlouhé Bidlo, Rychlé šípy na strágule a Rychlé šípy hrají divadlo. Připravené, a nakonec nenahrané zůstaly díly Rychlé šípy nadělují a Rychlé šípy o Třech králích. Každá z epizod je dlouhá zhruba tři minuty.

Druhá série desek se nahrávala půl roku po první, 22. června roku 1942 a byly to příběhy Rychlé šípy sáňkují, Rychlé šípy na kluzišti, Rychlé šípy loví bobříky a Rychlé šípy robí šlapohyb.

Jako herci vystupují autentičtí členové Foglarova oddílu. Jmenovitě to byli: Vlasta Outlý (Mirek Dušín), Míša Průša (Jarka Metelka), A. Horáček (Jindra Hojer), Valda Novotný (Rychlonožka), Boris Navrátil (Červenáček), J. Starec (Dlouhé Bidlo), René Dittmar (Bohoušek), Jiří Navrátil (Jedovatý dědek, Filištín), A. Pleskot (I. chlapec, pokladník), Zdeněk Trpišovský (II. chlapec, pan Čermák) a v malých rolích ještě René Dittmar a Vl. Janík.

Z dnešního pohledu mohou nahrávky působit úsměvně a osmdesátileté stáří je na nich znát, stejně jako to, že chlapci z Dvojky nebyli profesionální herci. Šťoural by tomu tedy mohl vytknout téměř vše od naivních textů, dávno překonaného humoru, nehereckých výkonů a samozřejmě technické kvalitě. Dokumentární hodnota těchto nahrávek je ale obrovská. Už jen to, že v nelehké době let 1941 a hlavně 1942 (nahrávalo se osmnáct dnů po atentátu na Heydricha) mohlo něco takového vzniknout, je fascinující.

Už jsem tu psal, že si děda tenkrát napsal tři úvahy o nahrávání desek jako takových. První vznikla bezprostředně po návratu z nahrávání, a děda, kterému bylo tenkrát šestnáct let, ji zakončil slovy „a tyto myšlenky, hnusně automatické, sladce mešuge, něžně uspávající a zmateně působící měl jsem já, Jaromír Průša, zvaný Míša, když jsme byli skončili práci v Estě.“

Svou druhou úvahu nazval „Besedy pro domovinu“ a jde o jakési zpívané a rýmované pásmo o tom, jak nahrávání probíhalo. Pro představu tu vyberu alespoň krátkou ukázku: „Kdybys byl junáku / nepodleh Esťáku / nebyl by ses mořil / v tom hnusném baráku / v ruce svou roličku / mikrofon před nosem / voláš teď ubohý / jaké to střevo jsem“.

Třetí úvaha je asi nejzajímavější o tom, jaké to je být „slavným Šípem“ a jak to vypadá, když se zveřejní fotografie Rychlých šípů, které ale nejsou Rychlými šípy. A tu jsem tu přepsal celou a jen ještě jednou připomínám. Jde o neupravované zápisky šestnáctiletého kluka staré osmdesát let. Proto je tu z dnešního pohledu místy nezvyklý jazyk nebo slova, která se dnes už nepoužívají. Ale podobně jako nahrávky samotné je to, myslím, zajímavý dokument té doby a byla by škoda o něj čtenáře, které zajímá dílo Jaroslava Foglara, ochudit.

Chudáci kluci, co jednou budou poslouchat Šípácké desky!

Co iluze dávaly jim Fischerovy a Junkovy obrázky, jak si už zvykli na ty tváře, oni už poznali každého Šípa jen podle chůze a teď na té fotografii vidíš takovou rozcuchanou společnost, kampak jsme my jenom přišli?

Pánové a paní, nepřál bych vám být v kůži jako jsem já. Je to kůže kukulínovská. Proč, ptáte se? Ano, jsem moderním Kukulínem, který pro svěřené mu tajemství zmírá.

Paní a pánové, v našem baráku žijí počestným životem mezi jinými tři rodiny. Nic by mi nevadily tyto rodiny. Ani by mi nevadilo, že mají chlapečky ve stáří 6 až 12 let.

Paní a pánové, vadí mi, že ti chlapečkové jsou zbláznění do Rychlých šípů, a že se moje maminka podřekla, že budu se Šípy natáčet na desky. Kdybych věřil na pána boha, to vám bych musel mít hříchů za lež, to by mi všechny odpustky světa nestačily na jejich zkonzumování. Co já vám těm klukům napovídal! To je hrůza, to je klamání myslí!

Já vám jim řekl třeba, že klub Rychlých šípů je z venku, že není v Praze, já vám jim řekl, že sem přijeli autobusem schválně na to natáčení, že dostali ze školy volno, že Mirkovi Dušínovi je 12 roků a tak já hloupý se zaplítal, že pak mě ti smradi úplně utápěli v mých výmyslech!

Tak třeba tuhle potkám jednoho toho specifickýho a povídám mu, jak se mu ty Šípy líbily. Von, že jo. A hned se, potvůrka mrňavá ptá, co prej dostal Mirek Dušín od Ježíška. I zatvářil jsem se významně a povídám, že takovou mašinku, co jezdí na elektriku. A odvětí záludně ten specifický: „Jé, to je asi zrovna pravda! Takový mašinky se teďka nedostanou!“. A byl jsem nucen obracet se škvrně na víru, aby mi zase uvěřilo, že jsem si to nevymyslel. A tak to jde furt, pořád a furt.

A víte, mě v srdci zraje úmysl poloherodesovský - zabíjet, zabíjet ty smrady a kdo na mne v baráku promluví jen slovíčko Rychlé tak střílím.

Ale štígro by tu bylo, tak zatím jsem se nepodřekl, že ty Šípy jsme my, anebrž teď už mistrně zvládám „PRAVDU“ o Rychlých šípech tak, že bych mohl příhody autorovi dodávat na kila.

A tak žijí kluci z vědomí, že Šípy existují, a že oni znají toho pána, co to v gramofoně režíruje, a ten by přece nelhal, že jo! A jako bomba no tuto pevnost víry existenci pravých Rychlých šípů tu mám další fotografii z natáčení.

Srdcem mne bolí, když vidím vás, vší Šípovské hlasy, v lidské podobě. Iluze pryč, tohle jsou ty jejich Šípy, ty ideály kluků, jak je vytvořil doktor Fischer?

Proč ty, Mirku Dušíne, proč máš tmavé vlasy, ne takové žluté, jako v Hlasateli, proč je máš ulízané dozadu a ne s patkou do čela?

Proč ty, Jarko Metelko, jsi mnohem starší než Mirek Dušín, proč nejsi černovlasý s pěšinkou uprostřed, proč máš ten divný šibeniční zjev s brýlemi? Jak to přijde, že máš na sobě dlouhé kalhoty a ne tradiční pumpky nebo krátké kalhoty a sako jedné švestkově modré barvy?

A co ty, Jindro Hojere, takhle tě přece doktor Fischer nikdy nakreslil! Ten vyjukaný obličej, jsi to ty opravdu?

A proč má Červenáček, v Hlasateli vždy kulatého obličeje, najednou podlouhlý tvar obličeje? A proč, u všech plantážníků nemá červené kalhoty, modrý svetr a k čertu, kde nechal svou červenou čapku??

A ten obrýlený kluk za ním který vůbec nemá světle blond vlasy do ježka, to že je Rychlonožka? Ne, spíš bych věřil na duchy a příšery!

Ptáme se tě, zklamaný ctiteli Šípů, co hlasy, ty se ti zdají pravé, to jsou Šípy? Ano, to ano, ale tuhle fotografii jste falšovali, řekne vám, to nejsou oni, takové my je nechceme, ne, nám už nevymluvíte, že neexistují!

Jen se podívejte na takové Dlouhé Bidlo! To je ta vytáhla kostra potažená vikslajnvantem? Tenhle má také sice brýle, ale je to spíše sympatický tlouštík milého vzezření a ne ta potvora nedobrá, zbabělá z Hlasáka! Jako kdybyste ho postavili před zakřivené zrcadlo!

A tohle milé rozcuchané dítě, že je ten protivný Bohouš! Fuj, styďte se tak nás podvádět! O jedovatém dědkovi už ani nechci mluvit.

Ne, pánové, přestaňte si dělat z nás blázny a ukažte nám pravé fotografie Rychlý šípů! Anebo neukazujte nám nic, dejte nám jen ty kresby z Hlasatele, dejte nám hlasy na deskách, víc nic! A nekažte nám iluze!

Nekazíme iluze. Fotografie budou jenom naše a nikdo nebude zaměňovat Mirka Dušína za Vlastu Outlého, Jarku Metelku za Míšu Průšu, Jindru Hojera za Šmudlou Horáčka, Rychlonožku za Valdu Novotných, Červenáčka za Borise Navrátila. Nikde nikdy nebude hledat ve skromném Retaryánu Josefu Starci Dlouhé Bidlo, v milém Šušíkovi Bohouška a v intelektuálovi Jiřím Navrátilovi jedovatého dědka.

A až jednou se budou tihle kluci dívat, sami už dospělí muži, na tyhle fotografie, pak si uvědomí, jaký veliký dali dar krásným Foglarovým příběhům: Dali jim hlas. Rychlé šípy promluvily. Bylo to jak v té pohádce o princezně, která nedovedla mluvit.

Stáhněte oponu přes ty fotografie! Stáhněte oponu přes ty fotografie, povídám. Fotografie nemluví, ta nepatří hochům, co touží po Rychlých šípech! Stáhněte oponu, udělejte tmu a pusťte ty desky!

A ze tmy zrodí se před vámi ty Fischerovi Šípové a budou žít svoje dobrodružství. Udělejte to, radím vám, stane se to. A pak poznáte, že ne ty obrázky, ale to mluvené slovo, dělá Šípy těma Šípama, že jediná největší zásluha patří tomu, kdo dal jejich ústům slova, aby promluvili, autoru.

A pokloňme se mu, i když se tam na té fotografii krčí až docela vzadu skromně, jakoby mezi nás nepatřil! A buďme šťastni, že nám bylo dopřáno být mu k tomuto zázraku-promluvení nástrojem!