Článek
Marek Orko Vácha je z katolických kněžích ten, kterého vážně a s úctou poslouchají i ti, kteří jinak církev, a zejména tu katolickou, příliš nemusí. Píše knihy, poutavě vypráví o přírodě, je otevřený a nezamrzl někde v minulosti. Chápe aktuální problémy, je na něm sympatický jeho dobrodružný duch. Je to uznávaný lékařský etik. Rozhovory s ním bývají velmi zajímavé, ale krátké. A tak je skvělé, že se se svou kamarádkou a výbornou novinářkou Renatou Kalenskou v loňském roce vypravili na faru, kde působí, do Lechovic u Znojma. A v malebném Podyjí u skleničky vína vznikla kniha povídání o Bohu, církvi, etice, přírodě, ale třeba i o eugenice.
Kalenská je dlouholetá Váchova kamarádka, velmi dobře ví, na co se zeptat a nenechává se odbýt. A díky jejich vzájemnému vztahu a důvěře se i Vácha otevře leckdy víc, než by se otevřel neznámému člověku a nebojí se mluvit o kontroverzních tématech. Klíčové je, že mluví poctivě, tak jak tu kterou věc cítí. Nesnaží se čtenáři podlézat nebo na něj něco zkoušet. Díky tomu otevře několik pro mne poměrně nečekaných témat, jindy jsem překvapen jeho pohledem na svět.
Vácha je velmi současný a pokrokový člen katolické církve. Nebojí se mluvit třeba o tom, že považuje celibát za překonaný. Otevřeně glosuje politiku, vymezuje se nejen proti Miloši Zemanovi, v němž vidí jasné zlo, ale odsuzuje i jeho voliče, když říká, že dokáže pochopit ty, kteří jej volili v jeho prvním volebním období. Pro ty, kdo jej volili ještě v roce 2018, ale nemá žádné vysvětlení ani omluvu. Přesto se Kalenské daří nacházet i témata, v nichž s ním nesouzní a která čtenáře překvapí.
Tím pro mne nejpřekvapivějším jsou svatby homosexuálů a jejich možnost adoptovat děti. Vácha se tématu celkem brání, tvrdí, že s ním nemá žádnou zkušenost. Že s nikým podobné věci nemusel řešit, a tak má pohled jen z dálky. Ale je přesvědčen, že manželství je pouze svazek muže a ženy. Stejně tak jen s těžkým srdcem připouští, že pro dítě může být alternativa jeho výchovy ve stejnopohlavním páru lepší než dětský domov, ale do této uličky se spíš nechává zatlačit Kalenskou. A než se tak stane, hledá různé způsoby, jak adopci dítěte párem dvou mužů nepřipustit (dítě má vyrůstat s matkou, nejlepší je pro něj rodina muže a ženy, určitě existují kvalitní dětské domovy).
Odpovědnost je strašná propast, která se pod námi rozevře. Mohu jednat špatně. Když Adolf Hitler říká: „Přebírám veškerou odpovědnost…“ je to vlastně geniální. Věříš svému vůdci. Svět je vyřešen. Proto máme sekty a proto máme sekty a proto máme extremistické politické strany.
Ale ať už na jakoukoliv věc zastává názor jakýkoliv, podává ho tak, že si jej čtenář, i když s ním třeba zrovna nesouhlasí, váží. Je přirozenou autoritou, používá věcné argumenty a člověk tak jeho postoje nemůže jen tak odpálkovat. A tak se nad jeho pohledem zamýšlí a i když se třeba nenechá přesvědčit na Váchavu stranu, je pro něj jiný pohled na věc zajímavý a obohacující.
Vácha je nesmírně sečtělý člověk, ke každému tématu má nějaké moudro či citát. Legrační ale je, když naráží na ten, že v každém ateistovi je kus víry a naopak, v každém věřícím je kus ateisty. Když se ho tedy Kalenská ptá, zda i v něm je kus ateismu, odpovídá, že ne. Že on si je absolutně jistý existencí Boha jako takového.
Zajímavá je i diskuze o církvi a o jejích chybách. Vácha je uznává, vidí je, ale nemá ambici s tím něco dělat. Nemá chuť, čas ani sílu se jim jakkoliv věnovat, je pro něj důležitější vytvářet ten diamant z každého okamžiku. Práci na reformě nebo změně církve, včetně snahy o zrušení celibátu tak rád nechá na jiných.
Inspirativní jsou i jeho názory na bratry Mašíny. Používá zajímavý argument, který se hodí nejen na ně. Říká, že v roce 2023 nemůžeme posuzovat situaci padesátých let, což vlastně platí obecně. Je to dobrý argument proti všem současným hyperkorektním lidem, kteří odsuzují osoby veřejného života za to, že se ve své době chovali tak, jak to bylo pohledem té doby v pořádku, ale dnes už bychom podobné chování odsuzovali.
V košatých a pestrých povídáních se Vácha dostane k mnoha tématům. Na jednu stranu popisuje své dobrodružství v Antarktidě, které jej málem stálo život. Jindy se nechává unést krásami přírody a s až fanatickým nadšením popisuje všechny ty rostliny a brouky a ptáky Podyjí, ve kterém rozhovor probíhá. A jindy se dostane k holocaustu i dalším hrůzám a bolestem a bezpráví, kterých je na zemi plno.
Život je co nejkomfortnější čekání na smrt. Život je čekárna a úkolem člověka je vybavit si ji co nejluxusněji. Nic víc od života na této planetě nežádej, to je celé. Život je procházka v neděli odpoledne kolem rybníka. Jsme zde, užijme si to, odejdeme za chvíli do vesmírné temnoty, nebudeme více.
Pokud ale má z rozhovorů vyjít nějaký závěr nebo myšlenka, která celou knihou prochází, tak je to ta, že každý je zodpovědný za svůj život. Proto ho má vzít pevně do svých rukou a posouvat jej dál tak, aby jej naplnil jak jen nejlíp může. A důležité je dělat rozhodnutí, třeba i špatná, protože „Bůh po tobě nechce, abys dělala vždycky správná rozhodnutí.“
Je to o svobodě a odpovědnosti, která je její nedílnou součástí. Je to i o tom, jak se lidé svobody bojí právě proto, že odmítají přijmout jakoukoliv odpovědnost a jak toho populističtí politici a sekty a extrémistické strany využívají. Je to nejen o víře v Boha, ale i v sebe sama. Ve své schopnosti. A taky o světě, který rozhodně nikdy není černobílý.
Těžko do tohoto textu shrnout, kudy všude se myšlenky Marka Orko Váchy a Renata Kalenské v jejich knize „Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně“ ubírají. Můžu ale napsat, že její četba je náramně inspirativní a obohacující. Kniha v člověku probouzí touhu o diskutovaných věcech znovu a ještě více přemýšlet. Hledat a nacházet svou cestu, možná zkoušet nové přístupy k vlastnímu životu. Být nejen aktivnější, ale třeba i pokornější. Co víc by si mohli její autoři přát.
Kniha „Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně“ Marka Orka Váchy a Renaty Kalenské vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2024.
