Proč komunisti v roce 1964 zakázali Matušku? Objevili jsme unikátní dobové materiály

„Byl bych rád, kdyby se také můj případ z roku 1964 uvedl na správnou míru“ začíná jeden z našich nejpopulárnějších zpěváků Waldemar Matuška dopis, adresovaný komisi pro rehabilitaci umělců. Ta vznikla v roce 1968 pod tehdejším Svazem československých divadelních umělců. „Jedná se o mé tehdejší distancování po dobu jednoho roku, k němuž došlo bez soudu, bez rozhodnutí komise, jejíž členy bych znal, jejíž prokazatelné důvody bych znal a bez možnosti, abych se obhájil.“

Matuška v dvoustránkovém dopisu odeslaném 10. dubna 1968, jehož originál i další materiály, týkající se tohoto případu jsem našel v pozůstalosti po dědovi, shrnuje celou čtyři roky starou křivdu a na závěr vysvětluje: „Víte, já bych dnes rád žil a pracoval nezatížen nespravedlivým trestem minulých let.“.

Pojďme se ale vrátit zpátky do roku 1964. V té době se v západních Čechách natáčel muzikál „Kdyby tisíc klarinetů“. Umělci byli ubytovaní v hotelu v Mariánských Lázních. Tři nejznámější, Karel Gott, Waldemar Matuška a Eva Pilarová tehdejší pohlaváry dráždili svou popularitou. Kdokoliv, kdo dokázal oslovit posluchače a nešel straně na ruku byl potenciálně nebezpečný. A tak na tuto trojici vytvořil Ústřední výbor KSČ sérii lží a falešných důkazů, které měly dokazovat jejich amorální a odsouzeníhodné chování. A na základě těchto pomluv, které si strana vymyslela, mohla ta stejná komunistická strana přistoupit k trestu. K zákazu jejich činnosti.

Tato událost už byla v médiích opakovaně popisovaná. Nechme o ni vyprávět přímo její aktérku Evu Pilarovou, která celou kauzu popsala pro Novinky.cz v roce 2014 takto:

„Nedlouho po natáčení začaly kolovat drsné pomluvy o Waldemaru Matuškovi, o Karlu Gottovi a o mně. Podle „zaručených“ informací jsme měli močit z balkonu hotelu na sovětskou delegaci, přičemž Karel údajně zpíval Tam, kde šumí proud, zatímco Waldemar úryvky z Árie měsíce - A cáká a cáká. Na základě těchto nesmyslů jsme dostali tzv. zákaz činnosti. Karel a já jsme nesměli na rok do televize a nevysílal nás rozhlas. Waldemarovi k pomluvám přihodili, že řídil nahý dopravu na křižovatce v Mariánských Lázních, a proto mu k televiznímu a rozhlasovému zákazu přidali ještě zákaz koncertování. Vystupovat směl jen v divadle Rokoko. Až do roku 2009 jsem netušila, že fáma byla vypuštěna uměle a cíleně. Autorem byl pracovník Ústředního výboru KSČ. Straně vadila naše popularita, potřebovala nás u našich příznivců znemožnit.“

Pro pochopení případu je důležitá ještě jedna souvislost. Matuška byl tehdy, nebojme se to říct, tuzemskou celebritou. S tím souviselo jeho velké pracovní vytížení a proto tvůrci filmu angažovali jeho dvojníka. Ten jej zastupoval v davových scénách. Své podoby a tedy snadné zaměnitelnosti s Matuškou ale využíval a zneužíval i mimo natáčení. Vydával se za něj často v situacích spojených s konzumací alkoholu a nebránil se ani drobným výtržnostem.

Pojďme se ale posunout do dubna 1968. Matuška popisuje okolnosti zákazu své činnosti třináctičlenné rehabilitační komisi. Jejími členy byli W. Taub, K. Pavlík, J. Šejbalová, J. Kačer, I. Racek, Z. Řehoř, M. Lukeš, V. Jedenáctík, H. Thein, dr. J. Balvín, dr. P. Rychetský, Z. Digrín a H. Kubátová.

Tato komise si naplánovala pohovor se zpěvákem na 24. května 1968. Jak celé sezení probíhalo popisuje zápis, který mám také k dispozici. Kromě zmíněných členů komise a Waldemara Matušky se jednání zúčastnila i rodinná přítelkyně Matušků, paní Morávková. To proto, aby potvrdila okolnosti, v nichž Waldemar a jeho rodiče žili a které zpěvák vnímal jako první záminku, proč si na něj tehdejší oblastní KSČ zasedla.

Matuška vysvětluje, že jeho dva bratři žijí v západním Německu a on i jeho rodiče se za nimi chtěli v roce 1950 legálně přestěhovat. Proto žádali o vystěhovalecké pasy. Nakonec ale situaci přehodnotili a svou žádost stáhli. Sami od sebe, a to ještě před jejím vyřízením úřady. A i proto si myslí, že už v tom mohl být zárodek v přístupu komunistické strany k němu.

Matuška dále vysvětluje, že veškerá obvinění proti jeho osobě jsou buď smyšlenou vykonstruovanou pomluvou nebo šlo o chování jeho dvojníka. Žádá veřejnou rehabilitaci v tisku.

Komise pátrá po zdrojích pomluv a prošetřuje, jak jednali lidé z ÚV KSČ se zpěvákem. Tajemnice Helena Kubátová to v zápisu z jednání popisuje následně: „Mluvila jsem se s. Urbanem z MKI, který mi potvrdil, že na jednání o Matuškově provinění přinesl s. Dvořák (tehdy z ÚV) několik obvinění, která byla na místě vyvrácena. Jednání se účastnili kromě s. Urbana a Matušky s. Dvořák a s. Bedrna z Rokoka. Lékaři z Mariánských lázní a personál hotelu, kde se měl s. Matuška neslušně chovat dopisem potvrdili, že k ničemu takovému nedošlo.“

Tedy ještě jednou. Jednání o Matuškově provinění na ÚV KSČ obvinění vyvrátilo, přesto byl zpěvák na rok zakázán.

Další pátrání o důvodech pozastavení zpěvákovy činnosti směřuje za místopředsedou Výboru pro kulturu a informace, dr. Miloslavem Brůžkem CSc (Komise jej nesprávně přejmenovala na Miroslava). Tajemnice Kubátová po něm v dopisu z 6. června 1968, který mám také k dispozici, žádá o vysvětlení prošetřovaného zákazu. Vedle toho žádá i informaci, kdo a proč měl zájem na Matuškově odstavení z veřejného života.

Brůžek z Ministerstva kultury a informací odpovídá obratem 12. června. Žádný zásadní vhled do kauzy však nepřináší. Reaguje způsobem „já nic, já muzikant“. Vymlouvá se hlavně na to, že na oddělení ÚV KSČ nastoupil až v květnu 1964 a tak za nic nemůže. V tu dobu už bylo vše rozhodnuté, k zákazu dochází od června. Potvrzuje, že šlo zřejmě o falešná obvinění, potvrzuje verzi s dvojníkem a uznává, že celý případ je plný pochybení. On sám však žádnou zodpovědnost necítí a tvrdí, že netuší, kdo by to mohl zinscenovat. Kuriozně popisuje fungování ústředního výboru:

„Když jsem později zjistil, že v mnoha případech jde patrně o pomluvy W. Matušky a ozývaly se kladné připomínky k jeho činnosti, žádali jsme, aby opatření bylo zrušeno. Věc se ovšem komplikovala prošetřováním přestupků Evy Pilarové a Pavla Sedláčka, kterých se opatření týkalo rovněž.“ a doplňuje, že sám i bez zrušených opatření opakovaně přemluvil náměstka ministra vnitra, aby Matuškovi vydal pas a umožnil mu cestu do zahraničí.

Sám Matuška ale M. Brůžka popisuje v poněkud jiném světle. „… to bylo někdy v listopadu 1964. Moji přátelé intervenovali mimo to také na MŠK, na ÚRU (kde prohlásili, že to není jejich věcí, zastávat se zaměstnance), na ÚV KSČ, kde s. Brůžek opět přislíbil odvolání zákazu, ale až po Silvestru, protože by se říkalo, že televize je o Silvestra bez Matušky nemožná. … Ale ani po Silvestru jsem nebyl uvolněn. … Dne 7. února jsem se znovu obrátil na MŠK … ale uvolnění přišlo až 1. června. Opět diskrétně bez písemného sdělení. Najednou jsem mohl zpívat všude.“

Výsledky pátrání na ÚV KSČ tedy říkají, že soudruzi minimálně od května 1964, tedy ještě před samotným zákazem, nepochybovali o Matuškově nevinně, ale přesto se nenašel nikdo odvážný, kdo by dokázal zákaz zastavit nebo zrušit rychleji než za rok. Ze svědectví Evy Pilarové víme, že pomluvy vznikly přímo na UV KSČ. Cílem bylo Matušku uklidit a ten byl splněn. Otázkou je, kdo všechno na ÚV byl do té hry zapojený a zda je s. Brůžek jen oním pověstným užitečným idiotem, nebo zda měl úkol všechno přikrýt, uznat pochybení, zdržovat, co to jde a hlavně nikoho nejmenovat. Tato verze mi připadá nejpravděpodobnější.

Důležitou roli v celém případu hraje také článek „Talenty a ctitelé“, který vyšel v Kulturní tvorbě. Ten měl běžným čtenářům ukázat Matušku jako oplzlého výtržníka a připravit půdu pro následný zákaz. Pod článkem byl podepsaný Ladislav Bublík, šéfredaktor ostravské Nové svobody. A tak se na něj Helena Kubátová za rehabilitační komisi obrací také. V dopisu z 6. června píše: „… ze všech jednání je nám známo, že Váš článek v Kulturní tvorbě byl odrazem názoru jiných míst než redakce samé. Rehabilitační komise se na Vás obrací s otázkou, nechcete-li se sám dnes vrátit k tehdejšímu případu Matuška, vyslovit svůj názor, situaci a důvody, které vedly k postihu populárního umělce.“

Ladislav Bublík skutečně 8. června odpovídá a žádá komisi, aby mu poslala všechny materiály, které má k dispozici. Ty jsou mu odeslané za dalších dvanáct dní. Předběžně se vyjádří, že pro Literární listy napíše o Matuškovi větší vysvětlující článek. Zda k tomu skutečně došlo už se mi dohledat nepodařilo.

Povedlo se ale dokončit rehabilitaci Waldemara Matušky. V úterý 29. října mu rehabilitační komise zasílá závěry svého šetření v nichž mimo jiné uvádí: „Pan Matuška se nedopustil žádných trestných vystupování. Byl tedy potrestán umělecky, hmotně a skandalizován na veřejnosti i lidsky zcela neoprávněně. Rehabilitační komise zajistí publikování této zprávy podle osobní domluvy s Waldemarem Matuškou.“

V časopisu MY 68 pak redaktor Jílek píše dokonce seriál o Matuškovi, který shrnuje závěry komise. Ty doplňuje ještě dalšími redakčními zjištěními. Tím by mohl celý příběh radostně končit, ale má ještě svou dohru.

Článek publikovaný v MY 68  vykresluje soudruha Brůžka v ne úplně pěkném světle. To funkcionáři z ÚV KSČ vadí. A tak 25. listopadu odesílá tři dopisy. Rehabilitační komisi, Matuškovi a redakci časopisu. V nich poměrně rozvlekle na čtyřech stranách popisuje svou verzi příběhu. Vedle toho konstatuje, že závěry komise i očisťující článek jsou postavené na podobně zkreslených informacích, jako původní nařčení Waldemara Matušky a opět upozorňuje, že on sám neměl v celé kauze žádnou negativní roli. Naopak on je ten, kdo se snažil Matuškovi pomáhat.

Závěry komise ale nebyly oficiálně vyvráceny ani výrazněji zpochybněny a zůstaly platné. Waldemar Matuška, který mohl od června 1965 zase zpívat, byl 29. října 1968 rehabilitován.

V Československu pak měl dlouhou úspěšnou hudební kariéru.

V roce 1986 emigroval do Spojených státu.

Jeho byt na Václavském náměstí 39 zabral František Janeček, který v roce 1990 založil s Karlem Gottem agenturu GoJa.

Ale to už je jiný příběh.