Proč máme touhu do všeho hloupě kecat?

Už dlouho přemýšlím o tom, kde se v člověku bere touha komentovat i zprávy a oblasti poznání, o nichž neví vůbec nic. Proč má potřebu do všeho hloupě kecat a ostatním ukázat, co všechno neví a v čem se plete. A nebo jen nesmyslně spekulovat nebo mluvit o věcech, kde se má taktně a s pokorou mlčet.

Na přelomu roku jsme sledovali příběh maminky s malým dítětem, kteří se ztratili v Krkonoších v okolí Sněžky. Horská služba a policie dělaly, co mohly. Prohledávaly krkonošské lesy a také vyzývaly veřejnost, aby poskytla jakékoliv informace, které by mohly pátrání pomoci.

Týdenník policie, což je web, který honí traffic na zprávách z našich složek Integrovaného záchranného systému tu smutnou zprávu také vystavil na svém facebooku. A lidé reagovali. Různě.

Vynechám reakce normální a korektní, kterých nebylo málo, ale v tento okamžik mne nezajímají a půjdu k těm druhým.

Ale nejdřív si znovu představte tu situaci. V Krkonoších se ztratí maminka se tříletým dítětem. Na parkovišti stojí jejich prázdné auto. Horská služba po nich marně pátrá.

A řadě našich spoluobčanů je jasné, že v horách vůbec nejsou, možná emigrovali do Polska nebo Německa, možná se válí doma. A až se to provalí, tak teda doufají, že ten zásah IZS zaplatí. A že to teda bude drahý, to si za rámeček nedají.

Jiní mají jasno, že ten jejich manžel a otec je divnej a nějak jim určitě ublížil. Ale hlavně - Krkonoše přece nejsou tak velké, aby se tam někdo ztratil na tolik dnů. To dá rozum.

Snad v každé diskuzi pod článkem nebo na sociálních sítích se vyrojí tito vševědové, kteří mají iracionální pocit, že se po nich chce, aby něco napsali. Aby se vyjádřili. Aby přispěli svou trochou do mlýna. A tak se neudrží. A přispějou.

Každý je hned odborníkem na inflaci, na válečnou strategii, na politiku, na fotbal, veřejnoprávní média. Jindy tu máme spoustu epidemiologů nebo expertů na migraci, historii či geografii. A státní rozpočet, ten by taky každý druhý sestavil určitě lépe, než jakákoliv vláda.

A ať už jde o absolventy vysoké školy života nebo jen aplikace běžného selského rozumu, který se přece nemýlí, ti lidé si často upřímně myslí, že tomu fakt rozumí. Že rozumí všemu. Myslí si, že právo vyslovit jakoukoliv blbost jim dává už jen to, že je ta blbost napadla. A neumí pochopit, jak jsou směšní nebo ubozí, záleží na situaci.

Zároveň si neuvědomují, že svou nevědomostí a nerelevantností celé téma ničí a svádějí na slepou kolej. Rozmělňují diskuzi prázdným a škodlivým balastem a snaží se legitimizovat hlouposti, nesmysly, výmysly a spekulace.

A bohužel ani tragicky ukončený příběh matky a malého dítěte jim oči neotevře, protože v době, kdy psali na facebook své zbytečné a ničemu nepomáhající poznámky a o případu nevěděli vůbec nic, to přece klidně mohlo být i jinak.

A tak si říkám. Byli jsme tak omezení vždycky a jen to nebylo tolik vidět? Nebo v nás potřebu vyjadřovat se k věcem, o nichž vůbec nic nevíme, probouzí až internet a sociální sítě? Bojím se, že tato touha v nás neustále narůstá a webový prostor to rozvíjí. A pokud se nezačne ve školách učit kritické myšlení, práce s informacemi a komunikační a internetová gramotnost, nemůže to dobře dopadnout.