Článek
Pamatujete si, jak nám ve školce říkali, že nemáme jíst ty červené kuličky, které rostou na tisu, protože jsou jedovaté? Tak to nám lhali. Alespoň v naší školce to tak v 80. letech minulého století bylo. Tis byl zapovězeným plodem a na základní škole to vyučující rozšířili na celou rostlinu. Pozor na tis, je celý jedovatý. A jo, taky to je lež, ale už jenom částečná.
Tis je poměrně obvyklou evropskou, asijskou i americkou dřevinou a dalo by se říct, že tu roste od nepaměti. Na naší planetě se začal vyskytovat před více než dvěma sty miliony let, v druhohorách. V Česku se nejčastěji setkáme s tisem červeným. Ve volné přírodě je chráněný a vyskytuje se třeba v okolí Slapské přehrady v lokalitě Drbákov. Památné tisy rostou také v Krompachu v Lužických horách, ten nejstarší je téměř pět set let starý, i když legendy tvrdily, že je mu skoro 2000 let. Takhle pro změnu lhali ve školách našim prababičkám.
Vedle toho je tis oblíbenou a obvyklou parkovou rostlinou. Vysazuje se v živých plotech, dělají se z něj bonsaje. Pro pěstování v našem podnebném pásu jde o nenáročnou rostlinu. Je to stálezelený jehličnan a na podzim se krásně vybarví červenými míšky. Těmi, o jejichž jedovatosti nám v dětství tak často lhali a leckdo je za jedovaté považuje dodnes. Jak to ale je ve skutečnosti?
Červená dužnina tisových míšků je jedním z nejchutnějších ovoci, které můžete na podzim ve volné přírodě najít. Mají výbornou sladkou chuť s lehkým navinulým ocasem a nejsou jedovaté, takže se nemusíte bát ochutnat je. A protože je jí poměrně málo lidí, není problém je někde v okolí najít. Očesají je maximálně ptáci, kteří se jimi živí a přirozeně se tak starají o výsev nových rostlin. Svůj jedovatý háček ale tento strom, který je považován za symbol smutku a smrti, má.
Všechny jeho části s výjimkou červené dužniny jedovaté jsou a to poměrně dost. Smrtelnou dávkou je už pouhých 50 g jeho jehličí, kůry nebo i černých semen, která se bohužel schovávají uvnitř červeného míšku. Semena obsahují jedovaté taxanové alkaloidy používané i ve zdravotnictví jako cytostatikum přírodního původu.
Ale ani to nemusí být překážkou pro konzumaci. Pokud máte strach, není složité míšek „vypeckovat“, ale vzhledem k jeho velikosti (zhruba jako borůvka) je to takové patlání. Navíc je vnitřek míšku lehce slizký, takže je tento způsob přípravy vhodný spíš pro ty, kteří chtějí tis jenom ochutnat, ale piplat se tak s desítkami kuliček se nikomu chtít nebude.
Mnohem příjemnější je jíst tis stejně, jako například třešně. Tedy sníst dužninu a včas vyplivnout semeno. Ale tady je důležité být opatrný, aby nedošlo k otravě. Přesto si myslím, že se bát nemusíte. Sám jím plody tisu od nepaměti, vždy si nasbírám několik hrstí a žádnou jeho jedovatou část jsem zatím nesnědl. Dobrou chuť.
