V komiksovém deníku Každý den je nový nechá Lucie Lomová nahlédnout čtenářům do svého soukromí

Na přelomu roku jsem byl nemocný a ležel jsem s nejhorší chřipkou svého života. Bylo mi tak špatně, že jsem neváhal a nechal si napsat neschopenku, která se nakonec protáhla na 14 dnů, ale všechny navazující problémy jsem doléčoval ještě na konci ledna. Ale to sem vlastně nepatří. Tak proč to teda píšu? Protože mi Martin Kyšperský, s kterým jsem si někdy na konci prosince psal, doporučil knihu Každý den je nový od Lucie Lomové s tím, že by se mi s ní mohlo marodit příjemněji. Sáhl jsem po jiné knize, která na mne doma čekala nepřečtená, po Havlovské Anna chce skočit a současně objednal i zmiňovaný komiksový deník.

Ostatně - deníky mám moc rád. Sám si svůj občas píšu i kreslím a někdy i maluju, mám doma několik deníků z pozůstalosti mých prarodičů a je radost se tím vším občas prohrabovat. Nevím, jestli je v tom kus voyeurismu, třeba jo, ale nemůžu si pomoct, je prostě strašně zajímavé, podívat se do subjektivního vnímání světa někoho jiného. Člověk pak může srovnávat své zážitky a prožitky, může si začít všímat věcí, které doteď zanedbával a nebo prostě jen spoluprožívat život autora deníku a procházet s ním místa, do kterých nás zavede. A to už plynule přecházím do recenzované knihy.

Lucie Lomová si v ní na sebe vymyslela docela náročný úkol. Každý den si něco nakreslit nebo aspoň napsat. Obrázky neupravovat a dát je „na první dobrou“. Neohlížet se na čtenáře a neřešit zda jsou její zápisky a zákresky publikovatelné a držet se co nejvíc skutečnosti. A takhle proplula a poctivě zaznamenala celý rok 2017.

Ve svém deníku se v duchu svých pravidel nebojí řešit ani intimní věci, týkající se nejbližších členů její rodiny, a taky je k sobě krásně poctivá. Pokud některý den zápis nestihne, nemá problém přiznat, že obrázek dokreslila až den následující. Zároveň v průběhu svého projektu učiní různé a vlastně logické objevy, třeba to, že čím je den plnější a zajímavější, tím méně času má pak na to si odpovídající zážitek zaznamenat.

Lucie Lomová si do deníku zakresluje běžné a často banální každodenní příhody a situace, které ale ve svém celoročním celku tvoří velmi pěkný doklad o tom, jak se v roce 2017 žilo. Jaké problémy lidé řešili, jak odpočívali, jak se bavili. Autorka často popisuje i své živé sny o zvířatech nebo záhadně zničené pracovní židli. Velmi často zaznamená svou práci, která zabírá velkou část jejího času a logicky se prolíná s komiksovým deníkem jako takovým.

Čtenář knihy Každý den je nový ale může zažívat i zajímavé chvíle v okamžiku, kdy se jeho život protne s životem autorky, nebo si třeba aspoň vzpomene, co v dané dny dělal on sám. Já si tak třeba vybavil volby, 17. listopad nebo Vánoce. Jindy poznávám v knize své kolegy z práce, ale největší propojení se dostaví na koncertu Nicka Cavea v pražské O2 aréně. I pro Lomovou je to zcela zásadní zážitek, který rozkreslí do dvou dnů se slovy: „Ještě mi to zní v hlavě a nic většího dneska rozhodně nebylo.“ Jo, tomu plně rozumím, na koncertě jsem měl to štěstí sáhnout si na Nickovo bijící srdce při písni Higgs Boson Blues, takže tu je vlastně nakreslená i moje ruka, aniž by to autorka věděla.

V komiksovém deníku se Lucii Lomové povedlo s lehkostí a až odzbrojující upřímností nakreslit těžkosti i radosti prožívaných dnů roku 2017 v poutavé a čtenářsky atraktivní formě komiksového deníku. Jsem rád, že nám do něj dovolila nahlédnout. Bylo to místy dojemné, místy překvapivé a místy smutné, často nečekaně intimní. A vždy naplňující a poutavé.

Knihu Každý den je nový od Lucie Lomové vydalo nakladatelství Labyrint v roce 2022.