Ve službách nacistického Kuratoria i v řadách odboje. Zapomenutý příběh skauta z Foglarovy Dvojky

Z pozůstalosti mého dědy, Jaromíra Průši, těžím už několik let. Postupně ji ve volném čase procházím a snažím se ji protřídit, porozumět jednotlivým materiálům a svá zjištění a výsledky publikovat. Jen na tomto webu jsou díky tomu vydané už desítky článků.

Když jsem v tom posledním psal, že jsem mezi fotkami z 2. světové války nalezl také průkaz vedoucího Odboje Československé Mládeže, nedalo mi to, a pátral jsem dál. Moje pátrání a probírání se stohy zděděných dokumentů a beden přineslo pro mne nečekané a myslím, že i unikátní svědectví.

Na začátku byl tento Průkaz č. 314, opatřený razítkem Odboje Československé Mládeže a razítkem Ústředí Odboje Československé Mládeže, nečitelným podpisem a informací, že „Nositel tohoto průkazu je vedoucím Odboje Československé Mládeže. Je oprávněn vejíti ve styk s vedením národního odboje a zasadit své složky podle příslušných pokynů.“ A také je zde důležitá informace, že „Průkaz je platný jen s osobním dokladem.“, ale číslo dokladu, které by jej zplatňovalo zde není uvedené.

Abysme celému příběhu, který se mi podařilo sestavit, rozuměli, musím se vrátit pár let zpátky. Děda v té době vstoupil do skautské Dvojky, oddílu, který vedl Jaroslav Foglar. Jeho zápisy z deníků a fotografie z té doby jsem tu už v několika článcích použil. Jisté je, že se stal nadějným a důležitým členem Dvojky a on, Jaromír, ale všichni skauti ho oslovovali jeho přezdívkou Míša, postupně směřoval mezi rádce družin.

Druhá světová válka ale přinášela jednu překážku za druhou. Nacisté neměli v zájmu zachovat skautské oddíly, v jejichž DNA byla láska k vlasti. Ostatně skautský slib jasně říkal: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe milovati vlast svou, republiku Československou, a sloužiti jí věrně v každé době.

Proto docházelo k postupnému omezování skautské činnosti. Na podzim roku 1940 si děda do svého deníku napsal: „Novými změnami se ruší z našeho programu signalizování, mapování, šifrování, polní hry, plížení, zkrátka vše z branné výchovy. Doufejme, že to jenom přispěje k obnovení pravého zálesáctví.“

Po tomto omezení měla přijít další, ještě větší rána. A tak z deníkového zápisu z 4. listopadu 1940 můžeme číst: „Dne 30. 10. byla poslední družinovka. Dne 3. 11. poslední neděle. Dne 4. 11. oznámila Geheime Staatspolizei Stelle Prag, že z nařízení Reichsprotektore se dnešním dnem junák rozpouští. Tím končím svůj deník.“

Důkladnější nahlédnutí do tohoto deníku je případně dostupné zde.

Dvojka ale neskončila, nejdříve pracovala v ilegalitě v bytech jednotlivých členů nebo v provizorní klubovně „U Grošáka“ na Maltézském náměstí. Foglar zároveň hledal bezpečné krytí, pod nímž by mohli členové jeho oddílu oficiálně pracovat a pořádat tábory. Našel ho v Klubu českých turistů, kde oddíl pracoval od roku 1942 až do konce války.

V té době dochází k postupnému vyostření vztahu mezi dvojící skautů (jedním z nich je děda, tedy Míša, druhým je Jiří Navrátil) a Foglarem. Tomuto sporu se zde budu věnovat jen okrajově, existuje k němu bohatá korespondence, zápisy z deníků a kronik a další svědectví a to snad přehledně popíši v nějakém z příštích textů, je to téměř téma na knihu. Důležité je, že dospívající Míša, který měl v sobě čerstvý mladický elán nebyl úplně spokojený s přístupem Foglara (a naopak) a za vyhrocených okolností se rozcházejí.

Ještě předtím, ale Jiří Navrátil, dědův spojenec a následně pak i Míša vstupují do Kuratoria. Primárně proto, aby Foglarovi a Dvojce kryli záda, ale i na toto téma by stálo za to napsat další text. V každém případě Foglar jemně lavíroval a chodil po ostří nože mezi legální a ilegální činností. Dvojka byla organizovaná pod KČT. Foglar v té době zárověň vedl rubriku kroužků v časopise „Správný kluk“, což byl časopis zřízený právě Kuratoriem. A aby vykázal činnost a ochránil Dvojku před registrací pod čistě nacistické složky, formálně úřadům prezentoval svůj stávající oddíl nebo jeho části jako úspěšný, velký „kroužek správného kluka“, ovšem bez vědomí jeho členů.

Teď je důležité zmínit, co to bylo Kuratorium. Šlo o propagandistickou polovojenskou organizaci, která měla za úkol českou mládež převychovat k obrazu německému. Měla za cíl odrodit mladou generaci od českého národního cítění, oslabit vliv rodičů a vychovat z dětí loajální služebníky nacistické Třetí říše. Protektorátní úřady zřídily Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě v roce 1942. To mělo za cíl povinně organizovat a fašizovat českou mládež. V rámci Kuratoria se zakládaly právě tyto sportovní a zájmové „kroužky správného kluka“.

Foglar a další bývalí skautští vůdci tehdy pochopili, že Kuratorium nemá dostatek vlastních loajálních vedoucích. Využili proto tyto oficiální kroužky jako dokonalé krytí. Zakládali je, hlásili se do nich, ale místo nacistické propagandy v nich pod zástěrkou sportu tajně praktikovali skautský program. To, že se Míša a Jiří Navrátil přihlásili do Kuratoria tedy nebyla kolaborace a zrada skautského slibu. Dostupné dokumenty ukazují, že jejich záměr byl jiný.

Míša si v roce 1944 do svého deníku napsal:

Založením Kuratoria a zahájením jeho činnosti v roce 1943 nastaly v 2. pražském oddíle různé nesrovnalosti.

Vedoucí Jaroslav Foglar se bál přihlásiti se do služeb Kuratoria, aby jednak na sebe neupozornil, což ovšem bylo zveličováním svého skutečného významu, za druhé, aby si nekazil zbytečně jméno, poněvadž nedoufal, že bude lze z Kuratoria něco vymámit. Přijal proto velmi rád nabídku Jířího N., že ten mu bude dělat určitým způsobem zeď, za kterou on se schová. Jiřího zajímala výchova české mládeže a hlásil se, cítě zodpovědnost, již dříve, bez zákazů Foglarových do Kuratoria, aby jakožto skautský pracovník zaujal co nejvíce pozic. Bylo mu proto nyní tím spíše vítané, že i v KČT bude moci rozvinouti svou činnost. Když ale i Míša odjel na tábor Kuratoria, opět za KČT, když byl se také dříve hlásil ke spolupráci, cítil Foglar, že bude odstaven, že jeho politika byla 100% špatná, že se neuskuteční jeho cíle, aby totiž vytvořil vlastní organizaci české mládeže.

Zahájení povinné služby, jmenování Jiřího pověřencem pro KČT a Míši duchovním referentem v Praze-Severu, umožnilo spolupráci s dalšími spolupracovníky, ale nenašlo schválení u Foglara, jehož cíle byly daleko cílům světového hnutí. Teprve těsně před táborem 1943, když se intriky kupí a pozice obou ve Dvojce je nesnesitelná, padá rozhodnutí vytvořit na skautských idejích oddíl nový, elitní, vychovaný k vyšším úkolům v případě nasazení.

Jiří Navrátil a Míša se tedy s Foglarem a Dvojkou rozešli ve zlém a ve vzájemném neporozumění. Zatímco Foglar usiloval o výchovu mládeže ve skautském duchu, do které mu bude co nejméně zasahovat nacistická propaganda, dva rebelové z Dvojky mysleli na to, že by se dalo skautského, polovojenského výcviku chlapců, využít k nějaké formě odboje.

To ostatně potvrzuje také Richard Jung pro Paměť národa. Citujme z toho, co dle jeho vzpomínek sestavili badatelé v rámci projektu Příběhy 20. století:

Když 21. června 1941 v rádiu uslyšel zprávu o napadení Sovětského svazu Hitlerem, patnáctiletý Richard Jung usoudil, že přišel ten správný okamžik pro založení vlastní protiněmecké konspirační skupiny. Skupina tzv. Odboje československé mládeže se podle pamětníka rozrostla na tisícovky členů, byla ale zapomenuta a odkazy na ni, kromě svědectví pamětníků, prozatím chybí.

Pokud tedy Paměť národa uvádí, že odkazy na Odboj československé mládeže prozatím chybí (svědectví Richarda Junga je z roku 2011), pak objev dědovy průkazky považuji za velmi významný dokument, který tuto organizaci zřetelně dokládá. Paměť národa ještě k Richardovi Jungovi pokračuje:

Podle kusých vzpomínek Richarda Junga tvořily strukturu celé organizace malé konspirativní skupiny, jejichž členové se vzájemně neznali. Tyto skupinky měly v okresech vyvíjet vlastní činnost, tj. shromažďovat informace pro zpravodajce, provádět záškodnické a sabotážní akce, organizovat cvičení ve zbrani a připravovat bojeschopné obyvatelstvo na možné povstání. Pamětník vedl několik skupin a stal se členem Ústředí Odboje československé mládeže a tím v zásadě i spoluzakladatelem celorepublikové organizace. Své podskupiny potom předal Ladislavu Sládkovi, zaměstnanému v Kuratoriu mládeže.

A tady se propojuje příběh mého dědy Míši s Odbojem Československé Mládeže tak, jak to popisuje Jung. V potvrzení z 5. července 1945, které jsem v pozůstalosti nalezl stojí: Bratr Průša Jaromír … pracoval v ilegální organisaci "Odboj Československé Mládeže - OČM od března 1944 jako vedoucí skupiny v Praze, a s panem prof. Preiningrem od listopadu 1943. Ve své činnosti se osvědčil. Podepsaní pánové Preininger a Sládek, tedy i Ladislav Sládek, o němž se zmiňoval pamětník Richard Jung.

Tato slova zároveň potvrzuje i kolosální studie Aleny Bubelové a Petry Zabilanské „Český skauting za druhé světové války. Podle deníků Jarmila Burghausera“. Burghauser byl člen Dvojky v době, kdy tam působil i Míša. A autorky studie měly k dispozici jeho 11 deníků z let 1935 - 1945. O zmíněném období a roli Jiřího Navrátila a Míši v Kuratoriu se zde na straně 149 píše:

Jelikož KČT byl pověřen prováděním povinné služby mládeže v rámci Kuratoria, týkalo se toto opatření i Dvojky. Povinná služba byla v KČT zahájena dne 21. 3. 1943 společnou výpravou všech skupin na Chuchli. Již předtím čtyři členové oddílu absolvovali výcvikový tábor Kuratoria na Čeperce, kde dva z nich získali vysokou funkci: Jiří Navrátil se stal pověřencem Kuratoria pro celý KČT a Jaromír Průša technickým pověřencem. Oba vedli program na zahajovací výpravě, jejich chování se však setkalo s tvrdou kritikou Foglara. Burghauser si do deníku v tento den zapsal: „Jestřáb nám vyprávěl špatné události dne, které se dozvěděl od Míši a ostatních. [V Kuratoriu] by chtěli udělat z dětí vojáky. Také jsme se od nich dozvěděli (jak vypozorovali na schůzi) i o jiných špatných věcech, [totiž] že budeme rozpuštěni.

Odhaduji tedy, že Míša a Jiří Navrátil usoudili, že polovojenský výcvik mládeže v Kuratoriu lze využít k případnému odboji. Míša byl dokonce zaměstnancem prezidia Kuratoria, což dokládá následující dokument. Jde o banální, ale zajímavé potvrzení, protože je zde přímo uvedené ono prezídium. Stojí zde: Potvrzuji tímto, že pan Jaromír Průša … zaměstnanec prezidia Kuratoria pro výchovu mládeže, je v době od 26. srpna do 12. září 1944 včetně na dovolené.

Jak ale konkrétně vypadaly odbojové aktivity mého dědy? Co přesně dělal v Kuratoriu spolu s Ladislavem Sládkem? A čeho se účastnil v květnových dnech? To se mi bohužel zatím vypátrat nepodařilo. Tato část historie zůstává zahalena. Ale to, že k nějaké formě odboje skutečně muselo dojít dokládají další nalezené dokumenty.

A také je tu řada fotografií, které děda v době květnového povstání v Praze prokazatelně pořídil. Jednou z nich je ta v úvodu článku, druhou tato. Celý soubor téměř všech, které jsem z této doby našel, je v tomto článku.

Ale pojďme k těm nově nalezeným dokumentům. Tím prvním je pochvalné uznání V. stupně od Vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“ z 25. května 1945, podepsané náčelníkem štábu, podplukovníkem Bürger-Bartošem a generálem Kutlvašerem. Jaromír Průša je zde uveden jako „dobrovolník“ v době Pražského povstání ve dnech 5. - 9. května 1945.

Kdo vlastně byli tito dva muži? František Bürger-Bartoš byl československý voják, legionář z první světové války a jeden z hlavních architektů domácího protinacistického odboje. Karel Kultvašr byl československý legionář, důstojník a generál, který se proslavil především jako vojenský velitel Pražského povstání v květnu 1945. 

Během nacistické okupace se oba zapojili do odbojové organizace Obrana národa. Jejich nejvýznamnější chvíle ale přišla v květnu 1945, kdy vedli vojenské velitelství „Bartoš“ a řídili obranu Prahy proti německým jednotkám. Dne 8. května 1945 podepsali s německým velením dohodu o kapitulaci a odchodu německých vojsk z Prahy, čímž zachránili tisíce lidských životů a město před plným zničením. Tento krok předcházející příjezdu Rudé armády jim však komunisté nikdy neodpustili.

A pak je tu další významný dokument. Dekret, který 28. října 1946 uděluje bratru Jaromíru Průšovi významné skautské vyznamenání - Junácký kříž „Za vlast 1939-45“ ve stříbrném stupni, podepsaný náčelníkem československého Junáka, Rudolfem Plajnerem, přezdívaným Táta.

Když tedy zrekapituluji své nálezy, podařilo se mi z nich doložit a vypátrat následující:

Někdy před březnem 1943 vstoupil děda Jaromír Průša do Kuratoria, kde pracoval na jeho prezidiu jako technický pověřenec. V listopadu 1943, když bylo dědovi 18 let, začal spolupracovat s profesorem Preiningerem. V březnu 1944 začal působit v Odboji Československé Mládeže jako vedoucí pražské skupiny. V květnu 1945 se nějak, zatím jsem nenašel materiál, který by popisoval, jak, zapojil do činnosti při osvobozování Prahy, což na pochvalném uznání z 25. května 1945 potvrdil i generál Karel Kutlvašr a náčelník štábu podplukovník František Bürger-Bartoš. A za tuto činnost získal 28. října 1946 vysoké skautské vyznamenání - Junácký kříž „Za vlast 1939 - 45“ ve stříbrném stupni.

A i ten se mi nakonec v pozůstalosti podařilo najít.

Při práci na tomto článku jsem použil následující zdroje a materiály: