Jak jsme se vydali na Boží horu mezi kapkami deště

„Připrav se na zítra na celodenní výlet, zavedu tě na místo, kde jsi ještě určitě nikdy nebyla.“ povídá mi manžel. Zítra? Vytahuji mobil, abych se podívala na předpověď počasí. „Neboj, zítra má být bez deště a příjemně teplo,“ chápe hned manžel moji reakci. Dobře, to mi stačí. Připravuji batoh a vše potřebné, co uznám za vhodné na tajný výlet. Manžel mě zpovzdálí pozoruje a potutelně se usmívá. Sice občas zkouším velmi „nenápadně“ zjistit, kam bychom mohli jet, ale nedaří se mi.

Konečně je ráno, budík zvoní, vmžiku jsme připraveni a jedeme. Hory, krásné hory všude kolem nás. Mé srdce plesá, to je přesně to, co potřebuji. Vjíždíme do městečka Žulová, v Žulovské pahorkatině, na pokraji Rychlebských hor. Zastavujeme na parkovišti uprostřed města, na Mariánském náměstí. Zbývá zde ještě pár volných míst, parkujeme bez problémů. Rozhlížíme se po okolí, IC nikde nevidíme, je prý o ulici vedle, ale o víkendu má zavřeno. Nevadí, vydáváme se i tak na cestu.

Před námi se otevírá výhled na velmi zvláštní stavbu. Kostel sv. Josefa doslova vyrostl na zřícenině hradu Frýdberk, který zde byl od 13. století. V roce 1639 byl ale zničen nájezdem švédských vojáků a roku 1810 pak jeho věž byla zakomponována do klasicistní stavby zdejšího kostela. Jsme z toho tak vyjevení, že obcházíme kostel, jak to jde a stále koukáme na mohutnou věž z níž vyrůstá zvonička kostela. Škoda, že kostel byl zavřený a nedalo se podívat, jak vypadá vevnitř.

Ale už dost detektivní práce z historie kostela a hradu. Přecházíme koleje a po modré turisticky značené cestě se vydáváme dál. Cesta na Boží horu tudy, cesta na Boží horu pro náročné tudy, hlásá ukazatel. Koukám na manžela a je mi hned jasné, kterou cestu chce zvolit. Jasně, jdeme, přikyvuji a už to stáčíme doprava na druhou možnost, která je stále značená modrou turistickou značkou.

Moc nechápu, co je na ni pro náročné, říkám si, zatím normální cesta loukou mezi lesy. Bylo posekáno, tak se šlo příjemně. „Podívej, tady už mají na stromech třešně,“ hlásím manželovi. „Ty smíšku,“ povídá mi, „koukni se pořádně.“ Vždyť koukám celou dobu pořádně, ikdyž přes trochu upatlané sluneční brýle. No jo, má pravdu, to nejsou třešně, na tomto stromě rostou červená a bílá látková srdíčka. Zastavujeme se, koukáme do větví a v tom je za námi slyšet: „Podívej, už rostou třešně.“

Po chvíli zdržení a marného hledání, co srdíčka zde znamenají, jsme strom opustili a vydáváme se dál ke kapličce, která už nás zdraví zpoza lesa. Před ní je krásné posezení pod střechou a opodál i druhé, menší. Od kapličky už se ale terén na cestě začíná měnit. Z vyšlapané luční cesty se stává lesní, místy jemně, místy ostře stoupající vzhůru k Boží hoře. Cestou nás provází malovaná zastavení křížové cesty. První, druhé, páté, sedmé, už tam pomalu budeme, odpočítáváme si.

Cesta začíná být stále víc a víc kamenitá. Chvílemi se jde i tak dobře, chvílemi musíme zdolat kamenné schody. Občas nám ujede noha po kameni či kořeni stromu, když kamenitou cestu obcházíme. Ale jako každá cesta lesem je příjemná, vzduch voní, krásně se dýchá. Zkoušíme šiškou trefit určený strom, ale moc nám to nejde. „Podívej se támhle ke keři a buď potichu,“ syknu na manžela a už se pomalým krokem snažím přiblížit ukazujíce k místu, kde vidím sojku. Ta je zaujatá sběrem dobrot pro svá mláďata, že nás zdánlivě nevidí ani neslyší. Zastavujeme se pár metrů od ní a pozorujeme vzorného rodiče. Po chvilce už se ozývá hlasité pípání a sojka mizí do křovisek.

Osmé zastavení, desáté, dvanácté. Co to je za stromy, tam něco prosvítá bíle, tam se musím podívat, říkám si a odbíhám z cesty. Přede mnou se najednou objevila skála a v ní bílá socha Panny Marie. Je to tajné místo hned vedle cesty, které působí neskutečně magicky.

Co to bylo?“ lekám se vytržena z rozjímání. „No,…“ víc manžel říkat nemusel. Opravdu, začíná být slyšet bouřka. Rychle beru mobil do ruky. Ano, radar mi jistě ukazuje, že se blíží déšť. Ale z čeho? Vždyť ještě před chvílí na louce svítilo sluníčko, až jsme se téměř opalovali.

Vracíme se zpět na cestu a přidáváme do kroku, zbývající zastavení křížové cesty spíš probíháme než procházíme. Hop přes kameny a už se před námi rozevírá prostranství obklopující Boží horu. Uprostřed něho majestátně stojí novogotický kostel z konce 19. století, který zde nahrazuje starší dřevěnou stavbu již z 18. století.

V okolí kostela se nachází několik posezení a přístřešků a také dohasínající ohniště, kde další turisté právě dojídají párky. U přední strany kostela se nachází vyhlídkové místo i s pomocnými tabulemi pro turisty, co se podle nich dokáží orientovat. Mně toto nikdy nejde a tak si pojmenovávám a hledám většinou úplně jiné kopce.

To bychom ale nebyli my, abychom nedošli k vrcholu kopce i zde na Boží hoře. Ten se nachází na skalce za kostelem. U ní je také vyhlídkové místo, odkud se nám ale naskýtá pohled, který jsme vidět nechtěli. Vidíme hory, jak jsou již v mlžném tmavém oparu, mraku a co chvíli se ozve hřmění.

Měníme plán naší cesty a místo dalších kilometrů zkoumajících okolí, doslova vybíháme na cestu dolů. Ztrácíme se opět v lese a po kamenech frčíme dolů, jako by tam ani žádné nebyly. „Co budeme dělat, bouřka už je skoro u nás?“ ptám se téměř polykajíce slzy manžela. „Prostě si dřepneš, dáš si do pusy větvičku z jeličnanu a bude dobře.“ snaží se mě udržet v optimistické náladě s radou z filmu Svatební cesta do Jiljí. Usměji se, ale dlouho mi úsměv nevydrží.

Už jsme zpět dole u první kapličky, kde se nachází i dva přístřešky. Prší, hřmí, všude je tma, ale blesky nevidíme. „Nezastavujeme, jdeme dál, snad se stihneme vrátit do města,“ radí manžel. Já už nepřemýšlím, jen se bojím. Rozbíhám se, takový pud sebezáchovy mě žene kupředu. Míjíme most k hrado-kostelu, pod kterým se na chvilku vydýcháváme. Déšť nepolevuje, ale už to máme jen kousek a mokří už jsme tak, že víc už zmoknout stejně nemůžeme. Čeká nás posledních pár metrů a jsme na náměstí u auta. Vbíháme do něj rychlostí blesku, který se v blízkosti nás náhle objevil. Za ním přichází šustot deště. Uf, jsme už v autě. „Hodné naše autíčko, že nás tu chrání,“ říkám si. Stihli jsme doběhnout do auta na poslední chvíli. Jak se ale chovat v přírodě, kdybychom neměli možnost skrýt se v autě?

…..

Zde je pár rad, které jsme později zjistili. Aspoň do příště víme, že ne vše, co člověka okamžitě napadne, je dobrý způsob krytí se před bouřkou.

Jak se chovat v autě?

Jak se v bouřce pohybovat?

…..

Boží hora je nádherné klidné místo. Můžete zde využít ohniště a kochat se výhledy na Jeseníky i Rychlebské hory a užívat si klidu hor.

.....

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-pocasi-v-bource-soupejte-nohama-netelefonujte-zahodte-destnik-penize-i-klice-253075

https://www.zulova.cz/