Cesta od kamzíka přes kamzíka až na Šerák a Keprník

Blížíme se na parkoviště Ramzová - lanovka a jako bychom cítili, jak nás zdejší hory plně objímají. Z auta nemohu téměř dohlédnout na vrcholky kopců, které jsou všude kolem nás. To je krása, říkám si, a kochám se, než se zeptám manžela, kde asi je Šerák, který je dnes cílem našeho tripu. Alespoň si to stále myslím. Jeho odpověď mě moc neuklidnila. On si myslí, že budeme šplhat do těch kopců? Snad pojede aspoň kousek lanovka.

Jede. Ovšem bude začínat až za 20 minut a to přece nebudeme čekat, když už jsme tu a je tak krásné počasí. „Ale já bych klidně počkala“, zkouším i mrkat, ale nic. Manžel umí přeci jen mrkat líp a tak už šlapeme po červené turistické značce směr Šerák.

Po pár zahřívacích metrech výškových i délkových, které ale ještě naštěstí nevnímám, se před námi v lese objevuje kaplička. Malé jemné zastavení uprostřed cesty. Hned toho využíváme a odbočujeme z cesty k ní, míjejíce studánku Dobré Vody. Stačilo, nemůžeme se hned na začátku túry zdržovat příliš, to mi vždycky jako malé radili na pochodech.

Pokračujeme dále po červeně značené turistické lesní cestě, která je zpevněná, široká, krásně se jde. Metry rychle ubíhají. Chvílemi stoupáme více, jindy už nám i dech stačí, ale jak říká manžel: „Dokud povídáš, je to dobré,“ a zatím mi to stále breptá. Asi ještě nestoupáme na ty prudké hory, které jsem tak viděla od parkoviště.

Za chvíli opouštíme les a před námi… náměstí. Co to je? Ruch uprostřed lesa. A kde se tu berou lidi, když jsme nikoho cestou nepotkali? Jak tak koukám, trošku prý připomínám surikatu, ale já vidím jiné zvířátko. Před námi vznešeně vyhlíží kamzík. Hned tam táhnu manžela: „Pojď, musíme se vyfotit, než tam bude někdo další.“ Zvládli jsme to a vystáli jsme si jen 5 minutovou frontu. Zrovna totiž mělo stejný nápad vícero turistů.

Nevadí, za ty fotky to stálo. A co víc, zjišťuji, že se nacházíme na Čerňavě, kde vidím i lanovku. Ale když jsme došli bez větších problémů až sem, tak to přeci dáme i dál. Jasně, frčíme.

Vydávám se plná optimismu z příjemné cesty dále. Ovšem po pár metrech se terén začíná nenápadně měnit, až se změní úplně. Stoupání se stává prudším, alespoň pocitově. Už se ani nejde tak příjemně, pod nohama začínáme mít, místo pěkné lesní cesty, kameny nejrůznějších velikostí a i cesta se začíná zužovat. Naštěstí máme pevné a dobré boty.

Z lesa už se pomalu dostáváme ven, a jak sluníčko začíná více nabírat na síle, tak se úměrně mění i naše tempo chůze. Zastávky na pití se stávají čím dal častějšími, ale teď už to můžeme svádět i na to, že se kocháme. Cesta vede po kraji lesa a poutníkům nabízí krásné výhledy do hor, na zdejší přírodu. Na Koňské vyhlídce se již potkáváme s dalšími turisty. Poprvé se potkáváme s někým na cestě místo nástupů na lanovky.

Kousek od vyhlídky míjíme další pramen, tentokrát Koňský a zanedlouho již vidíme, jak se k naší červené připojuje modrá turistická trasa, se kterou se vzápětí spojujeme a po této modré již docházíme na Šerák. Těsně pod vrcholem nebo spíš pod zvoničkou se cesta opět mění a je zpět ta příjemná, široká.

Zvonička. Krásná nová kamenná zvonička z roku 2003 a za ní už se začíná rýsovat vznešená turistická chata - Chata Jiřího na Šeráku. Manžel se chvíli rozhlíží a vzápětí mu zasvítí oči a hned se ptá, zda si nechci dát něco k pití nebo k jídlu. „Asi mě má fakt rád a vidí, že mě výšlap stál hodně sil. Ten je na mě tak hodný,…“, blaženě se rozplývám, než mi dojde, že chce hlavně ochutnat zdejší „πvo“. Kde jinde si ho dát, než zde, na Šeráku.

Občerstveni se vydáváme zpět na cestu. Ale vždyť ještě nejsme na vrcholu Šeráku, to nemůžeme nechat být. Honem otvíráme mapy, kde ten vrchol je? Kudy k němu? Jasně, po žluté, jde se. „Ju, koukej, jsem už úplně unavená nebo je tu další kamzík?“ ptám se manžela. Dobrý, vidí ho taky. Tentokrát ale již není stříbrný a nesvítí jako měsíček v parném dni, ale je ze dřeva.

Za chvíli jsme již na vyhlídce Šerák, odkud si znovu užíváme výhledy do krajiny. „Hele, možná tahle cesta tam vede.“ „No, to by mohla, už to nemůže být daleko.“ „Tak já jdu, jdeš taky?“, slyšíme vedle nás skupinku turistů a zjišťujeme, že hledají také vrchol Šerák. Společně se tedy domlouváme a vyšlapanou cestičkou se vydáváme vzhůru. „Tady to je,“ slyšíme vítězný povyk před námi. Jdeme správně. Netrvá dlouho a už se u značení vrcholu fotíme také.

Jen se skutálíme dolů a už jsme zpět u kamzíka, míjíme chatu, zvoničku a pomalu jdeme zpět. „Není ještě příliš brzy? Co budeme dělat zbytek dne?“ptá se mě manžel. „A máš nějaký nápad?“odpovídám. Jasně, že měl. Dojdeme k rozcestí Šerák a šup, místo po červené už manžel zatáčí na modrou turistickou trasu.

Keprník, stíhám si ještě všimnout na rozcestníku. Další vrchol, další kopec dnes. Až k rozcestníku Pod Keprníkem si říkám, jak krásně se jde, že už jsem asi fakt horalka, že nejsem tak vyřízená, jak jsem si myslela, když před sebou zahlédnu vlnící se cestu vzhůru. „Chceš vzít chvíli batoh?“nabízí se manžel. Asi cítí, že já už sice začínám stoupat, ale moje plíce zůstávají stále ještě na Šeráku. Já se ale nevzdávám. Usměji se na něj a potěšena jeho zájmem frčím dál.

Ani si nevšímám, jak kolem nás řídne les a objevují se krásné výhledy. Ani toho, že od chaty na Šeráku po celou cestu až ke Keprníku je to malý „václavák“, kde se chvílemi musíme zastavit a pustit ty rychlejší z nás či naproti jdoucí před sebe.

Procitám až u rozcestí Keprník - vrchol. „Je, podívej, to je Praděd, jé a tam musí být Vozka a tamhle, co je tamhle? A co je to za kameny před námi, proč je tam tolik lidí?“ zásobuji manžela otázkami. „Asi proto, že Keprník vrchol je opravdu až tam na těch kamenech, jak jsou všichni ti turisté,“ vysvětluje mi trpělivě a já už kývám, že tam musíme taky.

„Zdolali jsme dva vrcholy za jeden den, jsem na nás pyšná,“hlásím hrdě. Kocháme se pohledy, necháváme se ovívat chladivým větrem, raději si beru čelenku a větrovku, ale stojí to za to. Je to krásná odměna za pachtění se do kopců.

„Už bychom měli asi vyrazit zpět,“vytrhne mě ze snění manžel. Kývu, beru batoh, balím si zbytek sváči a pomalu se loučíme s tímto místem a vydáváme se zpět stejnou cestou až k rozcestí Šerák a odtud po červené zpět do Ramzové. Míjíme i cestou zpět našeho stříbrného kamzíka, malou kapličku s pramenem a už jsme zpět u auta. Nevím, ale cesta zpátky, dolů z kopce, je vždy nějaká rychlá, v porovnání s časem stráveným na cestě vzhůru.

.....

Doporučuji sledovat weby: