Hradec nad Moravicí není jen zámek pohádkového Egona

Je ještě ráno, když parkujeme na parkovišti pod zámkem Hradec nad Moravicí. Vzhledem k hodině, je parkoviště téměř prázdné. Než se stihneme připravit na cestu, přijíždí další a další auta. Tak raději rychle popadneme batohy a vyrážíme po místní cyklostezce, vedoucí hned z parkoviště, až k posezení Slezská kalvárie, kde už se dočítáme první informace o místu, kde startujeme naši poznávací cestu po Hradci.

Slezská Kalvárie

„Podívej, támhle je kaplička.“ ukazuje mi manžel. „No jo, ale my jsme tady a před námi silnice a zástavba rodinných domečků. Tudy asi přímá cesta nepovede.“ odpovídám a snažím se očima najít cestu ke kapličce, kterou vidíme. Po chvilce hledání, kde přejít silnici a nastoupit na cestu, jsme konečně natrefili na první kapličku, která ještě není součástí Slezské Kalvárie, ale ukázala nám, že jdeme správně. Kousek za ní vidíme konec cesty a začátek prosluněné louky, na které se nám jasně ukazuje první kaple křížové cesty. Slunce začíná nabírat na síle, jsme rádi, že cestu krásnou voňavou loukou plnou bylinek jsme si naplánovali hned na začátek cesty.

Křížová cesta o 13 zastaveních stoupá na kopec ve výšce 415 m. n.m., kdy na zhruba 1 kilometru poutník překoná převýšení 150 metrů. Cesta vede chvíli lesem, chvíli loukou, ale stále stoupá. Díky tomu pak z vrcholu můžeme spatřit panorama města i oba zámky. Cesta po kapličkách je zde již od roku 1764, kdy ji nechala vystavět Anna Marie Magdaléna Thomagniniová. Poslední rekonstrukce pak proběhla v roce 2009.

Po výstupu na vrchol Slezské Kalvárie pokračujeme dále po žluté turistické trase, která je zde součástí trasy Via Czechia - Slezskem. Po ní se lesem dostáváme až k rozcestí Nad Kajlovcem. Zde se cesta spouští prudce dolů po kamenech. Je to těžší úsek cesty, kolena dostávají zabrat. Když se konečně dostáváme dolů, zjišťujeme, že jsme opět u hlavní silnice. „Teď musíme kousek po ní.“ odpovídá manžel na moji nevyřčenou, ale viditelnou otázku.

Je to tak, zhruba 800 metrů nás nyní čeká po zelené turistické trase vedoucí po značně vytížené silnici. Nastartujeme nohy, které jsou po předchozím brzdění na kamenech trochu zatvrdlé, a plnou rychlostí se i my řítíme silnicí. Uprostřed cesty vydechujeme na zastávce a čekáme, až kolem nás projede traktor, za kterým se táhne kolona kamionů i osobních aut. Podařilo se, cesta vypadá zase klidněji, tak vybíháme na zbytek cesty až k rozcestí Kajlovec - ATC. Tam konečně silnici opouštíme a cesta míří z plného slunce opět do stínu lesa.

Kajlovecký vodopád

Od rozcestí jdeme dále po zelené turistické značce, která nás má dovézt kousek pod vodopád. „Slyším vodu, budeme už jistě blízko,“ volám po chvilce na manžela. Později zjišťujeme, že to nešustí voda, ale větřík v korunách stromů. Kdyby nás zvuk navigace z map neupozornil, že máme odbočit ze značené cesty k vodopádu, asi bychom to vůbec nepoznali. Odbočujeme tedy z cesty a jdeme širokou vyšlapanou cestou. Asi bychom šli stále dál do kopce, kdybych se nezeptala: „Kudy přejdeme ty kameny?“ „Kameny? Smíšku, to je ten vodopád.“ odpovídá se smíchem manžel. Vodopád? Toto? Na obrázcích vypadá téměř jako Mumlavský vodopád a teď vidíme toto. Vodopád bez vody pádu. No, ještě, že jsme si nezašli tak daleko. Nevíme, zda se tomu smát, nebo brečet. Ale jistě víme, že zde se dnes opravdu vodou neosvěžíme.

Vracíme se tedy zpět a pokračujeme po zelené trase, která je značena jako naučná až k rozcestí Pod Paverákem. Ano, nejprve jsme kopec Paverák museli obejít a opět nastoupat pár metrů. Libujeme si, že se jde krásnou lesní cestou do doby, než v blátě spatřím stopu, která mi nedává moc klidu. Nevím, komu patří, ale jistě nepatří malému zvířeti ani srnkám. „Prosím, něco mi říkej a hodně nahlas.“ prosím svého parťáka a sama se rozhlížím, zda někde neuvidím mezi stromy nějaký pohyb. Naštěstí se brzy z této postupně se zužující lesní cesty dostáváme na křižovatku zpevněných cest, na které zrovna projíždí několik lesníků. Odtud nastupujeme na širokou zpevněnou cestu, žlutě značenou, a já se pomalu uklidňuji.

Po ní docházíme k hájence na Doubravě. Nádherná stavba uprostřed lesů dává tušit, že se z lesa dostáváme do civilizace. A brzy vidíme, že přes krásnou bránu vstupujeme do zámeckých zahrad.

Stále jdeme stejným lesem, stejnými cestami, ale najednou se člověk cítí jinak, vždyť prochází zámeckým parkem. Ten patří k nejrozsáhlejším přírodně-krajinářským parkům Slezska. Za jeho vybudováním stojí kníže Karel Alois Lichnovský a rok 1796.

Bezručova vyhlídka

Po téměř půl kilometru cesty lesem se před námi objevuje malá stavba. Stojí na 4 betonových pilířích a zbytek je dřevěný. Schody vypadají, že už mají svou slávu téměř za sebou, a tak občas máme ze schodu i houpačku. Ale díky výhledům na oba zámky schodům všechny pohupy odpouštíme.

Jsme zde úplně sami, tak využíváme klidu a krásných výhledů k občerstvení a odpočinku a pak už vyrážíme po modrém turistickém značení až k Medvědí skále. Tu málem přehlížíme, neboť jsme plně zaujatí Pradědem, který z louky pozorujeme. Je dnes nádherné počasí a viditelnost, díky níž vidíme hory, které celou naši krajinu tak malebně obklopují. Snažíme se zjistit, kde je co za kopec, až zapomeneme zatočit ke skále. Včas si to ale uvědomujeme, a tak se vracíme jen pár metrů.

Od Medvědí skály pokračujeme dále v cestě k Bílému zámku. Míjíme pamětní desku a vyhlídku Ference Liszta, odkud míříme k pomníku dalšího hudebního skladatele, tentokrát je Ludwig van Beethoven. Od něho už doslova nasáváme zámeckou atmosféru, kdy se před námi postupně rozevírá Bílá věž a vzápětí i celý Bílý zámek. Zde se dnes poprvé potkáváme s dalšími turisty.

Bílá věž

Pseudogotická Bílá věž zde vypadá nějak nepatřičně, sama uprostřed parku. Zjišťujeme, že zde tak nepůsobí jen na nás, ale je zde jako jisté svědectví o větším projektu, který ale zůstal nedokončený. K této věží měla ještě patřit druhá a spolu měly být spojeny s jižním křídlem zámku oranžeriemi.

Bílý zámek

Přes Bílou věž se dostáváme do blízkosti Bílého zámku. Ten je z jedné strany obklopený zámeckou zahradou, z druhé strany ho kryje jeho červený bratr, známější Červený zámek.

My se k němu dostali po modré turistické trase zezadu, o to víc jsme se nadšeně otočili, abychom viděli Bílý zámek zepředu, od vstupu.

Zámecký areál stojí na místě dřívějšího slovanského hradiska. Stál zde také knížecí hrad Přemyslovců, který ale byl zničen požárem. Ve 13. století se pak začalo s výstavbou nového velkorysého gotického hradu, obklopeného důmyslnou fortifikační soustavou. Roku 1585 byl přestavěn na renesanční sídlo s okrasnou zahradou a lesoparkem. Ve 2. polovině 19. století pak došlo k další velké úpravě, kdy došlo k rozšíření areálu o novogotický Červený zámek s konírnami, kočárovnou a hradební zdí.

Červený zámek

Přes Bílý zámek se dostáváme k Červenému zámku. Ten své jméno získal jistě pro svoji cihlovou, tedy červenou podobu. Jeho brána mě naprosto ohromila. S bílou barvou zámku za ním a modrou oblohou nad ním zde vystupuje opravdu jako zámek z pohádky.

Červenou branou ve stylu severoněmecké tzv. cihlové gotiky jsme po čase, kdy jsem se z té nádhery nechtěla hnout, nakonec přece jen dostali na náměstí k fontánce. Zde jsme viděli celý zámek, který kromě brány má ještě další budovy, které dle tabulí dnes slouží jako hotel.

Pomalým krokem se zde loučíme s oběma zámky a kolem kostela sv. Petra a Pavla stáčíme naše kroky zpět k parkovišti přes naučnou stezku spojující právě toto místo se zámkem.

Zdroje: