Jak jsem poznala Adršpach a zamilovala si ho

To byla myšlenka mého muže, snažícího se mě přemluvit na výlet. Je středa, státní svátek, volný den uprostřed týdne, jak ho jinak využít? Dobře, dáme si pohodičku na čerstvém vzduchu, bude to prima den, jedeme.

„Jé, Češi, to je krásné slyšet češtinu.“ Těmito slovy nás vítá místní paní pokladní podávající nám lístek na parkování. Ač přijíždíme brzy, parkoviště je již z poloviny zaplněné a náš vůz stojí mezi několika auty mající polskou SPZ.

Batohy na záda a vyrážíme. Po pár krocích se ovšem manžel otáčí od vstupu do skalního města a míří na druhou stranu. Kam jdeme? Přeci Adršpach, to jsou nádherné a známé skály s gotickou brankou, myší díra, pohádková pískovna a jezírko s pramicí, vodopády, prostě romantika nejen na sváteční den a my jdeme pryč? Kam jinam tady máme jít? Manžel, jakoby četl moje myšlenky, se jen potutelně pousmál a přidal ještě více do kroku.

Procházíme Dolní Adršpach po chodníku vedle silnice, skalní město necháváme za zády. Po zhruba kilometru cesty přicházíme k budově, která je z naší příchozí strany již opravena a svítí turistům na cestu, jakoby říkala, pojďte, zvu vás k sobě na návštěvu. My neodolali a pozvání přijali. Zahrada byla v první chvíli rozpačitá, předěl zahrady pro parkoviště tomu také moc nepřidal. Ale my se nedali, rozhlížíme se a zjišťujeme, jak vtipně jsou zde zpracovány symboly Adršpachu - skály a horolezení. Neodoláme a pouštíme se do horolezení, neodpustíme si ani zápis do „vrcholové“ knihy a nezbytné foto zdolání vrcholu, který se nachází zhruba metr nad zemí. Plní endorfinů po tomto vyblbnutí koukáme, kde to vlastně jsme a zjišťujeme, že se nacházíme na zámecké zahradě. Napovídá tomu i „domeček“ na razítko do hry Pohádková cesta na zámek.

Zámek

Zámek Adršpach. Nikdy jsem netušila, že kilometr od skal můžu navštívit zámek. Nesměle nakukuji za dveře a mohu dál. Vcházím do vstupní haly, kde jsou nachystány letáčky o krásách okolí blízkého i vzdálenějšího a další foto obrazy, kde jsem se tentokrát převtělila do Sněhurky. Co je v dalších otevřených dveřích? Vidím malou expozici, kde je velký „šicí“ stroj a informace k historii celého Adršpachu. Na to navazuje další místnost se třemi krásnými interaktivními úkoly pro děti i dětské dospěláky. V přízemí je k vidění i vstup do sklepení, ve kterém se ukrývá vchod do únikové hry. V dalších dveřích je informační centrum s velmi milou paní prodavačkou i průvodkyní po lokálních dobrotách zde prodávaných.

Byla to velmi nečekaně krásná a vlídná návštěva zámku, který hned za dalších pár kroků, při pohledu z druhé strany, už tak vlídný nebyl. Snad se i tato druhá strana brzy dočká opravy a pak už nebude zámeckému kouzlu nic překážet.

Po dalších pár metrech opouštíme chodník a vydáváme se na cestu lesem. Zde už bude první stoupání. Kam to asi jdeme? Stoupáme pomalu výš a výš, posloucháme a pozorujeme cestou lesem datla, který pilně pracuje a léčí dřeviny. A už se dostáváme k rozcestí. „Kterou cestou se dáme?“ ptám se manžela. Odpověď je nasnadě. Tou prudší, krkolomnější a na pohled méně příjemnou, samozřejmě.

Hrad

Stoupáme. Ač trochu funím, jde se příjemně, neboť pod nohama mám lesní měkkou pěšinku. Jdeme dále lesem, pozoruji skály, které jsou rozesety kolem mě, když mě manžel zastaví se slovy: „Teď už se doprava raději moc neotáčej.“ No, to je něco na mě. Otočím hned tím směrem svůj zrak, abych viděla tyčit se nad hlavou vysokou skálu, nejvyšší ze všech okolních. Po pár krocích a bedlivém pozorování zjišťuji, že snad na vrcholku vidím zábradlí. Ne, počkej, to mě vážně chceš táhnout na vršek té skály? Mě, která má závrať jen při pohledu z postele na zem? Ale co, jsem horalka, ne zbabělka a třeba se to ještě nějak zlepší. Nezlepšilo. Po dalších pár krocích vidím, jak se k zábradlí blíží několik prudkých schodů, spíš tedy žebříků. Manžel jásá, že už jsme téměř tady. Ajej, tak to asi opravdu myslí, že budeme zdolávat vrcholky skal.

Ani nevím jak, ale najednou stojím uprostřed zříceniny hradu. Ano, hradu, který zde musel být nádherný. Probudil se ve mně badatel, historik, lezu po žebříkových schodech jedna báseň, šup nahoru, šup dolu a hned zase zpět. Muselo to být pozoruhodné sídlo a s nádhernými výhledy, které si naprosto užívám i nyní. Vidíme skály všude kolem sebe, zámek, kde jsme se před chvílí nečekaně zastavili a byli unešení, tak i Křížový vrch a dokonce i Krkonoše. Kochám se, když slyším manžela, jak na mě volá, že jsem ještě neviděla vše, že tu někde ještě musí být klenba či snad okno. Pomalu se vydávám za ním, jdeme dál po žluté turistické značce až ke Starozámeckému vrchu.

Zdoláváme další schody neschody, míjíme celou řadu nádherných výhledů i výhledů pouze do korun stromů, až se dostáváme k bráně nebo oknu. Musíme si vše nafotit a protože už nás začíná tlačit čas, pokračujeme dál lesem po žluté značce, na kterou pod kopcem naváže červená. Po té dojdeme až ke trati, kde se vydáváme dál po cestě lemované skálami. Je to Starostová nebo Starosta nebo jen podobná skála? Hádáme, pozorujeme a hledáme nápovědu v mapách. Ano, skutečně cestou vidíme část skal, které lemují skalní město. Na konci cesty už se vydáme skrz pole vyšlapanou cestou, která nás přivádí zpět do areálu před vchodem do skal.

Musím uznat, manžel měl výborný nápad. Vzít mě do mého oblíbeného Adršpachu, který mám po tomto prozkoumání okolí skalního města snad ještě raději.

Cestou jsme potkali minimum dalších turistů. Asi málokdo z přeplněného parkoviště se vydává jinam než do skal, přesto to mohu vřele doporučit.

...

Z hlavního parkoviště se dá pěšky dostat na zámek i hrad. Trasa je nenáročná, stoupání nastupuje až cestou na hrad. Tam je ovšem výstup na vrchol pomocí dřevěných prudkých schodů. Vyhlídky z hradu na skalní město a zámek jsou obstarány zábradlím, další vyhlídky ze skal cestou na Starozámecký vrch již zábradlí nemají, je třeba dávat pozor.

Doporučuji sledovat weby:

Čím si zpříjemnit cestu neboli hry na cestu: