Slatiňany - město skrývající ušlechtilé koně i krásná místa

Blížíme se na parkoviště Podhůra. Nenápadné, malé parkovišti pod rozhlednou Bára. Vytahujeme batohy z auta a už to míříme po žluté turistické cestě na rozhlednu. Stoupáme každým krokem. Ale po této příjemné zpevněné cestě, to člověk ani nevnímá.

Rozhledna Bára

Před námi se pomalu rozevírá prostranství, na kterém nejprve vidíme „nedostavěnou“ stavbu. Nebo ne? „Počkej,“ volám na manžela, „to není nedostavěné, to je už plně funkční občerstvení.“ Ale jsme tu brzy, otevírají až za půl hodiny, tak jen mrkneme, jak to vevnitř vypadá. Mrknout se na to skutečně dá, neboť tento obslužný domek, jak se stavba nazývá, má stejně atypickou konstrukci, jako celá rozhledna. Je vyrobena technologií duté hráně a chráněna je skleněnou střechou.

Rozhledna Bára II - unikátní trojboký kolmý jehlan od architekta Martina Rajniše. Je vyrobena z modřínového a dubového dřeva z chrudimských městských lesů. K jejímu vrcholu vede vnitřní točité schodiště se 78 schody. Pravda, museli jsme si nahoře chvilinku dát, než jsme se dotočili. Ale pak se nám naskýtá nádherný pohled na Železné hory, Orlické hory i Krkonoše. Podle informačních tabulí by měly být vidět i hory Jizerské, Ještěd a Kralický Sněžník. My ale tuto dobrou viditelnost nemáme. Nevadí, snad bude příště.

Sbíháme schody dolů, máme štěstí, že jsme zde zatím sami. Na rozhlednu totiž může v daný okamžik jen omezený počet lidí. Vedle rozhledny objevujeme, že kromě obslužného domečku je v lese schováno i dětské hřiště.

My se ale vydáváme dál, nyní již nejen po žluté značce, ale i po Lesní stezce Podhůra. Jak napovídá název této naučené stezky, budeme již zbytek cesty trávit v lese. Míjíme Strážce brány Železných hor a míříme ke Kočičímu hrádku. Cesta je značená i jako vozíčkářská. Tomu napovídá i zpevněnost cesty, po které se krásně jde.

Potkáváme cestou několik zastavení naučené stezky. Jsou interaktivní a mohu potvrdit, že nebaví jen děti, ale i dospělé. Cesta tu příjemně utíká, a tak se za malou chvilku dostáváme k altánku u Kočičího hrádku. Docházíme tam právě včas, abychom se mohli do něho schovat před první přeháňkou a v klidu si dát i nějakou sváču.

Kočičí hrádek

Déšť brzy ustává, opouštíme úkryt a vydáváme se k hrádku. Možná i díky počasí jsme zde úplně sami. Využíváme toho a procházíme si celým hrádkem, který je vybudován na malé skále. Aspoň ta skalka vypadá malince do doby, než zůstanete u horních věžiček a přemýšlíte, jak se inteligentně dostat dolů.

„Kočičí hrádek, to bude asi stejně hodnotné jako kočičí zlato.“ myslela jsem si dřív. Ale když jsme k němu došli, vyvedlo mě to z omylu. Tuto miniaturu hradu nechala kolem roku 1896 vybudovat kněžna Vilemína z Auerspergu k potěšení nejen svých dětí, ale i děti z celého okolí. A i my věříme, že toto místo uprostřed lesů musí žít. Kdo by si nechtěl zahrát na princeznu, kterou osvobozuje statečný princ nebo na rytíře mající za úkol bránit hrad před nájezdy nepřátel.

Čas zde utíká mnohem rychleji, než se zdá, a tak se už raději vydáváme dál. Trasa se tu ale mění. Ze zpevněné cesty vhodné pro vozíčkáře i kočárky se stává lesní stezka nesoucí jméno Ke Kočičímu hrádku. My po ní ale směřujeme k zámku Slatiňany.

Cesta se již stává typickou lesní, tedy občasné brk sem, brk tam. Nevadí, procházíme lesem dál. A najednou stop, před námi se objevil provaz s cedulí zákaz vstupu. „Co to znamená, to nemůžeme na silnici před námi? Nebo jsme v zákazu vstupu teď? Ale vždyť cestou nic nebylo, že bychom tudy nemohli jít?“ Koukáme s manželem zmateně před sebe. „Jste dobře, zůstaňte za provazem!“ volá na nás pán ze silnice. „Podívej, to snad není ani možný,“ nechápavě, překvapeně a udiveně žďuchám do manžela. Po silnici jdou tři lidé a za nimi deset, dvacet, padesát? Nedokáži ani spočítat kolik koní a hříbátek kolem nás za chvíli prochází, pobíhá, poskakuje. Stojíme, ani nedutáme. Jen koukáme na ten zástup nádherných lesknoucích se černých koní.

Chvíli po posledním koni, prochází další průvodci, aby provazy se zákazy vstupu sundali a my se můžeme směle vydat dál. Nyní už vcházíme na silnici, po které před chvíli cválali koně. Jdeme po ní jen kousek, přesto nedávat pozor, pár koblížků bychom si s sebou na botách odnesli jako suvenýr.

Zámek Slatiňany

Po pár metrech vcházíme brankou do Zámeckého parku zámku Slatiňany. Procházíme jím až k samotnému renesančnímu zámku. Ten nechal po roce 1558 vystavět místní měšťan Bohuslav Mazanec, který byl toho roku povýšen mezi erbovní měšťany a poté do rytířského stavu. A to ho přimělo postavit si toto sídlo. „Koukni, nejsme my v Litomyšli?“ povídám manželovi. A vlastně mám v něčem pravdu. Litomyšlský zámek sloužil jako předloha právě k této zámecké fasádě. Jen na rozdíl od Litomyšle, tyto zámecké sgrafity jsou všechny stejné. Ke své předloze odkazuje i plechová hodinová věž nad východním křídlem.

Hřebčín Slatiňany

Míjíme nádherný kostel svatého Martina a stáčíme naše kroky k hřebčínu. Hřebčín Slatiňany, od roku 1992 součást Národního hřebčína Kladruby nad Labem.

Nachází se zde stáj plemenných hřebců a klisen, kde je možné absolvovat prohlídku. Tu si ale necháváme na jindy. Na obloze se začínají znovu objevovat mraky a zdá se, že přijde opět přeháňka. Oblékáme si pláštěnky a takto vymóděným nám následný déšť nevadí. Vracíme se zpět zámeckým parkem, který opět opouštíme brankou a vydáváme se na pokračování Naučné stezky Ke Kočičímu hrádku.

Opouštíme po pár metrech stoupání silnici a opět se ztrácíme v lese. Tam objevujeme chatu Švýcárnu s Muzeem starokladrubského koně. Jak je naší tradicí, opět se sem dostáváme v době, kdy mají zavřeno. Což je skoro umění, přijít sem v době, kdy nemají otevřeno. Prohlížíme si krásnou budovu alespoň zpoza plotu a nic nás nezdrží vrátit se zpět ke Kočičímu hrádku.

Tady už to nyní začíná žít. Ač nová přeháňka skončila teprve před chvíli, z hradu se naplno ozývá dětské štěbetání. Procházíme nádvořím hrádku a mizíme do lesa na druhém konci. Tam se cesta znovu napojuje na onu vozíčkářskou trasu a po ní docházíme až k Lesní stezce Podhůra. Kde jsme ji předtím opustili, nyní nastupujeme zpět a docházíme celý okruh.

Cesta od rozcestí Chrudimský les znenadání prudce stoupá. Dává nám zabrat. Ale nevzdáváme to a necháváme se Lesní stezkou dál vést. Stoupání k vrcholu Hůra zhruba uprostřed opouštíme a jdeme již pohodovou cestou až k lesní tělocvičně. Mají zde vyobrazeny cviky u jednotlivých zastavení tak, že je člověk opravdu pochopí a musí hned vyzkoušet.

Když už jsme zde nechali zbytky sil, usoudili jsme, že je záhodno pokračovat dál. U rozcestí Kosova Seč jsme si vytočili kolo štěstí malého stromečku, abychom zjistili, že je to dobré, že nás nezašlápne ani turista, ani neokouše myška, ale bude z nás strom vydávající příjemné teplo v kamnech. Ještě že tak, neboť být zašlápnutí turistou, už bychom asi ten poslední dnešní kopeček nevylezli.

U Strážce brány Železných hor se napojujeme na začátek naší cesty a pokračujeme zpět k autu kolem rozhledny Bára. Zde už to také žije a občerstvení v domečku již nabízí různé nápoje a laskominy včetně palačinek.

„Tady se píše, že ještě někde má být ohniště,“ povídá manžel a ujímá se práce detektiva. V mapě opravdu nacházíme skálu a za ní toto místo. Kdo to neví dopředu, asi by zde ohniště nečekal. Opouštíme hlavní cestu od rozhledny k parkovišti, abychom ho našli. A máme ho. Není nám sice úplně jasné, jak se na něm opékají buřty, ale asi to nějak jde, soudě podle náčiní vedle. Další věc, kterou příště musíme ozkoušet. Teď už nás ale další přeháňka žene zpět k autu.

Tento okruh je opravdu krásný a ač je to pár kilometrů, unavíte se na nich a zabavíte se na celý den.

Doporučuji sledovat weby:

Čím si zpříjemnit cestu neboli hry na cestu:

Zdroje: