Rozhledna Velká Deštná - krasavice za každého počasí

Parkujeme kousek pod vrcholem Šerlich, na parkovišti Šerlich – sedlo. Vystupujeme z auta. „Co říkáš?“ volám na manžela, neboť dle pohybu jeho úst soudím, že mi něco sděluje. Obsah jeho slov ale okamžitě zaniká ve větru. Úplně nevím, na co jsem myslela, když jsem s sebou balila jen větrovku. Na co mikinu, když je léto. Nedošlo mi ale, že i Velká Deštná a Orlické hory už jsou hory a jak známo, na horách se počasí rychle mění a bývá jiné, než máme dole v podhůří.

Rychle vytahuji z batohu i pláštěnku a hledám, co by se ještě dalo obléci. Naštěstí kromě větru je zde také poměrně mlha a čas od času z mlhy, nebo stromů okolo cesty, spadne nějaká kapka, tak ta pláštěnka není ještě úplně mimo.

I v tomto nevlídném počasí je parkoviště již dopoledne z poloviny zaplněno. A jak si stíhám všimnout okolo sebe, nepřipravena na toto počasí nejsem jenom já. Ale co, neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený turista. A nejlepší zahřátí je z pohybu. Vydáváme se proto na cestu.

Nejprve přebíháme silnici a vydáváme se kousek po žluté trase, která vede nad silnicí, aby turisté ani kousek po ní nemuseli. U velké točny s autobusovou zastávkou z této žluté turistické trasy vedoucí na vrchol Šerlich odbočujeme. Máme namířeno na Velkou Deštnou, a tak znovu přecházíme silnici, abychom se mohli pustit po červeně značené turistické trase, která je společná i se stezkou pro cyklisty a naučnou stezkou Po hřebenech Orlických hor. Tato trasa je součástí Jiráskovy cesty, Stezky Českem i Via Czechia – severní. Jsme tak alespoň na malý kousek cesty jedněmi ze stezkařů.

Cesta je to zpevněná, ideální pro cyklisty, vozíčkáře, rodiče s dětmi v kočárcích nebo na odrážedlech. Vede vlastně středem lesa a po čase téměř nenápadně míjí vrchol Malá Deštná s nadmořskou výškou 1090 m n.m. K němu ale cesta nevede, tak ani mi k němu nejdeme.

Připadáme si jako uprostřed pohádkového lesa, který se před námi, díky mlze, vždy lehce rozevře, aby nás lákal po cestě dál a kousek za námi se zase zavírá. Je to zvláštní a přitom nádherné. Připadáme si sami uprostřed přírody.

Jen ze stromů kolem nás se ozývá neustálé varování lesu, že jsou zde noví turisté. Zdá se, že ptáčkům, pípajícím ve větvích, nic neunikne. Zato nám, turistům, by mohlo uniknout mnoho. A tak vlastně díky mlze, přes kterou nevidíme do dálky, si více všímáme cesty a jejího okolí. Objevujeme tak množství borůvek, jahůdek i malin, malinké stromečky, co se snaží ze všech sil udržet se, i květy nejrůznější rostlin a barev. Občas zkontrolujeme, zda jdeme stále po červené, ale vlastně to ani není třeba. Cesta zde turisty vede k jasnému cíli – na Velkou Deštnou.

Kousek pod vrcholem je křižovatka různých tras. Jedna vede k vrcholu a rozhledně Velká Deštná, další do Luisina údolí a další na rozcestí Pod Jelenkou. Právě zde je proto ideální místo na odpočinek s domečkem Občerstvení Srub. Otevřeno je zde sice jen o víkendech a svátcích, ale ostatní dny slouží část Srubu jako útulna. Nám už neprší, tak pokračujeme v cestě dál, nyní již po zelené turistické značce, která nás vede užší, kamenitou cestičkou, kouskem Kačenčiny pohádkové stezky, až na vrchol, kde je od roku 2019 nová dřevěná rozhledna s kovovou vnitřní konstrukcí.

„Půjdeme se podívat na výhledy do kraje?“ ptá se spiklenecky manžel. Kolem nás „rozlité mléko“, mlha, kam se podíváš, úplně ideální čas lézt na rozhlednu. „Jasně!“ překvapuji ho svoji odpovědí a už vbíhám do dveří rozhledny.

Historie zdejších rozhleden

Rozhledny zde byly již od 19. století. Vlivem povětrnostních podmínek ale žádná nevydržela příliš dlouho. Roku 1992 zde byla postavena menší dřevěná rozhledna ve tvaru pyramidy a pojmenována Štefanova vyhlídka. Tomuto členovi Horské služby byla vystavěna skauty jako dárek k narozeninám. Z bezpečnostních důvodů ale musela být v roce 2004 nahrazenou jinou. Ani té se ale nepodařilo dlouho vydržet a roku 2010 byla stržena. Těžký to úděl rozhleden v tomto kraji. Nynější rozhledna byla vystavěna roku 2019 a slouží veřejnosti stále po celý rok. Jen není doporučeno na ni vstupovat v bouřkách, silném větru, sněžení, náledí a dalších velmi nepříznivých podmínkách. To ale dnes naštěstí není.

Rozhledna Velká Deštná

Hned ve vstupu do rozhledny je malé posezení a kolem informační tabule. Jedna je informativní a na druhé se dá dozvědět mnoho informací o rozhledně. Například i to, že dřevěné obložení rozhledny není jen tak nahodilé. Jak název lokality odpovídá, nejčastějšími klimatickými jevy zde jsou vítr a déšť. To ostatně dnes i sami na sobě cítíme. A právě déšť unášený větrem se stal inspirací pro estetické ztvárnění zdejší rozhledny.

Tyto proudy deště jsou zde přeměněny do tyčových dřevěných prvků kolem konstrukce rozhledny, které se různě křižují na jednotlivých stěnách pláště rozhledny. Tyto stěny zůstávají i přes to otevřené, a tak každým krokem, každým schodem, znatelně cítíme větší a větší sílu větru.

Na nejvyšší svém bodě rozhledna měří 22 metrů a vyhlídková plošina se nachází ve výšce 17,34 metrů. Je plně otevřená a prý je z ní nádherný panoramatický výhled. My ovšem vidíme jen bílošedou hmotu a v ní slyšíme, že už se k rozhledně asi dostávají i další turisté. Ani cedule s nápovědami, jak se má okolí jmenovat, zde pro tuto chvíli není. Můžeme tak jen hádat, co se kde asi skrývá.

Při sestupování dolů se stává něco neskutečného. „Koukej!“ volám na manžela a tahám ho za rukáv. Vítr, který se zde prohání, na malou chvíli odkrývá mlhu a my přes dřevěný déšť rozhledny pozorujeme, jak se zpoza mlhy vynořuje louka zalitá sluncem a za ní obrysy hor. Tento výjev ale trvá jen pár vteřin a nás zase pohlcuje bílá tma. Nádherná oáza, říkáme si. O pár vteřin později se totéž objevuje také na druhé straně. Jsme unešení tímto přírodním divadlem. Další dění už nám ale neukazuje, tak pomalu sestupujeme zpět.

Nejvyšší vrchol Orlických hor

Pod rozhlednou zjišťujeme, kde se přesně nachází nejvyšší vrchol Orlických hor, kterým Velká Deštná je. A on je přímo u nás, v něčem, o čem jsme si mysleli, že je jakási nepovedená studna. Nejvyšší vrchol v nadmořské výšce 1116 m n.m. Ze Šerlichu je to snad jedna z nejlépe dostupných „tisícovek“ u nás.

Orlické hory, pohoří ve východních Čechách při hranici s polským Kladskem. Že jsme téměř v Polsku je patrné i z toho, že nám postupně v mobilu přichází sms zprávy s textem Vítejte v Polsku.

Z nejvyššího vrcholu sbíháme zpět, míjíme Srub, dnes sloužící jen jako útulna, a pouštíme se stejnou cestou zpět až k rozcestí Šerlich – sedlo. Odtud ale pokračujeme po červené a po pár krocích již vidíme Masarykovu chatu, která se nachází pod vrcholem Šerlich.

Masarykova chata na Šerlichu

Chata v nadmořské výšce 1019 m n.m. stojí na místě horské osady Scherlichgraben z přelomu 18. a 19. století. Nynější Masarykova chata byla postavena v letech 1924-1925 Klubem českých turistů. 14. září roku 1925 byla slavnostně otevřena pro veřejnost. Tohoto otevření se zúčastnil také Alois Jirásek, po kterém je pojmenována i zdejší červeně značená turistická trasa – Jiráskova cesta. Roku 1935 zde byla zřízena meteorologická stanice a před chatou byla odhalena busta T. G. Masaryka a podle něho se od roku 1990 chata také nazývá.

V současnosti nabízí zázemí restauračního i ubytovacího zařízení a soudě dle kol, která se nachází všude kolem chaty, je hojně navštěvována nejen turisty, ale i cyklisty.

Kousek nad chatou se nachází hranice s Polskem. Po její hranici a červené turistické trase docházíme až k vrcholu Šerlich ve výšce 1027 m n.m. Cesta dále pokračuje k Národní přírodní rezervaci Bukačka. Tu si ale necháváme na příště a otáčíme cestu zpět k parkovišti pod Šerlichem.

Mlha i vítr konečně ustupují, tak se nám aspoň cestou zpět naskýtají pohledy na kopce, lesy i rozhlednu Velká Deštná, kterou vidíme už od Masarykovy chaty.

Ač jsme se zpočátku báli, že to bude výlet jen pro zdraví, kdy si z něho nic neužijeme, spletli jsme se. Cesta v mlze je nádherná, úplně jiná a naprosto kouzelná. Zkuste to a uvidíte, jak jinak i známé cesty uvidíte :)

…..

…..

zdroje: