Článek
Projížďka bez cíle. Jako vždy
Minulou sobotu jsem ze svého bydliště odjížděl těsně po obědě. Pokud jedu sám, nikdy si předem neplánuji trasu. Zkrátka sednu a jedu. Užívám si pohodové cestovní tempo, kochám se krajinou a když mám chuť si trochu zadovádět, činím tak výhradně tehdy, když je na cestách opravdu volno. Chci se totiž vždycky v pořádku vrátit.
Zapomněl jsem na čas
Toho dne jsem si tak moc užíval jízdu, že se mi podařilo zcela zapomenout na čas. Nebýt blikajícího symbolu na displeji, který signalizoval nutnost dotankování, asi bych se z opojení probral až ve chvíli, kdy by mi úplně došlo palivo. Naštěstí jsem po chvíli spatřil benzínku.
Rázná výzva
Původní myšlenkou bylo, že v klidu dotankuji, koupím si něco malého k snědku a budu zase pokračovat dál. Následující události mě však dokonale vyvedly z omylu. Kromě mě a obsluhy nikdo v okolí nebyl. Posadil jsem se venku za stůl pod slunečníkem a v klidu konzumoval svůj hot dog.
Po chvíli mě vyrušilo jemné pískání. Když jsem se ohlédl za zvukem, spatřil jsem dva mladíky na elektrokoloběžkách. Zastavili těsně u vchodu a vešli dovnitř. Více pozornosti jsem jim nevěnoval. Až do doby, kdy se přiblížili ke stolu, kde jsem právě seděl.
„Rakváči, uhni! Tady sedíme my,“ spustil na mě jeden z nich, zatímco druhý stál mírně opodál. Asi mi to předtím uniklo, ale takhle tvrdých hochů by se možná lekl i Chuck Norris. Oba byli hubeňouři v kraťasech a sandálech, v jedné ruce smartphone a v druhé latte.
Nesoudím lidi podle vzhledu a už vůbec nemám nic proti latte. Tohle ale působilo opravdu komicky. Moje rozhodnutí bylo jednoduché - ignorovat je. Měli k dispozici další volné stoly a já neviděl jediný rozumný důvod, abych uposlechl výzvu od někoho, kdo právě dosáhl plnoletosti.
Tvrdá reakce? Jak se to vezme
Mohlo mě rovnou napadnout, že moje pasivita, respektive nulová reakce, situaci ještě více vyhrotí. A taky že ano. Borec si strčil do kapsy telefon, chytil mě za triko a ostře se zeptal, zda jsem mu rozuměl nebo ne. Rozhodl jsem se bojovat proti ohni ohněm.
Než se chlapec vzpamatoval, chytil jsem ho za zápěstí tak, abych mu palcem mohl co nejvíce tlačit na kloub mezi prsteníčkem a malíčkem. Pak stačilo jeho zápěstí mírně vytočit do strany a zatlačit pěkně dolů. Ani nebylo třeba se zvedat.
Z tvrďáka se rázem stala kníkající holčička, která namáhavě tvrdila, že šlo jenom o srandu. Druhý mládežník se do toho raději nepletl, za což mu patří respekt.
Čerpadlářka to „dorazila“
Najednou se ozvalo pronikavé zaječení: „Co se tady děje?! Vy dva okamžitě domů!“ Paní čerpadlářka zřejmě všechno sledovala na kameře a rozhodla se to ukončit po svém. „A vy,“ ukázala na mě, „taky vypadněte!“
Odporovat jsem jí nemínil. Zároveň musím uznat, že situaci určitě bylo možno vyřešit lépe. Toho „rakváče“ bych překousl, ale nečekaný úchop už pro mě byl za hranou. Raději jsem si oblékl bundu, nasadil rukavice, helmu a vyrazil zpět domů.
Co byste na mém místě udělali vy?
