Článek
Mladý muž popíjí u baru se svojí dlouholetou kolegyní. Oba jen decentně usrkávají ze sklenic spíše, než by skutečně pili, a opájejí se radostí z posledního pracovního úspěchu. Na stole před nimi leží odložený iPad s fotografií dětí na displeji.
Muž se najednou s úlekem zadívá na hodinky - je pozdě, poslední spoj domů mu ujel, taxík mezi město je příšerně drahý. Vděčně přijme nabídku kolegyně, že může přespat u ní. Dojdou na byt, muž se jen rychle opláchne, příruční tašku s peněženkou a iPadem odloží na stolek vedle rozkládacího gauče. Ráno najde peněženku prázdnou a iPad nenajde vůbec. Zmizely i hodinky a drahá příruční taška.
Kolegyně drží poker face. Není si vědoma prohřešku, krádež popírá. Tak dobře se přece bavili. Muž se v šoku vypotácí z bytu a přemýšlí, co dál. Rozhodne se, že chce na kolegyni podat trestní oznámení, a vyhledá právníka. Ten muži blahosklonně vysvětlí, že jde o záležitost, do které by neměla zasahovat státní autorita. Co se stalo, stalo se v intimní sféře za zdmi bytu v kontextu vztahu muže a ženy. Okolnosti krádeže si musí s kolegyní sám vykomunikovat. Měl by s ní mluvit, naslouchat jí a snažit se s ní dohodnout. A co jste vůbec čekal, rýpne si. Navštívit v noci cizí byt, odložit si v něm značkové hodinky a nepředpokládat, že se Vás ta žena pokusí okrást? To jste tak včerejší, že nechápete, jak funguje dnešní svět? Přece víte, jak to chodí. Je ženskou přirozeností schramstnout, co se blýská.
Zdá se vám to přitažené za vlasy? Taky, že je. Přesto takhle nějak vypadá aplikace práva podle Daniely Kovářové - s tím rozdílem, že místo krádeže na modelovém případě rozebírá dynamiku sexuálního napadení.
Osobní inklinace Daniely Kovářové ke starým pořádkům a tradičním představám o mužství a ženství je zřejmá. Nic proti osobním inklinacím. Problematické je, že optikou oněch starých pořádků se snaží vykládat tak citlivé a živé téma, jakým je sexuální zneužívání, a to navzdory moderním poznatkům a navzdory kontextu, ve kterém se dnes o vztazích a sexualitě bavíme.
Sociální a historický kontext je přitom důležitý - sto let zpátky bychom podobné diskuse vůbec nevedli. Dnes jsme již trochu někde jinde. Dnes (alespoň teoreticky) chápeme, že žena nepatří muži ani do té míry, aby si mohl její tělo nárokovat v manželství, dnes uznáváme realitu znásilnění v partnerském vztahu i fakt, že znásilněn může být i muž. Máme dostatek dat a podkladů k tomu, abychom věděli, že žádný kus oděvu nezabrání sexuálnímu napadení a žádný kus prádla ho nevyprovokuje. Dnes nemůže obstát jako validní obhajoba trestného činu, že muž je lovec a dobyvatel a ženy s tím musí počítat. Navíc muž, kterého stejné hlasy staví do opozice k ženě jako toho racionálního, na zemi pevně stojícího elementu bez sklonu k emocionálním reakcím.
Že pro každou důvěrnou interakci mezi dvěma lidmi je stěžejní otevřená a konstruktivní komunikace je nepopiratelný fakt. Přesto je to asi to jediné, v čem se dá s Danielou Kovářovou souhlasit. Snaha vytvořit právní rámec, ve kterém se sexuální vztahy a potřeby budou moci realizovat bezpečně, nejsou snahou o „deintimizaci“ společnosti, ale právě naopak. Jsou snahou o to chránit intimitu v jejím pravém slova smyslu. Zdravé a důvěrné intimní vztahy jsou tvořeny lidmi, kteří vzájemně ctí intimitu situace i integritu svých těl. Vztah, ve kterém jeden partner dokáže svou sexuální potřebu na úkor potřeb druhého partnera, není intimita, kterou dnes chceme chránit a opečovávat jako nedotknutelný soukromý prostor. Pokud společensky zdůrazňujeme potřebu zdravých, kvalitních vztahů (minimálně proto, aby z nich vznikly kvalitní rodiny plodící kvalitní daňové poplatníky), pak na vztahu, ve kterém o sexuálním styku rozhoduje jediná ze stran z pozice své mužné a lovící pudové síly, není zdravého veskrze nic.
Nelze se ubránit pocitu, že i dnes stejně jako před sto lety existují tendence nikoliv respektovat ten domnělý soukromý prostor, ale prostě a jednoduše nenechat nepříjemné skutečnosti prosáknout skrz zavřené dveře bytu. Sami pak můžeme zavřít oči a zasnít se, jak nám ty zavedené pořádky krásně fungují. A když je takto pohodlně zavřeme, zacpeme uši a obrníme srdce, zjistíme, že na sexuální zneužívání si nikdo nikde nestěžuje. Je to alibismus, který nám dělá zatraceně dobře. Ve světě, kde se lidi neznásilňují, se totiž žije snáz.
