Zbavte mě toho monstra, prosil Hitlera. Likvidaci postižených dětí odstartoval dopis zoufalého otce

V roce 1915 přivítal pruský korunní princ Vilém na světě své čtvrté dítě. Po třech chlapcích se konečně dočkal vytoužené dcery, jeho radost ale nebyla úplná. Malá princezna hned po porodu vykazovala jasné známky Downova syndromu, genetické vady, která sice je slučitelná se životem, ale už ne tolik se životem na císařském dvoře. Její rodiče se zachovali na svou dobu velice nezvykle. Neuklidili dceru do ústavu pro choromyslné, jak bylo tehdy běžné a jak jim důrazně doporučil dědeček císař, ale rozhodli se ji vychovávat doma. Stejně jako své ostatní děti, i princeznu Alexandrine milovali, chránili a pyšnili se jí. Holčička se objevovala na oficiálních portrétech, účastnila se akcí u dvora a svým roztomilým půvabem si podmanila každého, kdo ji poznal.

Po pádě monarchie roku 1918 se věci začaly měnit. Alexandrine bylo osmnáct let, když se k moci v novém Německu dostal režim, podle kterého byl její život bezcenný. Její matka ji stěhovala z paláce do paláce, falšovala dokumenty a všemožně se snažila, aby se jméno její dcery neobjevilo v nacistických seznamech. Jen díky její lásce a odhodlání se Alexandrine šťastně dožila konce války, stačilo ale jen málo a mohla skončit jako tisíce jiných lidí, kteří padli za oběť nelidské eugenické praxi.

Ve srovnání s tím, jak obětavě svou dceru chránil princ Vilém a jeho žena, působí ještě mnohem chladnokrevněji fakt, že jiní němečtí rodiče své postižené děti nacistům vydávali dobrovolně.

Ještě na počátku 20. století byla snaha o zachování genetické čistoty národa považována za regulérní a respektované odvětví medicíny. I tak pokrokové státy jako Kanada, Dánsko, Švýcarsko nebo Spojené státy měly ve svých zákonících paragrafy, které umožňovaly nucenou sterilizaci žen s genetickými vadami nebo nemocemi považovanými za dědičné. Německo se k otázce sterilizace stavělo naopak zdrženlivě a jejímu legislativnímu ukotvení se bránilo až do roku 1933, kdy prezident Hindenburg jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Hitler pak rychle změnil demokratický režim v diktaturu a s pomocí své strany NSDAP začal prosazovat politiku rasové čistoty.

„Rasová hygiena se jednou ukáže jako čin větší než nejvítěznější války naší současné buržoazní éry,“ prorokoval roku 1929 ve svém díle Mein Kampf. Půl roku poté, co se dostal k moci, už podepsal Zákon o sterilizaci, ve kterém bylo zakotveno právo státu „odejmout plodnost“ lidem s psychiatrickým onemocněním, epilepsií, vrozenou hluchotou či slepotou nebo alkoholikům. Ohledně fyzického postižení byl zákon velmi opatrný, sám ministr propagandy Joseph Goebbels měl totiž deformovanou nohu.

Už v té době nejspíš Hitler podporoval myšlenku, že zároveň se sterilizacemi je potřeba vyřešit i situaci už narozených „mrzáků“, správně ale vyhodnotil, že na definitivní řešení ještě společnost není úplně připravena. Na podzim roku 1939 proto tajně podepsal pověření, které umožnilo lékařům udělovat „milosrdnou smrt“ nevyléčitelným pacientům, a jmenoval odborníky, kteří budou jednotlivé případy posuzovat ve vícekolovém šetření. Šlo o zárodky nechvalně známé Aktion T4 (Akce T4), tajného programu, jehož cílem byla snaha o očištění německé společnosti od „neužitečných“ lidí. Dokument byl sepsán v říjnu s datací zpětně k 1. září, eutanázie prvních dětí ale začala už v létě toho roku.

Za bezprostřední příčinu k zahájení organizované eutanázie je všeobecně považován případ dítěte, které se z důvodu ochrany identity v literatuře dlouho objevovalo pouze jako „Dítě K.“. Až v roce 2007 bylo odhaleno, že oním nešťastným dítětem byl Gerhard Kretschmar, pětiměsíční chlapec narozený s těžkým kombinovaným postižením.

Gerhard Herbert Kretschmar se narodil 20. února 1939 ve vesnici Pomssen u Lipska. Přišel na svět slepý a fyzicky znetvořený - chyběla mu ruka, pravděpodobně obě nohy a trpěl častými záchvaty s křečemi (podle popisu nejspíš epileptického původu). Z lékařských záznamů, které nechali vypracovat jeho vrazi, vyčteme, že byl také „idiot“ - tak se tehdejší mluvou označovali lidé s mentálním postižením. Žádný z lékařů ale neuvedl, jak byla tato skutečnost u párměsíčního kojence zjištěna.

Rodiči malého Gerharda byli Richard a Lina Kretschmarovi, drobní zemědělci, horliví nacisté a rodiče už několika zdravých árijských dětí. Narození dítěte s těžkým postižením bylo pro ně oba tragédií, se kterou se nehodlali smířit. Ihned po porodu vzal proto zoufalý otec Kretschmar svého novorozeného syna k doktoru Werneru Catelovi, pediatrovi na Fakultní dětské klinice v Lipsku, a požádal o jeho „uspání“. Doktor Catel, který byl spolu s Karlem Brandtem považován za jednoho z nejváženějších odborníků na dětskou eutanázii, doporučil, aby se rodiče dítěte obrátili se svou žádostí přímo na Vůdce. Catel musel vědět, že Hitler je eutanázii postižených více než příznivě nakloněn a že už čeká pouze na záminku, jak z ní udělat program. Kretschmarův případ byla ideální příležitost.

Originální verze Kretschmarova dopisu Hitlerovi se nedochovala. Jeho znění ale historikové dokázali zrekonstruovat podle výpovědí svědků, kteří o případu hovořili při Norimberských procesech, a ze záznamů, které si nacisté vedli s velkou pečlivostí. Richard Kretschmar v listu popsal těžký zdravotní stav svého syna, označil jej za neschopného normálního života a vyslovil přání, aby byl usmrcen. Dokumenty citují jeho výslovnou žádost, aby Hitler zbavil jeho rodinu „toho monstra“, jak nazval své dítě, a zařídil pro něj „milosrdnou smrt“.

Vůdce každý den obdržel desítky dopisů od řadových občanů. Většina z nich nekončila přímo v jeho rukou, ale na stole soukromého sekretariátu, kterému předsedal říšský úředník Philipp Bouhler. Bouhler si dopis přečetl a ukázal ho Hitlerovi. Vůdce se rozhodl případ zodpovědně vyšetřit (alespoň formálně) a poslal do Lipska svého osobního lékaře Karla Brandta. Hitler sdělil Brandtovi, že pokud je na tom dítě skutečně tak, jak popisuje otec, pak má svolení podniknout cokoliv, co povede k ukončení jeho života. Jakékoliv právní kroky, které by proti tomuto rozhodnutí mohly být podniknuty, měly být předem smeteny ze stolu.

Brandt navštívil rodinu Kretschmarových a provedl záznam o Gerhardově stavu. Ten pak konzultoval s doktorem Catelem a s dalším lékařem, dr. Helmutem Kolačićem. Poté, co Brandt informoval oba kolegy o Hitlerově pokynech, se všichni lékaři shodli, že dítě by mělo být usmrceno.

Na Akci T4 si nacisté otestovali provoz plynových komor, byrokratický systém vraždění i to, jak to celé ututlat před světem. Hitler si byl vědom toho, že když jde o zabíjení německých dětí, mohou se sympatie veřejnosti snadno obrátit proti němu. Veřejné zdravotnické instituce povzbuzovaly rodiče, aby své postižené nebo vážně nemocné děti svěřovali do péče specializovaných klinik, které v nemalém počtu vyrostly v Německu i Rakousku. Dětem se na nich mělo dostat kvalitní a odborné péče, výchovy i vzdělání, ve skutečnosti ale šlo o vyhlazovací kliniky, jejichž hlavním smyslem bylo své svěřence vyselektovat a provést eutanázii. Metody provedení se různily - zpravidla byly dětem podávány vysoké dávky sedativ nebo jedu, který způsoboval záněty dolních dýchacích cest. Smrt pak vypadala přirozeněji a rodiče obvykle uvěřili tom, co jim bylo sděleno - že jejich dítě zemřelo na nějakou plicní chorobu. V případě Gerharda si bylo možné toto divadlo odpustit, protože požadavek na jeho likvidaci vzešel přímo ze strany jeho rodičů.

Gerhard byl zavražděn v nemocnici dne 25. července 1939, pravděpodobně smrtící injekcí fenolu. V církevní matrice jeho rodné vesnice je uvedeno, že dítě zemřelo na „srdeční slabost“. Rodiče si pak jeho tělo vyzvedli a o tři dny později je pohřbili na luteránském hřbitově v Pomssenu.

Gerhardovu smrt dnes historikové považují za „lakmusový papírek“, který měl otestovat postoj odborné i laické veřejnosti před zavedením programu eutanázie. Mezi smrtí malého Gerharda a začátkem 2. světové války už měl Hitler na stole vypracovaný podrobný plán, podle kterého se měl režim vypořádat s lidmi, jejichž život byl „nehodný žití“. Akce T4 byla přímý předchůdce holokaustu a malý Gerhard se stal jeho první obětí.

V roce 1941 Hitler Akci T4 oficiálně pozastavil z důvodu rostoucího veřejného odporu. Rodiny si začaly všímat podezřelých úmrtí, otevřeně na něj navíc začaly upozorňovat veřejně známé osoby, jako byl např. münsterský biskup Clemens van Galen. Některé ústavy, zejména ty, které zřizovala církev, navíc odmítaly své svěřence vydávat na smrt. I po ukončení programu ale eutanázie pokračovaly, neprobíhaly už ale dále formou cíleného usmrcení podáním léku, ale hladověním nebo jiným zanedbáním péče. Během šesti válečných let tak nacisté zabili asi 200 tisíc svých postižených spoluobčanů.

ZDROJE:

Green, Alex: "The First to Be Killed and the Last to be Remembered": A Video Interview with Filmmakers Cameron Mitchell, Steve Way, and David Mitchell (11.1.2026). unhidden.substack.com. Čteno 29.4.2026

Khazan, Olga: „Remembering the Nazis' Disabled Victims“ (3.9.2014). theatlantic.com. Čteno 29.4.2026

Randall, Hannah: „The First Victims of the Holocaust“ (9.12.2020). holocaustcentrenorth.com. Čteno 28.4.2026

„Gerhard Kretschmar: The First Aktion T4 Victim“ (10.1.2025). dirkdeklein.net. Čteno 29.4.2026

„Child K-The First T 4 victim“. dirkdeklein.net. Čteno 28.4.2026