Článek
Na podlaze mezi stoly si hrají dva chlapci. Klečí proti sobě, holá kolena mají doširoka od sebe a jeden druhého se téměř dotýkají čelem. Mezi nimi popojíždí malý plechový tank - hračka, kterou jim otec přivezl z cest a kterou matka před chvílí vytáhla z kabelky. Je to věrná napodobenina i s pohyblivou hlavní a pásem z kaučuku, který skoro nedrhne. Když s ním rejdí po zemi, dělá randál jako opravdový německý panzer, a když pořádně zaberou, zpod pásů vystřelí jiskry a rozprsknou se jako ohňostroj. Chlapci roztáčí pás znovu a znovu a radostně výskají, když se z něj znovu vyvalí sprška jisker. Ne každému ale tahle podívaná připadá stejně vzrušující. Opodál postává vrchní stevard a se zakaboceným obočím pozoruje, jak jiskry dopadají na pečlivě učesaný vlas luxusního perského koberce.
„Kluci, okamžitě mi to dejte,“ přikáže přísně a natáhne k dětem ruku. Mladší z chlapců mu hračku neochotně vydá a zklamaně svěsí ramena. Co tady teď budou ty tři dny dělat bez tanku?
Matka si oba hochy pevně přivine k sobě a posadí se s nimi k okýnku, aby dobře viděli. Bratři v tu ránu zapomenou na nerudného stevarda i zabavený tank a s otevřenými ústy zírají na krajinu, která se pod jejich nohama vzdaluje pořád víc a víc. Je 3. května 1937, sedm hodin večer, nebe je zatažené a z východu vane lehký vítr. Vzducholoď LZ 129 Hindenburg se právě odlepuje od rampy a vydává se na svůj pravidelný let přes Atlantik. Na palubě ikonického stroje se toho dne ocitl i osmiletý Werner Döhner s rodinou.
Přes Atlantik za tři dny
Dnes už se to zdá neuvěřitelné, ale ještě před sto lety lidé věřili, že budoucnost dálkového cestování patří vzducholodím. Oproti letadlům měly tyto létající stroje celou řadu výhod: nebyly tak hlučné a vratké, zvládly i dlouhé lety bez nutnosti mezipřistání, jejich chod byl klidný a tichý a spotřeba paliva velice nízká. Ve 20. letech se stal tento způsob cestování tak oblíbeným, že o tomto období dodnes mluvíme jako o „zlaté éře vzducholodí“. Cestující vnímali vzducholodě jako bezpečný a spolehlivý způsob přepravy a oceňovali komfort, který jim letadlo nabídnout nedokázalo. Žádné stísněné sedačky, žádné mačkání se v uličkách ani tlačenice u toalet; vzducholodě měly vlastní sály, haly i kajuty s postelemi, vlastní jídelny, salonky i bary a více než dopravní prostředek tak připomínaly létající hotel.
Hindenburg poprvé přistává na letecké základně Lakehurst (květen 1936)
Absolutním gigantem ve vývoji vzducholodí bylo Německo. V roce 1928 ovládl oblohu německý stroj LZ 127 Graf Zeppelin, v roce 1936 se k němu přidal mladší, ale o to ambicióznější bratr LZ 129 Hindenburg. Pokud byl Graf Zeppelin úspěšný, tak Hindenburg byl technologický zázrak. Nejen, že byl s přehledem nejpokročilejší a nejluxusnější ze všech německých zeppelinů, ale s délkou 245 a průměrem 41 metrů se mohl pyšnit také hrdým titulem největšího létajícího stroje své doby. Poháněný čtyřmi dieselovými motory Mercedes-Benz dosahoval rychlosti průměrně 135 km/h, což znamenalo, že svou obvyklou trasu mezi německým Frankfurtem nad Mohanem a New Jersey ve Spojených státech amerických dokázal urazit asi za tři dny.
Do Spojených států měl v květnu 1937 odletět i osmiletý Werner Döhner. Jeho otec Hermann byl původem Němec, který se jako mladý muž vydal za prací do Mexika a vypracoval se tam až na ředitele pobočky velké německé farmaceutické firmy, která sídlila v Ciuad de México. Před Vánocemi roku 1936 Hermanna povolali, aby vyřešil nějaké nepříjemnosti v německé centrále, a tak sbalil svou ženu a tři děti včetně tehdy sedmiletého Waltera a vydal se s nimi do své domoviny. Do Evropy cestovali lodí, když se ale přiblížil okamžik návratu, otec chtěl děti překvapit a místo lodních lístků koupil letenky na první z osmnácti plánovaných transatlantických přeletů zeppelinu Hindenburg. Döhnerovi sice neměli hluboko do kapsy, i tak ale otce ten výlet stál celé jmění: cena jednosměrného lístku se pohybovala kolem 400 dolarů, což je v přepočtu na dnešní hodnotu asi 8 000 dolarů (zhruba 180 tisíc korun). Za cestu pro pětičlennou rodinu tak Hermann Döhner zaplatil víc, než kolik si někteří z jeho zaměstnanců vydělali za celý rok.
Promenáda na vzducholodi Hindenburg
Zkáza přišla před cílem
Hindenburg byl úchvatný stroj. To bylo Wernerovi jasné hned, co tuhle parádní vzducholoď viděl na vlastní oči. Nejen, že její rozměry byly úctyhodné, ale pasažérům nabízela dříve sotva myslitelný komfort. Na palubě byly sprchy s teplou i studenou vodou, v jídelně se podávala čerstvě připravená jídla, v klubovně na vyhlídkové palubě hrál pianista a v nákladním prostoru na zádi se mohly přepravovat i dva nebo tři menší automobily. Kabiny cestujících byly umístěny uvnitř trupu, nikoliv v podvěšených gondolách, jak to bývalo zvykem, což zlepšilo aerodynamické vlastnosti a umožnilo vzducholodi dosahovat rekordních rychlostí. Spoj, kterým cestoval Werner s rodinou, sice kvůli protivětru nabral zpoždění už první den letu, nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se věci mohly tak fatálně pokazit.
Z letiště ve Frankfurtu nad Mohanem odstartoval Hindenburg s 36 cestujícími a 61 členy posádky na palubě. Jeho kapacita byla naplněná asi ze dvou třetin. Přelet nad Atlantským oceánem trval tři dny, po které se stroj vznášel nad hladinou ve výšce 200 až 600 metrů. Cestující si po tu dobu krátili čas procházkami po promenádách nebo četbou v klubovně a v případě neposedných kluků, jako byl Werner a jeho o dva roky starší bratr Walter, taky hrou s nebezpečnými hračkami. Jiskry, které chrstal plechový tank bratří Döhnerových, hlavního stevarda vyděsily oprávněně: Hindenburg měl oproti svým předchůdcům tu zvláštnost, že místo bezpečného hélia, na nějž Spojené státy uvalily vojenské embargo, používal k naplněné komor vysoce hořlavý vodík. Tato komplikace konstruktéry neznepokojila, kvůli známým rizikům vodíku ale konstrukci doplnili o řadu dodatečných bezpečnostních prvků.
V poledne 6. května 1936 se Hindenburg přiblížil ke své cílové stanici na letecké základně Lakehusrt v Ocean County v New Jersey. Při příletu k New Yorku si posádka všimla, že nad New Jersey zuří velká bouře, proto kapitán Max Pruss místo okamžitého přistání ještě dvakrát obkroužil město. V 19:00 byla zahájena přistávací operace. V 19:21 bylo na zem vyhozeno první přistávací lano a personál na zemi začal vzducholoď kotvit. O čtyři minuty později, když se Hindenburg nacházel ve výšce asi 60 metrů, se v jeho zadní části objevil plamen, který se během několika málo vteřin rozšířil po celé vzducholodi. Stačilo pouhých 34 vteřin a Hindenburg, největší pýchu německého dopravního letectva, pohltily plameny.
Když vzducholoď vzplála, Wernerova matka se odhodlala k nejodvážnějšímu činu svého života. Popadla své syny, vyzvedla je do okýnka a vystrčila je z něj ven. Totéž se pokusila udělat i se svou čtrnáctiletou dcerou Irenou, ta ale byla zkoprnělá strachy a matka ji nedokázala přes její odpor vytáhnout do okna. Vyskočila bez ní, když už na obou hořely šaty. Na rozdíl od jejích synů ji dole nikdo nezachytil a nárazem si zlomila pánev. V ukrutných bolestech se doplazila pro pomoc a žádala, aby někdo zachránil i její dceru. Záchranáři pak Irenu našli v hořících troskách a dopravili ji do nemocnice, tam ale na následky těžkých popálenin zemřela.
A najednou to s námi hrozně škubne. Paluba se naklání, padáme dozadu, na stěnu kabiny. Je cítit štiplavý dým. Stále víc a víc. Stevard rozbíjí okno… a skáče ven. Podlaha se opět narovnává, loď se vrací do vodorovné polohy. Jsme pět šest metrů nad zemí. Máma bere bráchu a vyhazuje ho ven oknem, kterým předtím vyskočil stevard. Pak se obrací ke mně. Horko sílí, kolem nás vyskakují plameny. Popadne mě rukama kolem pasu a hodí směrem k oknu. Bác, odrážím se zpátky od rámu. Na druhý pokus už to vyjde – padám, řvu, hoří mi vlasy, strašně se bojím. Dopadám do stevardovy náruče. Pak mě nějací jiní lidé vezmou za ruce a za nohy a nakládají mě do nějakého auta.
Werner a Walter přežili jen díky hrdinství své matky. Werner utrpěl těžké popáleniny na obličeji, rukou a dolní části pravé nohy. Musel dostat sedm transfuzí krve a po třech měsících v nemocnici podstoupil transplantaci kožních štěpů. Na těle mu zůstaly permanentní jizvy, daleko horší ale byly šrámy, které na jeho dětské duši zanechala tragická ztráta sestry a otce. Krátce předtím, než vzducholoď vzplála, popadl Hermann Döhner videokameru a odešel na promenádu, aby natočil přistání. Pak se vydal do své kajuty, aby vyměnil film. Jeho ohořelé tělo bylo den po události nalezeno v troskách spodní paluby.
Na přistání Hindenburgu čekali v cíli nedočkaví novináři. Jeho tragédie je tak velmi dobře zdokumentovaná
Při požáru a následném pádu vzducholodi Hindenburg zemřelo dohromady 36 lidí. O příčinách katastrofy se dodnes vedou spory. Je pravděpodobné, že požár způsobila jiskra z nahromaděné statické elektřiny, popř. vodík uvolněný z komor neopatrným manévrem při přistání. Teorie o sabotáži odpůrci nacistického Německa, kterou tehdy prosazovali zejména zástupci firmy Zeppelin, se během vyšetřování nepodařilo hodnověrně prokázat.
Zkáza Hindenburgu symbolicky ukončila zlatou éru vzducholodí. Vzpomínky na tragédii, při které přišel o dva členy nejbližší rodiny, vytěsnil dospělý Werner až do nejzazšího koutu své mysli. Poprvé o ní uceleně promluvil až v rozhovorech s médii a historiky v 90. letech, ze kterých se nám také dochovaly jeho emotivní, až dětsky přímé popisy událostí.
Werner zemřel roku 2019 ve věku 90 let. Byl posledním přeživším tragédie vzducholodi Hindenburg.
ZDROJE:
Andone, Dakin: „The last survivor of the Hindenburg disaster has died, family says“ (17.11.2019). edition.cnn.com. Čteno 1.5.2026
Egan, Nicole: „Last Survivor of Hindenburg Disaster Speaks on Eve of 80th Anniversary of the Crash: 'The Air Was on Fire'“ (5.5.2017). people.com. Čteno 1.5.2026
McCormack, Kathy: „Last survivor of the Hindenburg disaster dies at age 90“ (16.11.2019). The Associated Press. Čteno 1.5.2026
„Last survivor of the Hindenburg disaster dies at age 90“. apimagesblog.com. Čteno 1.5.2026
