V těchto bytech se máte jen vyspat. Koldům v Litvínově ukrýval celé město pod jednou střechou

Ať už máme se svými sousedy jakkoliv dobré vztahy, asi málokdo z nás by si přál sdílet s nimi úplně všechno. Koncept kolektivních bytových domů (koldomů), které v Československu vyrostly v druhé polovině 20. století, přitom vychází z pravého opaku. Pokud mají tu možnost, lidé prý rádi vykonávají veškeré denní činnosti ve společnosti ostatních lidí - dokonce i za cenu, že tím rezignují na vlastní soukromí.

Bytová otázka zaměstnávala avantgardní architekty už před druhou světovou válkou. Po válce se pak v právě osvobozeném státě vzedmula nová vlna budovatelského nadšení; nepokládaly se jenom základy nových budov, ale také základy socialismu. Na přelomu 40. a 50. let k nám pronikla sorela - socialistický realismus, svérázný umělecký styl, který každým slovem, obrazem i kamenem oslavoval dělnickou třídu. Stavby v tomto slohu byly charakteristické symetrií, monumentálními sloupy a věžemi a nápaditou sochařskou výzdobou, kdy sochy a plastiky zobrazovaly nejčastěji výjevy z běžného dne pracujícího lidu. Nebylo to jen umění: byla to propaganda z žuly a pálených cihel. Souběžně s tím, jak nabubřelá a zdobná sorela upevňovala svou pozici oficiálního státního stylu, pomalu doznívalo přechodné období strohého, vysoce užitného pozdního funkcionalismu. Koldomy patří mezi nejikoničtější pozůstatky tohoto moderního stylu, ve kterém forma vždy nezbytně následovala funkci. V koldomech získala funkčnost silně ideologický přesah; šlo o utopickou formu bydlení, zhmotnění komunistické vize o kolektivním soužití. Než se tato utopie rozpadla, na našem území byly postaveny tři samostatné koldomy. Prvním z nich byl Kolektivní dům ve Zlíně od architekta Jiřího Voženílka, nejznámější a největší pak vyrostl mezi lety 1948-50 v severovýchodní části města Litvínov.

Po druhé světové válce ztratilo československé pohraničí asi tři miliony svých obyvatel. Kromě slz a vzpomínek zůstaly po odsunutých Němcích také opuštěné obchody, statky, dílny a továrny, ve kterých ale neměl kdo pracovat. Pro komunistický režim se stalo osídlení pohraničí jednou z absolutních priorit. Příchod nových pracovníků stát podporoval investicemi do stavby i techniky a také štědrými benefity, které kromě vyšších přídělů zahrnovaly také náborové příspěvky, cenové úlevy nebo příslib podnikového bydlení. V některých oblastech, jako byla např. severočeská (mostecká) uhelná pánev, vyrostly zcela nové průmyslové komplexy. Jen v Mostě žilo v první polovině roku 1945 asi 23 tisíc obyvatel německé národnosti a asi tři tisíce Čechů, do roku 1950 se ale tyto poměry obrátily. Vysídlené domy po Němcích k bydlení nestačily; pro novou pracovní sílu bylo třeba postavit zbrusu nové bytové domy.

Se záměrem vybudovat pro své zaměstnance kromě běžných obytných budov také experimentální kolektivní dům přišel podnik Stalinovy (chemické) závody v Záluží u Mostu (lidově zvaný také Staliňák). Litvínovský Koldům, vzdálený asi osm kilometrů od chemičky, měl vyřešit hned několik místních problémů najednou. Kromě poskytnutí dostupného bydlení pro zaměstnance rafinérky měl také vhodně vyřešit problém bydlení těch rodin, kde byli oba rodiče, muž i žena, zaměstnáni, tak, aby byla žena osvobozena od domácích prací a mohla o to více času věnovat budování socialistické vlasti. Základní myšlenkou celého konceptu koldomů bylo to, že soukromý prostor v podobě bytů potřebují lidé prakticky jen k tomu, aby se v nich vyspali - vše ostatní mohou vykonávat jako součást kolektivu, dohromady ve společných prostorách. Pod jednou střechou se mělo nacházet vše, co člověk potřebuje ke spokojenému životu, od manželské postele přes prádelnu až po sportovní středisko. Podle původního projektu také v bytech chybí běžná kuchyně, protože se předpokládalo, že obyvatelé se budou stravovat ve společné jídelně. K využití zde měla být i knihovna, kadeřnictví nebo obchody nejrůznějšího druhu. Ukrývalo se zde celé město; pokud člověk nechtěl, kromě cesty do práce nemusel vůbec opustit adresu svého bydliště.

Koldům v Litvínově vznikl podle projektu vybraného na základě architektonické soutěže z roku 1947. Jeho autory byli funkcionalističtí architekti a urbanisté Václav Hlinský a Evžen Linhart. Staveniště bylo poměrně šikovně vybráno na pozvolném jižním svahu na úpatí Krušných hor, východně od centra Litvínova a jižně od podkrušnohorské silnice, která spojovala obytné osady se závodem v Záluží. Autoři chtěli od prvopočátku navrhnout objekt tak, aby pohled na něj nebránil v průhledu na Krušnohoří. Místo monobloku napříč pozemkem, který by vytvořil v krajině neprostupitelnou bariéru, tak budovu rozdělili do dvou symetrických třináctipodlažních křídel spojených středovou sedmipodlažní částí. Tato středová část měla sloužit jako centrum občanské vybavenosti - byly v ní jesle, školka, společná lednice. Obytná část měla 352 jednotek s celkovou kapacitou asi 1400 osob a nabízela byty ve třech dispozicích: mezonetový byt 3+1, 2+1 a garsoniéry. Pro svou zajímavou dispozici jsou zvlášť mezonety vyhledávaným realitním artiklem.

To, že jsou stěžejní ideje kolektivního bydlení v praxi nerealizovatelné, se ukázalo nedlouho po dokončení stavby. Litvínovský Koldům byl z architektonického hlediska výborný (na Trienále užitného umění v Miláně dokonce získal Zlatou medaili) a ještě během zkušebního provozu vše šlapalo jak po másle, v 60. letech ale už bylo zřejmé, že žádná architektura nedokáže změnit přirozenost člověka. Lidé si chtěli prostírat sami, ne se každý den stravovat s cizími lidmi v jídelně. I o svém volném čase chtěli rozhodovat sami, netoužili trávit dny pod nepřetržitým dohledem kolektivu. Koldům měl lidem ulevit v domácích povinnostech, v praxi ale vedl spíše ke každodenním třenicím se sousedy a ztrátě osobní svobody.

Vyskytly se také provozní a organizační problémy: společná jídelna, jesle a prádelna byly drahé a nefungovaly spolehlivě. Na jídlo se čekalo dlouho a kvalita služeb neodpovídala osobním potřebám a představám obyvatel. Po nedlouhém zkušebním provozu se bydlení přenastavilo na běžné fungování a do dnešních dní funguje jako normální bytový dům s malometrážními byty. Část se službami byla dále v provozu, v roce 1984 ale Koldům postihl rozsáhlý požár, který nenávratně zdevastoval jeho středovou část a symbolicky ukončil éru Koldomů. K opravě ohořelého torza došlo až v 90. letech.

Litvínovský Koldům dnes patří mezi naše kulturní památky. Původní budova z let 1948-50 je častým cílem milovníků poválečné avantgardy, konají se zde kulturní akce nebo netradiční prohlídky pro veřejnost. Areál budovy dál slouží široké veřejnosti, která může využívat jeho víceúčelovou sportovní halu, restauraci ve středové části nebo koupaliště.

Dodnes zde žije asi 600 lidí.

Beneš, Jan: Koldům, někdejší pýcha Litvínova, se vrací do správy města. Radnice zkoumá, jak s ním naložit (14.10.2025). irozhlas.cz. Čteno 24.8.2026

Hilský, V., Linhart, A: Kolektivní dům v Litvínově (1947). archiweb.cz. Čteno 23.8.2026

Otcovský, Karel: Koldům Litvínov, dům jako sociální zrcadlo aneb O životě v monumentální stavbě (13.12.2023). novinky.cz. Čteno 25.8.2026

Koldům v Litvínově – společně žít a pracovat. kudyznudy.cz. Čteno 23.8.2026

Kolektivní dům v Litvínově: unikát evropských rozměrů s pohnutou historií (25.12.2022). sever.rozhlas.cz. Čteno 25.8.2026

koldum.cz