Brežněv nechal kvůli svému egu uškvařit kosmonauta. Gagarin mu za to prý chrstnul šampaňské do tváře

V roce 1967 oslavil Sovětský svaz 50. výročí svého založení. Kromě pozemních akcí byl součástí velkolepých oslav i panenský let kosmické lodi Sojuz 1, na jejíž palubu jako jediný člen posádky usedl oblíbený kosmonaut Vladimir Komarov. V té době byla kosmonautika pro Sovětský svaz jedním z hlavních symbolů prestiže a mocná zbraň na bitevním poli Studené války. Sověti byli přesvědčení, že po úspěších, jako byl první Sputnik, první člověk na oběžné dráze nebo první výstup do otevřeného vesmíru bude nový program Sojuz dalším velkým triumfem.

Dějiny ale mívají hořký smysl pro humor. Historický let Sojuzu 1 nakonec neskončil ovacemi, ale tragédií, která zbořila mýtus o sovětské neporazitelnosti a na dlouhá léta poznamenala image sovětské kosmonautiky. Na první pohled se mohlo zdát, že smrt Vladimira Komarova nastala souhrou nešťastných náhod. V 60. letech byl vesmírný program ještě pořád v plenkách a ambice inženýrů na obou stranách Železné opony často převyšovaly technické možnosti své doby. Zásluhy na zbytečné a nesmírně drastické smrti Vladimira Komarova si přitom mohl připsat jediný člověk: Leonid Brežněv, generální tajemník KSSS a člověk, který byl přímo zodpovědný za start Sojuzu.

Sojuz 1 odstartoval 23. dubna 1964 z kazašského kosmodromu Bajkonur. Vše probíhalo podle plánu a devět minut po startu už Komarov hlásil velícímu středisku bezpečný vstup na oběžnou dráhu. V příštích 24 hodinách se měla k Sojuzu 1 připojit bratrská loď Sojuz 2 a její tříčlenná posádka si měla s Komarovem prohodit místa. To bylo vše. Přesně tento úkon byl hlavním cílem letu, ke kterému se s nadějí upínaly oči celého Východního bloku: prokázat, že se vesmírné lodě mohou na oběžné dráze setkat a komunikovat spolu. Dnes už to zní skoro banálně, schopnost vesmírné spolupráce byla ale tehdy klíčovým předpokladem pro budoucí lety na Měsíc i pro stavbu orbitálních stanic. Nic víc se v tu chvíli dokázat nedalo.

K prvním technickým potížím došlo krátce po oddělení lodi od rakety, která ji do vesmíru vynesla. Jeden ze dvou solárních panelů se nerozvinul, což znamenalo nejen méně energie pro pohon, ale také problémy s orientací, protože nerozvinutý panel zastínil některé senzory. Komarov musel odpojit automatické systémy a snažil se loď ručně stabilizovat a orientovat ji správným směrem, brzy ale zjistil, že je to nemožné. Po zhodnocení situace bylo velícímu středisku jasné, že nemá smysl pokračovat v misi s lodí, která se nedá ovládat. Let Sojuz 2 byl zrušen a Komarov obdržel pokyn připravit se k návratu.

Navzdory této komplikaci v této chvíli ještě nic nenasvědčovalo tomu, že let skončí katastrofou. Komarov provedl brzdící manévr přesně podle protokolu a návratová kabina začala sestupovat atmosférou. A pak to přišlo. Kabinu měl ve výšce asi 7 kilometrů nad zemí zachytit automaticky vystřelený padák, systém ale selhal a padák se nevytáhl. Záložní padák se sice vysunul, zamotal se ale do systému hlavního padáku. Kabina se řítila k zemi rychlostí asi 150 km/h a nebylo nic, co by ji dokázalo zastavit.

Ráno 24. dubna 1964 dopadla kabina ohromnou rychlostí do stepi v Orenburské oblasti v Rusku. Náraz byl tak silný, že modul okamžitě vzplanul. Pro Komarovovy blízké bylo jedinou útěchou, že zemřel okamžitě: šance, že by mohl za daných okolností přežít okamžik nárazu, prakticky neexistovala. Zbyl z něj jen seškvařený kus tkáně o velikosti 80×30 centimetrů, který byl asi hodinu a půl po dopadu vysvobozen z doutnajících trosek Sojuzu 1.

Havárie Sojuzu 1 byla šokující, ale ne nečekaná. Bylo to poprvé, co loď řízená lidskou posádkou vzlétla, aniž by byla předtím testována na nepilotovaném letu. Žádný z letů, který mu předcházel, se přitom neobešel bez problémů. Všichni zúčastnění věděli o tom, že loď trpí vážnými technickými nedostatky, a po smrti hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova roku 1966 pochybnosti jen zesílily. Sojuz 1 byl na rampu postaven s vědomím, že nese více než 200 zásadních technických nedostatků. Věděli o něm konstruktéři, věděl o něm Komarov a minimálně tušil o nich i Leonid Brežněv. Ten byl také tím, kdo nejvíce naléhal na rychlé dokončení lodi, aby mohla být vypuštěna na výročí komunistického puče. Dosáhl tím jen toho, že práce probíhaly ve stresu, tlaku a časové tísni. Riziko narostlo do absurdních rozměrů. Komarov sám považoval let za čiré bláznovství, věděl ale, že pokud by se nevděčného úkolu nezhostil on, na jeho místo by musel nastoupit jeho přítel Jurij Gagarin.

Pro Leonida Brežněva byl Gagarin dědictvím, které s rozpaky přijímal po svém předchůdci Chruščovovi. Byl to právě Chruščov, kdo Gagarina po návratu z úspěšné mise Vostok 1 před zraky celého světa počastoval vroucím bratrským objetím. Z Gagarina se v tom okamžiku stala globální hvězda a z Chruščova politický vítěz studené války. Chruščovova neopatrná snaha o reformu nakonec vedla k tomu, že byl Brežněv v roce 1964 dosazen na jeho místo generálního tajemníka a tedy i faktického vůdce Sovětského svazu. Brežněv, od kterého se zpočátku očekávalo spíše symbolické zhoštění se moci, měl velké ambice, a ještě větší komplex z toho, že nedosáhne velikosti svého předchůdce; o to usilovněji se pak snažil ho předstihnout a postupně odstavil od moci a vlivu většinu jeho přátel a kolegů. U Gagarina, který patřil k Chruščovovým nejbližším přátelům, se mu to nepodařilo. Jako veřejně činná osobnost byl natolik známý a respektovaný, že se ho za nic na světě nedokázal zbavit.

K Brežněvově hrůze ke všemu nedotknutelnému Gagarinovi stoupla sláva do hlavy. Neunesl tu záplavu pozornosti, začal nezřízeně pít a holdoval bujarým večírkům a společnosti krásných žen. Kvůli svému chování a aférám se dostával do křížku jak s vedením komunistické strany, tak i s Brežněvem konkrétně. Soudruh generální tajemník viděl jen jednu cestu, jak by mohl Gagarinovi utnout tipec. Chtěl nahradit jeho úspěch ještě větším úspěchem a kolem něj pak jen tak mimochodem vybudovat svůj vlastní kult. Program Sojuz byl ideální příležitost.

Nedalo žádnou práci přesvědčit zbytek politbyra, že poslat na prominentní misi Sojuzu 1 populárního, ale zhýralého Gagarina by byl nerozum. Místo něj Brežněv upřednostnil vyrovnaného, profesionálního, a hlavně loajálního Komarova. Gagarin byl stále ve hře jako jeho náhradník, nijak po tom ale netoužil. Ve skutečnosti byl jedním z kosmonautů, kteří varovali sovětské vedení před předčasným startem narychlo dokončené lodi. Brežněv jejich varování naprosto ignoroval.

Když se Gagarin doslechl o smrti svého přítele Komarova, byl naprosto zdrcený. Skutečnost dalece překonala jeho nejčernější obavy a Brežněvovi nemohl přijít na jméno. Tragédie se měla stát příčinou prudké hádky mezi oběma muži, při které napůl opilý Gagarin vychrstl státníkovi do obličeje sklenici šampaňského. Proslýchá se dokonce, že se po něm měl dokonce předtím ohnat rukou. Toto ponížení rozproudilo divoké konspirační teorie, podle kterých Gagarin o rok později nezemřel nešťastnou náhodou, ale byl úkladně zavražděn a jeho smrt byla Brežněvem zakamuflována jako nehoda. Hmatatelné důkazy pro tyto teorie ale chybí.

Stejně tak jsou nepravdivé i zvěsti, že Komarov při pádu Brežněva proklel. Analýza zvukových nahrávek těsně před tragédií prokázala, že i v tak bezútěšné situaci zůstal profesionálem - byť technické závady pochopitelně komentoval s velkými emocemi. Nejtíživěji vyznívají chvíle těsně před pádem, kdy už Komarov věděl, že své smrti nedokáže zabránit - ale stále se o to snažil. V době smrti mu bylo 40 let a byl ženatý otec dvou malých dětí.

Komarovova oddanost a profesionalita až do konce přispěly k tomu, že se i on stal legendou. Po smrti mu byl vystrojen státní pohřeb a Brežněv ho vyznamenal jako Hrdinu Sovětského svazu. Muž, který Komarova svým osobním rozhodnutím nechal uškvařit v kabině vesmírné lodi, pronášel vzletná slova o jeho dobrovolné oběti.

Nehoda, ve které hraje ústřední roli trojice Komarov, Gagarin a Brežněv, zůstává do dnešního dne bolestnou připomínkou toho, jak zbytnělé ego a ideologie ruku v ruce zvítězily nad zdravým rozumem i prostou lidskou ohleduplností. Technické nedostatky Sojuzu 1 nebyly lidem odhaleny až do pádu Sovětského svazu.

ZDROJE:

Felton, James: The Man Who Fell From Space: These Are The Last Words Of Cosmonaut Vladimir Komarov. iflscience.com. Čteno 14.9.2026

Krulwich, Robert: Cosmonaut Crashed Into Earth ‚Crying In Rage‘ (18.3.2011). npr.org. Čteno 15.9.2026

Osborn, Andrew: How did Yuri die? The mysterious death of a space-age hero (28.7.2005). independent.co.uk. Čteno 14.9.2026

Soyuz-1 flight planning. russianspaceweb.com. Čteno 14.9.2026