Steve Irwin věděl, že riskuje hodně. Slavnému dobrodruhovi rejnok propíchl srdce přímo před kamerou

Rejnok krátkoocasý patří k největším rejnokům na světě. Dorůstá šířky až 2,1 metrů a vážit může s přehledem i čtvrt tuny. Za normálních okolností jde o velmi mírný a neagresivní druh, který na člověka úmyslně neútočí. Na ocase je sice vybaven jedním nebo dvěma jedovatými trny, ty ale používá takřka výhradně k obraně. Potápěči, kteří prozkoumávají pobřeží Nového Zélandu a Austrálie, popisují zástupce tohoto druhu jako nadmíru společenské a zvědavé tvory, kteří se často sami přiblíží až před objektivy a nechají se ochotně natáčet a fotografovat. I proto jsou jako objekty nesmírně populární a vyhledávaní jak profesionálními, tak i amatérskými přírodovědci a filmaři.

Je smutnou ironií osudu, že to byl právě rejnok krátkoocasý, jehož trn v roce 2006 zasáhl a smrtelně zranil oblíbeného přírodovědce a dobrodruha Steva Irwina. Irwinova smrt, nečekaná, okamžitá a naprosto epická vzhledem k tomu, jaký život vedl, ani po dvaceti letech nepřestává probouzet silné emoce.

Steve Irwin (1962-2006) byl zvířaty posedlý už jako malý kluk. Jeho rodiče Bob a Lyn Irwinovi byli oba zoologové, kteří se specializovali na záchranu a rehabilitaci raněných a osiřelých plazů. V roce 1970 založili na australském Sunshine Coast Beerwah Reptile Park a jejich syn tak vyrůstal v obklopení „mazlíčků“, které by konzervativnější rodiče v blízkosti svých dětí asi nestrpěli. V domě Irwinových bylo naprosto normální mít doma hady, krokodýly nebo klokany, a Steve jevil odmalička velkou touhu je ochraňovat a pečovat o ně. Bob Irwin učil syna respektu ke všemu živému a povzbuzoval ho, aby zvířata nejprve dobře pozoroval a učil se jejich chování. Steve ale nikdy nebyl dítě, kterému by stačilo zvířata jen pozorovat. Svého prvního jedovatého hada, pakobru hnědou, chytil, když mu bylo šest. V devíti letech už otci pomáhal s odchytem krokodýlů.

V roce 2006 bylo Irwinovi čtyřiačtyřicet a tvorbě přírodovědných dokumentů se věnoval už patnáct let. Na kontě měl tou dobou už více než 300 epizod různých dokumentárních pořadů včetně několika speciálních dílů, dva celovečerní filmy a k tomu také tisíce hodin volných záběrů ze světa divokých zvířat. Zvířata miloval, zbožňoval jejich pozorování ve volné přírodě a neváhal za nimi cestovat po celém světě. V rodné Austrálii natáčel krokodýly, žraloky, klokany i hady, do Afriky jezdil za slony, nosorožci a žirafami. Podnikl několik expedic za velrybami, tučňáky a tuleni na Antarktidu, v Jižní Americe zase dokumentoval život v amazonském pralese a bohatou faunu v mokřadech Pantanalu. Populární a přístupnou formou představil svým divákům stovky druhů zvířat, z toho i desítky ohrožených a několik kriticky ohrožených druhů. Nejproslulejším se ale stal díky záběrům s mořskými krokodýly, pro které měl celoživotně velkou slabost. Sám říkal, že kdyby si měl vybrat jediné zvíře, kterému zasvětí celý svůj život, byl by to právě tento krokodýl. Pořad The Crocodile Hunter (Lovec krokodýlů), ve kterém se Irwin v doprovodu své manželky Terri vydával za mořskými krokodýly na australském pobřeží, na přelomu tisíciletí trhal žebříčky sledovanosti. Irwinův svérázný projev, jeho osobitost a energie - to vše bylo pro diváky velmi populární. I neznalé oko dokázalo rozeznat, že před nimi o fascinující říši zvířat nepřednáší dobrý herec, ale opravdový nadšenec.

Irwinovo poslední natáčení mělo být naprosto rutinní. Podobných za celou svou kariéru absolvoval stovky a tisíce. Bylo 3. září 2006 a Irwin se nacházel na korálovém útesu Batt Reef poblíž Port Douglas v australském Queenslandu, kde právě probíhalo natáčení dokumentárního pořadu s názvem Ocean's Deadlies (v češtině vyšlo roku 2007 jako Zabijáci oceánu). Při jeho posledním záběru mu dělal doprovod jeho dlouholetý přítel a kolega, kameraman James Lyons.

Paradoxní je, že ke smrtelnému incidentu s rejnokem nedošlo přímo během filmování některého ze Zabijáků, ale během přestávky, kterou si vynutilo nepříznivé počasí. Irwin se tehdy rozhodl jít si zašnorchlovat v mělkých vodách, aby tam pořídil záběry pro dětský přírodovědný film své osmileté dcery Bindi. Byl velmi rodinně založený a rád zdůrazňoval, jak moc chce předat lásku k přírodě i svým dětem. Oba jeho potomci (kromě starší dcery Bindi měl Irwin i mladšího syna Roberta) v tomto směru skutečně kráčeli ve šlépějích svého otce a ten na ně byl za to nesmírně pyšný. Lehko si domyslíme, jak šťastný musel být, když mohl dceři pomoct s podklady pro její vlastní film.

Irwin proplouval vodou, která mu sahala sotva po hrudník, a opatrně se blížil k obrovskému rejnokovi před sebou. Chtěl natočit, jak odpluje, když se rejnok náhle opřel o břicho a Irwina několikrát prudce bodl ocasem. Mnoho přírodovědců se později snažilo vydedukovat, co přesně mohlo vyprovokovat tak mírumilovné zvíře k tak agresivní reakci. Nejpravděpodobnější je, že rejnok si Irwinův stín spletl se žralokem tygřím, který je pro něj v těchto vodách běžným predátorem, a na mělčině se cítil být zatlačen do kouta. Irwin v první chvíli po útoku zůstal při vědomí a vyjádřil domněnku, že mu rejnok probodl plíci, skutečnost ale byla daleko horší: jedový trn skrz naskrz pronikl srdcem, ze kterého teď Irwin masivně krvácel.

Členové posádky, kteří zůstali na palubě Irwinova člunu, poskytli Irwinovi první pomoc a překotně se ho snažili dopravit na nedaleký ostrov Low Island.

„Mysli na své děti,“ nabádal těžce raněného přítele kameraman Lyons.

„Umírám,“ odvětil Irwin a upadl do bezvědomí. Byla to jeho poslední slova. Zdravotníci na ostrově už nemohli udělat nic víc, než ho prohlásit za mrtvého.

Irwin se při své práci pochopitelně často dostával do situací, které mohly být nejen nepříjemné, ale i velmi nebezpečné. On se ale nikdy netvářil, že jeho práce je bezpečná. Ke zvířatům přistupoval s velkým respektem a byl si dobře vědom všeho, co obnáší práce s nimi. Věděl, že kontaktním natáčením divoké zvěře riskuje hodně, a věděl taky to, že to riziko chce podstoupit. Nechtěl riskovat zbytečně, ale považoval za správné se vystavit nebezpečí, pokud jde o něco, na čem skutečně záleží. Nejvyšším zájmem Steva Irwina byla ochrana přírody, tvrdil ale, že lidé chrání jen to, co znají a mají rádi. Věnoval proto velké úsilí vzdělávání veřejnosti, aby přestavil co největší díl přírodního bohatství co největšímu okruhu lidí. Dařilo se mu to: jen Lovce krokodýlů vidělo asi 500 milionů diváků po celém světě. Dokázal probudit masové sympatie i vůči tvorům, kteří předtím nebyli dvakrát oblíbení, včetně jeho milovaných krokodýlů mořských.

Video, na kterém trn rejnoka jako nůž máslem projíždí tělem oblíbeného dobrodruha, nebylo nikdy zveřejněno. Pravděpodobně jde ale o jedinou nahrávku, která zachycuje usmrcení člověka rejnokem, a jeden z mála zdokumentovaných útoků rejnoka vůbec. Dokument Ocean's Deadlies byl dokončen a vysílán stanicí Discovery Channel bez přímého odkazu na Irwinovu smrt, doplněný jen o závěrečnou pocty v titulcích. Irwinova žena i obě děti pokračují v jeho práci a pečují o odkaz, který po sobě zanechal. Bindi Irwin pracuje v Australia Zoo, kterou kdysi jako útočiště pro plazy založili její prarodiče, a má velkou vášeň pro ježury. Robert Irwin je profesionální fotograf přírody a podílí se na výzkumu ohrožených druhů se speciálním zaměřením na krokodýly mořské.

ZDROJE:

Attard, Lauren: Steve Irwin’s cameraman reveals Crocodile Hunter’s tragic final words, 20 years on (2.9.2026). nine.com. Čteno 3.9.2026

Callahan, Chrissy: How Did Steve Irwin Die? What His Kids Have Shared About His Legacy (30.9.2025). today.com. Čteno 3.9.2026

Why Steve Irwin is An Exception to Stingray Injuries (8.6.2024). mydragonskin.com. Čteno 3.9.2026

australiazoo.com.au