Článek
Když vezme dvouleté dítě do ruky tužku a řekne, že nakreslí dům, nejspíš ho ve svém výtvoru uvidí jen ono samo. Kresby batolete sice připomínají bezobsažné čmáranice, bez nich by ale bylo ochuzeno o ten fascinující poznatek, že když pohne rukou, na papíře se objeví čára. Brzy zjistí, že to, jak silná čára bude a kam povede, je jen v jeho rukou. Kolem čtvrtého roku života už na papír vykouzlí neumělý čtverec se zkosenými hranami, trojúhelníkovou střechu a jednoduché okno a dveře - jeho první dům. Zanedlouho kolem domku vyroste tráva, na střeše se objeví komín zalomený do strany a nad ním vysvitne slunce s jasně oddělenými paprsky. Přibydou i detaily - záclonky, kytičky na parapetu, kouř nebo klika u dveří. V osmi letech už je dětská kresba poměrně precizní, dobře rozpoznatelná, plná barevných a realistických detailů. Děti rády kreslí domy, které znají - nejraději pochopitelně svůj vlastní domov. Umíte si představit lepší symbol šťastného dětství, než je veselý obrázek, na kterém usměvavé dítě stojí se svou usměvavou rodinou před dveřmi vlastního domu?
Psychologové dnes už většinou odmítají jednoduché interpretace ve smyslu „kreslí černý dům, takže je smutné“. Pořád ale platí, že kresby mohou být pootevřeným okýnkem do spletitých zákoutí křehké dětské duše a odhalit i to, na co slova nestačí - jak v dobrém, tak i ve zlém. V září roku 1948 dostaly děti v jedné varšavské škole od učitele jednoduché zadání: nakresli svůj domov. Jedno po druhém se trousily k tabuli a kreslily na ni křídou obrysy něčeho, co s trochou fantazie skutečně připomínalo budovy. Jen jediné z nich, asi sedmi či osmileté děvčátko, se poněkud vymykalo. Drobná dívenka v tmavých šatečkách a s obrovskou mašlí předstoupila před třídu, křečovitě stiskla křídu a začala na tabuli čmárat zběsilý spletenec klikyháků. Když skončila, ruka jí zůstala strnule viset na tabuli. Jmenovala se Tereska a tohle byl její domov.
O tom, jak silná to byla scéna, se můžeme přesvědčit na vlastní oči. Teresku při plnění této školní úlohy hned několikrát zvěčnil fotograf David „Chim“ Seymour. Teresčin portrét před tabulí se objevil nejen v jeho soukromém portfoliu, ale také na obálkách předních světových časopisů. David Chim svou nejslavnější fotografii publikovat se strohým, ale všeříkajícím popiskem:
„Tereska kreslí domov.“
Trvalo dlouhých sedmdesát let, než badatelé odhalili skutečnou identitu dívenky s mašlí a s ní i příběh, ze kterého mrazí. Její celé jméno bylo Teresa Adwentowska a její život zničila válka.
Třináct milionů dětí
Po konci druhé světové války zůstalo ve zdevastované Evropě více než 13 milionů dětí v nouzi. Byly mezi nimi děti bez domova, sirotci a polosirotci, ale také celé zástupy vysídlenců, uprchlíků nebo dětí, které byly od svých rodičů odděleny násilím a teď vězely samy v cizí zemi. Jejich situace byla více než tíživá. Vysídlené, opuštěné a hluboce traumatizované děti živořily v otřesných podmínkách uprchlických táborů, v ruinách zničených měst a v přeplněných, špatně financovaných sirotčincích. Jejich příbuzní zmizeli, jejich domovy lehly popelem a v dočasných příbytcích je kosil hlad a nemoci. Dne 11. prosince 1946 založila Organizace spojených národů fond nazvaný United Nations International Children's Emergency Fund (dnes známý jako UNICEF), jehož prvotním záměrem bylo poskytovat pomoc válkou zasaženým dětem. David Chim se k UNICEF připojil na jaře 1948, kdy byl požádán, aby dokumentoval osudy dětských přeživších války. Pro Seymoura byla ta zakázka hluboce osobní: on sám ztratil při holocaustu oba rodiče a většinu příbuzných. Šest měsíců křižoval Evropu se svým věrným fotoaparátem značky Leica, přičemž za svou práci přijal jen symbolickou odměnu ve výši 2600 dolarů - nesrovnatelně méně, než bylo obvyklých 100 dolarů za den. Procestoval Rakousko, Německo, Itálii a Maďarsko, až nakonec zakotvil ve svém někdejším domově - v Polsku. Právě tam se potkal s Tereskou.
Hrdinové Varšavského povstání
Tereska se narodila roku 1940 ve Varšavě jako jedna ze dvou dcer Jana Klemense Adwentowskeho a jeho ženy Franzisky. Když jí byly čtyři roky, jejího otce kvůli účasti na Varšavském povstání za dramatických okolností zatklo gestapo a Tereska i s čtrnáctiletou sestrou Jadwigou odešly bydlet k babičce. Na podzim roku 1944 se babiččin dům ocitl v centru palby Luftwaffe. Obě sestry se stihly schovat do bezpečí, jejich dům ale bomba roztrhala na kusy a babičku nejspíš zastřelil jeden z ukrajinských vojáků, kteří pomáhali Němcům rozprášit povstání. Teresku při náletu zasáhla střepina a způsobila jí hluboké poranění na hlavě. Tři týdny prchala Jadwiga z okupované Varšavy s raněnou sestřičkou v náručí. Snažily se dostat k matce, do vesnice vzdálené asi 60 kilometrů - pěšky, vyhladovělé, v zemi, kde na každém kroku číhal nepřítel. Hlad, který tehdy zažily, byl tak strašlivý, že se Tereska do konce života nezbavila touhy se přejídat. Nakonec se po válce obě sestry vrátily do Varšavy i s matkou a otcem, který přežil mučení gestapem pouze s vyraženými zuby.
Happy end se ale bohužel nekonal. Vyšlo najevo, že trauma, které Tereska za války utržila, bylo hlubší, než se původně zdálo. Kousek střepiny z explodující munice pronikl až do mozku a v těle vyzáblého dítěte způsobil nevratné neurologické postižení. Tereska se nevyvíjela jako ostatní děti, špatně se učila novým věcem a její chování bylo problémové. Rodiče ji proto zapsali do školy pro „opožděné a psychicky narušené děti“, jak o ní ve svém reportu referoval Chim. Dlouho se nevědělo, o jakou školu přesně šlo, pozdější pátrání ale prokázalo, že se jednalo o specializovaný ústav pro děti s psychickými a neurologickými problémy způsobenými válkou ve varšavské čtvrti Ochota. To Chim tehdy netušil - myslel si, že fotí děti, které se s handicapem už narodily.
Jídlo, nikotin a kreslení
Do varšavské speciální školy se Chim dostal vlastně náhodou. Po cestě do Otwocku, městečka asi 40 kilometrů od Varšavy, kde jako dítě trávil léto, se zastavil ve Varšavě, aby tam fotografoval trosky bývalého ghetta. Při té příležitosti si všiml skupinek dětí, které tlačily kolečka plná suti po ulici Stawki. Takhle si hrály cestou ze školy - jediné budovy, kterou bombové útoky na ghetto nesrovnaly se zemí.
Chim toho dne pořídil několik vzájemně velmi podobných portrétů Teresky. Na všech stojí holčička před tabulí, natáčí hlavu a dívá se přímo do objektivu. Jen na jednom z nich už je její kresba natolik pokročilá, že překryla jméno u horního okraje tabule. Na všech Tereska stejně křečovitě svírá křídu a na všech má ve tváři stejně úzkostný výraz. Všechny obletěly svět. Zatímco Chim sklízel za svou práci jedno ocenění za druhým, Teresčin stav se dále zhoršoval a na přelomu let 1954/55 musela být umístěna do psychiatrické léčebny Świecie na severu Polska. Jako dítě milovala kreslení, zvířátka a květiny. Jako teenagerka se stala závislou na cigaretách a alkoholu a trpěla výbuchy nekontrolovatelné agrese. Celý její svět se smrskl na jídlo, nikotin a kreslení, kterým byla doslova posedlá; nic jiného než její vášně pro ni nemělo cenu. Od poloviny 60. let žila v léčebně Tworki poblíž Varšavy, kde také v roce 1978 tragicky zemřela. Udusila se kusem klobásy, který ukradla z talíře jinému pacientovi.
Desítky let se věřilo tomu, že čmáranice na tabuli vyplývá z Teresčina postižení, až s její identifikací ale vyšla najevo bolestná pravda. Znepokojivá kresba postižené dívenky není její osobní diagnóza, ale svědectví, které se otisklo do celého těla. Je to svědectví o neutišitelné bolesti všech dětí, které měly to štěstí a přežily válku.
ZDROJE:
Naggar, Carole: Unraveling a 70-Year-Old Photographic Mystery (12.4.2017). Čteno 11.9.2026
Smee, Sebastian: Behind the lines (31.10.2019). washingtonpost.com. Čteno 7.9.2026
Theophanidis, Philippe: „Tereska Draws Her Home“ by David Seymour, 1948 (19.12.2013). aphelis.net. Čteno 7.9.2026
davidseymour.com.
