Článek
Vojáky Varšavské smlouvy čekal na československých hranicích šok. Byl skoro tak velký, jako šok Čechoslováků, kteří se ráno 21. srpna 1968 probudili s kanóny namířenými do oken vlastní ložnice. Vojáci věřili, že země, jejíž křehkou skořápku se právě chystali prorazit, měla být skrz naskrz prolezlá nepřáteli, kontrarevolucionáři a západními kolaboranty, a že je pracující lid přivítá s otevřenou náručí.
Nestalo se tak. Když se blížili k hranicím, byli nervózní a v plné pohotovosti. Čekali odpor, konflikt a boj. Místo toho ale narazili jen na vzdor civilistů beze zbraní, kteří nesouhlasili s oprávněností takové intervence.
V některých ruských školách se prý o invazi do Československa dodnes učí jako o záchranné misi. Jde o stejný narativ, jaký svého času používal i Sovětský svaz, aby ospravedlnil bezprecedentní zásah do integrity bratrského státu. Před srpnem 1968 jela propaganda v zemích Varšavské smlouvy na plné obrátky: vrchní ideologové intenzivně a systematicky přesvědčovali obyvatelstvo, že v Československu se derou k moci nacističtí kolaboranti a revanšisté. Demokratizační proces Pražského jara sovětský tisk líčil jako „plíživou kontrarevoluci“, kterou se chystají podpořit agenti ze Západu a vojska NATO. Padlí komunisté v Praze údajně vpádu neofašistů do země nehodlají bránit a v rukou nebezpečných imperialistů se Československo stane časovanou bombou pro všechny socialistické státy.
Ani muži, kteří se v rámci Operace Dunaj chystali vstoupit do Československa, neměli přístup k žádným reálným informacím. Výcvik podstoupili v naprosté izolaci v hlubinách příhraničních lesů. Pomyšlení na to, že Československo pohltí nová vlna fašismu, řadové vojáky děsilo. Vzpomínky na druhou světovou války byly stále živé a vyvolávaly v nich silnou emoční odezvu. Někteří z vojáků plnili svou misi z pocitu povinnosti, jen jako jeden z mnoha rozkazů, jiní ale skutečně věřili v to, co jim bylo řečeno: že jedou do Československa zachránit pracující lid před pogromy. První z nich neměli problém mechanicky vykonat sebezrůdnější čin, v těch druhých se zase zákonitě hromadila frustrace, která vedla ke stejně závadnému jednání. Nikdo ze „zachránců“ zřejmě ve slovech „bratrská pomoc“ necítil tu děsivou ironii a pachuť, kterou my u nás převalujeme na jazyku už skoro šedesát let.
Jen vhodit kámen
Intenzivní politická propaganda měla zásadní vliv na to, jak se okupanti na našem území chovali. Když dorazili na místo, byli zmatení, dezorientovaní a značně nervózní. Ti méně ideologicky ukotvení už při přechodu přes hranici ucítili, že je něco špatně, někteří dokonce nabyli oprávněného pocitu, že byli oklamáni. Obyvatelé Československa je nevítali s jednostranným nadšením, jak očekávali. Někteří z vojáků měli jen mlhavé povědomí o cíli své cesty a mysleli, že skončili někde v Německu. Jejich chatrného ponětí o geografii využívali místní, kteří převraceli značky a směrovky podél silnic a s hranou ochotou posílali tanky opačným směrem. Ty pak místo ve městech končily uprostřed polí. Tyto drobné záškodnické akce způsobily, že rozčarování a frustrace, která ve vojácích bytněla už od hranic, teď nabyla téměř fyzické podoby. Velitelé navíc brzy zakázali svým podřízeným komunikovat s místním obyvatelstvem, aby si nemohli vyměňovat informace, a stejně tak už od nich nesměli přijímat jídlo ze strachu z otravy. V kombinaci se zarytým přesvědčením, že republika je prolezlá špiony a západními agenty, pak stačilo, aby do tlupy bavících se vojáků někdo hodil kámen, a okamžitě začali střílet.
Vpád vojsk Varšavské smlouvy nepřinesl Československu spásu, ale na dvě desítky let ho proměnil v baštu tuhé komunistické diktatury. Jak to celé dopadne se dalo predikovat už z prvních dní invaze, ve kterých zemřelo v důsledku střetu s okupanty více než 100 československých občanů. Do konce roku 1968 k nim přibylo asi třicet dalších. Nikdy už se asi nedozvíme přesná čísla, jména a motivy všech obětí, jisté ale je, že v řadě případů byla jejich smrt absolutně nevyprovokovaná, zbytečná a chladnokrevná. Ženu jménem Anna Ulická zachytil sovětský cisternový vůz na chodníku ve slovenských Sučanech. Podle výpovědi svědků kolona ani nezastavila a pokračovala v jízdě. Pětadvacetiletá Marie Chrástková, studentka ČVÚT a matka dvouletého syna, byla zastřelena na pražském Klárově, když vojáci vyhodnotili jako „podezřelý“ její běh za tramvají. Spěchala, protože měla na fakultě konzultovat svou diplomovou práci. Tato i další úmrtí ale jak sovětské úřady, tak i pozdější normalizační režim u nás důkladně popíral.
Zabíjel alkohol, nervozita i naprostá nezodpovědnost
Mrtvých okupantů na našem území bylo téměř tolik, jako mrtvých Čechoslováků - jen v prvních měsících invaze se mělo jednat asi o stovku případů. O skutečných příčinách těchto úmrtí sovětské úřady mlžily a lhaly. Jen k minimu incidentů byla připuštěna veřejná bezpečnost; okupační vojska je zpravidla tajila a vyšetřovala (nebo spíše "vyšetřovala") sama. V sovětském tisku a v interních zprávách se pak objevovala tvrzení, že vojáci byli napadáni „kontrarevolučními živly“, ozbrojenci, kolaboranty nebo nacisty, některá hlášení zmiňovala střelbu z davu, střech nebo automobilů. V říjnu 1968 předložil předseda KGB Jurij Andropov vedení Komunistické strany Sovětského svazu Zprávu o činnosti kontrarevolučního podzemí v Československu, který byl podobně jako většina interních materiálů více propaganda než fakt. Takřka všechny útoky na sovětské vojáky, které zpráva zmiňuje, byly buď úplně smyšlené, nebo se odehrály trochu jinak, než jak uváděly oficiální verze.
Polského seržanta Ryzsarda Stepieńa zastřelil jeho opilý kolega, jiný Polák, Kazimierz Steć, zemřel při nárazu vlaku do obrněného transportéru. Sulima Pantelejeviče zastřelil v opilecké hádce jeho vlastní podřízený, Tadeusze Gruppu zase jeho kolega zastřelil z nervozity. Lapina Vasiljeviče roztrhal ruční granát, se kterým laškovně manipuloval. Hned šest vojáků najednou zahynulo při leteckém neštěstí u slovenského letiště Sliač, ke kterému došlo kvůli pilotově nedostatečné znalosti terénu. József Bogáth zase přecenil své řidičské schopnosti a na jižním Slovensku ho zamáčkl převrácený tank. Pět sovětských vojáků spáchalo z nejasných příčin sebevraždu. Mezi nimi byl i mladík, který psychicky neunesl, že mu jeho česká kamarádka vyčítala podíl na okupaci.
Také těch pár případů zdokumentovaných veřejnou bezpečností potvrzuje, že většinu úmrtí nezpůsobili zákeřní kontrarevolucionáři, ale došlo k nim „na základě absence dodržování nejzákladnějších bezpečnostních předpisů a pro naprostou nezodpovědnost vojáků i jejich velitelů.“ Je přitom vysoce nepravděpodobné, že by VB při uvádění těchto ostudných důvodů lhala; kromě toho, že by šlo o profesionální selhání, by záměrné zatajování vražd sovětských vojáků v daném kontextu způsobilo vážný diplomatický problém.
Existuje jen jediný záznam o cíleném zabití vojáka Varšavské smlouvy Čechoslovákem. Bulharský seržant Nikolaj Nikolov byl pověřen dozorem na ruzyňském letišti, když se rozhodl dezertovat. Poté, co se řádně prolil vodkou, popadl samopal a nepozorovaně se vyplížil ze svého stanoviště. Na silnici směr Kladno si stopl fekální vůz, který řídili dva Češi, a pokusil se je přemluvit, aby ho vzali s sebou. Opilý a ozbrojený voják důvěru řidiče a jeho kolegy nevzbudil; došlo k potyčce, při které Nikolova zastřelil čtyřiatřicetiletý Jiří Baloušek. Ten byl za svůj čin později řádně souzen a dostal deset let natvrdo.
Vrahové, kteří měli na svědomí československé civilisty, se naproti tomu spravedlnosti zpravidla nedočkali. Historikové z Ústavu pro studium totalitních režimů vypátrali pouze čtyři případy, ve kterých byli pachatelé potrestáni. Jeden z nich byl odsouzen k patnácti letům vězení, další tři si odseděli dva až čtyři roky. Rusko dodnes úmrtí vojáků Varšavské smlouvy interpretuje v souladu s oficiální verzí sovětských úřadů.
ZDROJE:
Bárta, Milan: Oběti vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Ústav pro studium totalitních režimů. Čteno 20.8.2026
Beneš, Edvard D.: Operace Dunaj aneb Jaké tanky a transportéry 21. srpna 1968 obsadily republiku (21.8.2025). denik.cz. Čteno 21.8.2026
Bernatt-Resczynská, Markéta: Okupanty z donucení. Polská účast v invazi do Československa v srpnu 1968. Paměť národa. Čteno 20.8.2026
Šnídl, Vladimír: Jak zemřeli vojáci armád při invazi '68: Bulhara zastřelili Češi, Sověti umírali na silnicích (21.8.2010). domaci.hn.cz. Čteno 20.8.2026
Šťastný, Jiří: Mrtví okupanti z roku 1968. Nehody, alkohol, neúcta k životu a jedna vražda (17.8.2017). lidovky.cz. Čteno 20.8.2026
