Článek
Poprvé jsem o Čečencích četla v knize Anatolije Pristavkina Na hrudi obra obláček zlatý, která i u nás vyšla ještě před rokem 1989. Autobiografický příběh o dětech z moskevského dětského domova, které jsou v čase druhé světové války „uklizeny“ z Moskvy na Kavkaz, byl plný syrových obrazů vražd, které nějak nešly dohromady s představou „ráje na zemi“, jak byl v té době Sovětský svaz představován.
Příběh totiž dětskýma očima popisuje hrůzu, do které malí Moskvané přijeli - právě před osmdesáti lety totiž Stalin rozhodl pomstít ať už faktickou, či údajnou kolaboraci Čečenců, Ingušů a dalších kavkazských národů s německou armádou, která se sem vydala za ropou z okolí Kaspického moře.
Němci došli až na okraj Kavkazu a jeho obyvatelé doufali, že se s jejich pomocí vyvážou z nechtěného svazu s Rusy. Na potlačení vzpoury byly vázány sovětské vojenské síly, které tou dobou Stalin nutně potřeboval v bitvě o Stalingrad. Proto ihned, jak mu to situace na frontě dovolila, nařídil vyhnání kavkazských národů do střední Asie a na Sibiř.
Jenže místo faktického vyhnání nastal skutečný pogrom vedený příslušníky tajné policie NKVD, který měl i podobu hromadného upalování dětí, žen a starých lidí zaživa s odůvodněním, že by stejně cestu do nového domova nepřežili.
Není divu, že se v reakci na násilný odsun rozhořelo protisovětské povstání. Příroda nahrávala partyzánům, kteří se v horách vysokých přes 4.000 až 5.000 nad mořem orientovali lépe než pronásledující Rusové. Přesto bylo povstání postupně utopeno v krvi.
Těm „šťastnějším“ z Čečenců bylo z hlavního města Grozného vypraveno 180 vlaků složených z dobytčáků - nákladních vagonů bez vybavení a s malými kamínky uprostřed. Transportovaní trpěli zimou a hladem, vařili si řídkou polévku a nebo si opékali kukuřici, o každé jídlo mezi sebou bojovali.
Víc než polovina z 300 tisíc transportovaných zaplatila cestu životem. Na konci 3.000 km cesty je v Kazachstánu nečekalo nic - museli si vyhloubit zemljanky a postupně si zvykat na nový život. Tvrdě manuálně pracovali a k jídlu sháněli, co se dalo - desítky dalších zemřely hlady. Na jídelníčku byli ježci nebo jetel. Místní se novousedlíků báli, dokonce o nich prohlašovali, že jsou lidojedi, což ke klidu nijak nepřispívalo.
Trvalo desítky let, než se přeživší nebo jejich potomci mohli po válce vrátit domů. Ani tady ale neměli klid - Čečensko už bylo osídlené obyvateli z jiných částí Sovětského svazu - převážně Rusy, a navrátilci byli bráni jako obyvatelé druhé kategorie bez vlivu na dění ve společnosti.
Blýskat se na lepší časy začalo s rozpadem SSSR, jenže Rusové si nechtěli nechat Kavkaz vzít, opět tu sehrála svou roli ropa a její cesta přes Kavkaz. Postupně proběhly dvě čečenské války (1994-1996 a 1999-2009), během kterých získala převahu Moskva. Za příslib normalizace života byl Rusy dosazen do křesla prezident Achmet Kadyrov a po atentátu na něj jeho syn Ramzan.
Tomu se zatím pomocí násilí a muslimské víry daří držet Čečensko v relativním klidu, ale je si dobře vědomý, že jeho moc je přímo navázaná na ruského prezidenta Vladimíra Putina.
Jedním z Kadyrových gest směrem k Moskvě byl v roce 2014 i příkaz k rozebrání památníku deportací. Vybudoval jej předchůdce Kadyrovců, prezident Džochar Dudajev v první polovině 90. let 20. století. Mimochodem, i sám Dudajev patřil mezi deportované, a proto bral celou věc za osobní povinnost.
Situace Čečenců je dodnes plná násilí a slz. Ne nadarmo byli - ať už skutečně, či domněle - u celé řady násilných činů, včetně vraždy novinářky Anny Politkovské, obsazení Divadla Na Dubrovce či obsazení základní školy v Beslanu, kde bylo v roce 2004 zabito i 186 dětí. Dodnes není jasné, zda mají jejich životy i životy diváků Na Dubrovce na svědomí čečenští separatisté nebo osvobozující ruské jednotky.
Pro kontext:
