Článek
Musíme se vrátit hluboko do středověku, kdy velké epidemie moru často vyhubily podstatnou část populace. Nezřídka se stávalo, že zmizel živitel rodiny a bylo pak na ženách, aby se postaraly o výdělek.
Většinou se pustily do toho, co znaly a už dělaly pro svou rodinu - začaly vařit pivo. Což v dobách, kdy se voda brala jako zdraví škodlivá (a to nebylo v časech, kdy se do ní stékaly všechny nečistoty, až tak daleko od pravdy), znamenalo jeden z mála spolehlivých, a navíc výživných zdrojů tekutin pro celou rodinu, děti nevyjímaje.
Teď si ale nesmíte myslet, že se jednalo o nějaký složitý proces známý ze současných pivovarů. Šlo o jednodušší typ svrchně kvašeného nápoje, který ještě postrádal přítomnost chmele. „Ale“ /čti ejl/ se vařilo a dodnes vaří typicky v anglosaských zemích, a právě odtud vychází i tradice „alewife“.
Tyhle „pivní dámy“ byly nedílnou součástí středověkého koloritu. V domácích podmínkách vařily pivo, prodávaly je buď přímo u sebe nebo při podomním prodeji a významně tím přispívaly do rodinného rozpočtu.
A to se nelíbilo mužům, kteří si chtěli vaření a prodej piva monopolizovat. Začali své konkurentky pomlouvat. Christine Colmer z Canterbury třeba přišla o živobytí vinou Simona Daniela, který v roce 1413 začal šířit o své konkurentce, že má lepru. A kdo by si koupil „nakažené pivo“, že?
Ještě dál šel britský satirik John Skelton, který ve své básni o jisté krčmářce Eleonoře dotyčnou vypodobnil jako šerednou babu samá neštovice, která ubohým hostům přimíchávala do piva slepičince a bůh ví, co ještě horšího.
A tady se konečně dostáváme k typickým „znakům“. Alewife měly ve zvyku upozorňovat na sebe v ulicích vysokými špičatými klobouky, aby lidé věděli, u koho na tržišti dostanou doušek piva z džbánku. Pokud prodávaly z domu, stavěly ke dveřím košťata. No a nějaký ten kocour se hodil, aby odháněl myši od obilí, ze kterého jeho panička pivo vařila. Pokud se k tomu všemu ještě přidal věk, byl tu předobraz čarodějnice jako malovaný. A odtud už byl jen krůček k obvinění z magických postupů, které měly zákazníkům škodit.
Přitom za celé vlády královny Alžběty I. (1558 - 1603) bylo v Anglii vyšetřováno 535 obviněných z čarodějnictví a „jen“ 82 odsouzených skončilo po usvědčení na šibenici. Pro srovnání, za krádeže přišlo rozhodnutím soudů o život každoročně v hrdém Albionu na 300 pobertů.
Typický obraz čarodějnice z dobové divadelní hry
Středověk si vůbec se starými ženami nevěděl moc rady. Žena buď měla přivádět na svět děti nebo se moc neukazovat. Proto, když se ženy začaly víc samostatně prosazovat, bylo jim to „zatrženo“. Zvlášť vadily ty, které nebyly na nikom závislé. Proto v celé řadě procesů inkvizice cílila na příslušnice ženského pohlaví, které ovládaly znalosti, jaké ostatní ne. Šlo především o znalkyně přírodních prostředků k léčbě neboli „babky kořenářky“, pomocnice u porodů čili „porodní báby“, a také ženy, které disponovaly vlastním majetkem, a tudíž byly nezávislé.
Malleus maleficarum aneb Kladivo na čarodějnice - církevní příručka k odhalování nečistých sil vydaná poprvé v roce 1486 - přesně popisuje, co všechno se má na těle obviněné hledat za znamení, které na ní zanechal ďábel. Nepřekvapivě se často měly tyto „důkazy“ nacházet na nejintimnějších místech - na prsou a v rozkroku.
Ač by se nám pod dojmem sugestivně natočeného snímku Kladivo na čarodějnice režiséra Otakara Vávry mohlo zdát, že procesy s čarodějnicemi běžely jako na drátkách a upálených byly tisíce, opak je pravdou. Proces ve Velkých Losinách z druhé poloviny 17. století byl naštěstí spíš opovrženíhodnou výjimkou, kdy se na našem území v desítkách odsuzovalo a popravovalo pro údajné čarodějnictví.
Pokud si chcete dnešní večer zpříjemnit něčím jiným, než návštěvou „pálení čarodějnic“, můžete sáhnout buď po vědeckých studiích o procesech s tzv. čarodějnicemi nebo po mistrovských knížkách Terryho Pratchetta, kde hrají čarodějky hlavní role.
Ať už jde o bábi Zlopočasnou, stařenku Oggovou, Magrátu Česnekovou, Anežku Ňulíčkovou nebo Toničku Bolavou, můžete si být téměř jistí, že vám učarují a budete se s nimi ďábelsky dobře bavit.
Pro další informace:
Josef Kočí: Čarodějnické procesy, Horizont 1973
