Článek
Je to rok, co jsem ve čtyřiceti opět začala plnohodnotně žít. A je to čtrnáct let, co jsem poprvé pocítila neznámý strach a nedokázala jsem ho zpracovat. Dokončovala jsem vysokou školu a měla před státnicemi. V budově školy se mi sevřel žaludek i hruď, bylo mi fyzicky zle. Našla jsem odlehlou toaletu, odskočila si a vrátila k učebně, kde probíhaly zkoušky.
Myslela jsem si, že to byly obyčejné nervy ze zkoušky. Jenže mě ten samý pocit přepadl o několik dní později při nákupech, časem na společenské akci i v restauraci. Pokaždé následovalo zoufalé hledání toalety a stále stejný scénář plný strachu.
Bylo mi to nepříjemné, protože jsem nevěděla, kdy to přijde a co to znamená. Pořád to ale ještě nebylo v intenzivních intervalech a převažovala moje veselá, přátelská a energická povaha.
Asi bych nejprve chtěla říci, že zpětně jsem šťastná za dvě situace, bez kterých nevím, jak by můj život vypadal. Za prvé, že se mi podařilo odstátnicovat, jelikož to, co následovalo potom, mě tak semlelo, že bych ke státnicím jistě nedošla.
Za druhé, že po vysoké jsem si našla práci v malé firmě, která poskytovala účetnické služby. Tato práce mě moc bavila, řekla bych, že na to mám jistý dar. Do mladého kolektivu jsem zapadla rychle, s výplatou jsem byla spokojená a již tenkrát u nás fungovalo něco na způsob soudobých home officů, potkala jsem tam lidi, kteří mě podrželi.
Ale vraťme se k tématu. Asi chápete, že tohle téma je pro mě velmi těžké zpracovat a anonymita je pro mě zásadní.
Tyto situaci se ozývaly zhruba jednou za dva měsíce, později co měsíc a jednou, při rodinné oslavě, kdy jsem cítila ony známé pocity jsem musela opět vyhledat WC, bylo to však u příbuzných, kteří měli pro padesát lidí dvě toalety a mně bylo šíleně trapně. Při spěchu na toaletu si mě pár lidí všimlo, několik jsem jich předběhla a bratranec, ačkoliv to nemyslel zle, před ostatními pronesl větu ve smyslu, „no teda sestřenko, ty jsi vypadala, že to nestihneš.“ A všichni se smáli.
Já se začala potit, vůbec nevím, co jsem mu před lety odpověděla, ale dost surově jsem si uvědomila, že udeřil hřebíček na hlavičku. I přesto, že jsem to někde v sobě vnitřně tušila, takhle nahlas, od někoho jiného, to znělo šíleně, protože to byla pravda. Doma jsem se sesypala.
Do tohoto dne jsem s tím dokázala tak nějak fungovat, i když to bylo nepříjemné. Ale po incidentu na oslavě jsem nad tím čím dál více přemýšlela a čím dál více mě to vnitřně ničilo. Nejprve jsem omezila sociální kontakty a víc se uzavřela do sebe. Styděla jsme se a nemohla jsem to nikomu říct. Příbuzný měl pravdu. Paralyzoval mě strach, že na veřejnosti prostě neudržím velkou potřebu. Uf.
Tento strach a stud zároveň vygradoval, že můj život se smrsknul jen do práce, kde jsem měla toaletu hned vedle kanceláře a byla v malém kolektivu. A návštěv rodiny. Místo MHD jsem začala jezdit vlastním autem o hodinu dříve, abych se vyhnula kolonám a měla s sebou plné auto hygienických potřeb a náhradního oblečení. Přišla jsem o mnoho přátel, jelikož jsem nebyla schopná vysvětlit, co se děje. Nenáviděla jsem se.
Něco ve mně chtělo žít normálním životem, být veselá, najít si partnera a usadit se. Ale tato fobie byla horší. Rodiče si toho samozřejmě všimli a já se vymluvila na deprese. Bohužel, možná bohudík.
Omlouvám se všem, kteří trpí depresemi. Je to neuctivé. Ale říci, že mám deprese pro mě bylo mnohem snazší než říct, že mám strach, že se pokálím. I teď, když to anonymně píši, to bolí.
Mamka trvala na tom, abych si našla psychologa a začala se angažovat. A já si uvědomila, že musím něco dělat. Bohužel ve mně byl jistý blok, že to přeci nemůže být pravda a zároveň jsem se styděla se někomu svěřit. Situaci jsem vyřešila následovně.
Začala jsem užívat projímadla tak, abych se zcela vyprázdnila v noci nad ránem nebo ráno a věřila tomu, že když ve střevě nebude žádná natrávenina, problém bude pryč. A když byly tři měsíce úplně bez potíží, myslela jsem si, že mám vyhráno. Navíc jsem to vychytala k takové dokonalosti, že díky této metodě jsem mohla klidně tři dny vynechat projímadla a potřebu na velkou jsem neměla. Byl to hazard se zdravím, ale na mou psychiku to pomohlo. Začala jsem se zase smát, vrátila jsem se zpět do života. Našla si partnera, pokračovala ve své rutině a vše vypadalo zalité sluncem. Rodičům se ulevilo a to mě utvrzovalo, že dělám správně.
Takto jsem fungovala rok a vybudovala si závislost na projímadlech. Bez nich jsem nebyla schopna se vyprázdnit a vlastně mi to vyhovovalo. Jenže jsem pak skončila na jednotce intenzivní péče s akutním zánětem střeva, po operaci, při které mi museli kus vzít.
Teprve tehdy jsem po téměř čtyřech letech od prvotních potíží, řekla odborníkům celý můj příběh a následoval velký sešup dolů. Partnerovi jsem o svých potížích řekla, protože jsme spolu měli vážný a hluboký vztah. Jsem moc vděčná, že to ustál. Ale já se nebyla schopna srovnat. Nenáviděla jsme se ještě víc, neviděla jsem řešení problému, trpěla bolestmi a bylo mi hrozně.
V nemocnici mi doporučili výbornou psycholožku, se kterou jsme prošly celý můj život křížem krážem. Nenašly jsme žádné trauma, jasnou příčinu či cokoliv, co by mohlo tuto fóbii rozjet. Dokonce mě označila za silnou a odolnou osobnost. Nemohly jsme se hnout z místa. Učila mě však metody, jak fóbii zvládat na veřejnosti i pracovat sama se sebou. Někdy to bylo lepší, někdy horší. Pracovala se mnou dva roky a vesměs to fungovalo.
V práci jsem v lepší dny chodila do kanceláře, horší dny zůstávala doma a vedoucí částečně obeznámila s mým problémem. Velmi šetrně a s výmluvou na deprese. Byla velmi vstřícná a zřejmě i s ohledem na můj dar k účetnictví a schopnosti precizně odbavit velké množství klientů si mě ve firmě nechala.
Trpěl ale náš vztah s partnerem. Byl úžasný. Ale mé problémy nebyly vždy hladké. Někdy jsem z nenadání rušila domluvený program. Měla jsme strach z letu na dovolenou, pořád jsem ventilovala své obavy a jak asi tušíte, bylo to stále do kola bez hlubšího řešení. Kdybych neměla nemocné střevo po dlouhodobém užívání projímadel, vím, že bych se k nim uchýlila znova.
Uběhly další dva roky. S partnerem jsme si prošli velkou krizí, já pokračovala u jiné terapeutky s velmi intenzivní kognitivně behaviorální terapií. A toto byla velké změna mého života. Již jsme neprobírali můj život, příčiny či nic takového. Ale postupně čelili mému strachu.
Terapeutka se mi věnovala velmi precizně. Nutno ale upřímně říci, že nebýt mého vysokého platu, nemohla bych si tuto terapii dovolit.
Začaly jsme jízdou v autě bez pomůcek a oblečení, postupně zvládly menší nákup v centru s toaletou, restauraci i kino a nacvičovaly různé situace. Klíčové ale bylo moje myšlení. Netrpěla jsem samovolným únikem stolice a dokázala vědomě ovládat svěrač. Možná je to pro vás úsměvné, ale věřte, že pro lidi jako já, je to zcela zásadní. Také jsem se zaměřila na potraviny, které normalizují mikroflóru ve střevech. Hlídala si toalety i časy velké potřeby a pomohlo mi uvědomovat si vlastní kontrolu. Terapeutka navrhla zapojit i partnera a ten souhlasil.
V mých třiceti pěti letech jsem otěhotněla a byl to pro mě velký přínos. Péče o miminko mě velmi zaměstnala a já se přistihla, že jsem například tři dny nepomyslela na vyprazdňování a byla jsem skutečně šťastná a pyšná. Trvalo i několik měsíců, kdy se strach v plné parádě objevil. Pořád byly lepší a horší dny, ale nedalo se to rovnat stavům, kdy jsem horlivě užívala projímadlo, stavům po operaci nebo období krize s partnerem. Tehdy jsem téměř měsíc nevyšla z domu, čerpala dovolenou a neviděla východisko.
Ve třiceti sedmi letech jsem po dlouhých jedenácti rocích navštívila kadeřnici a přepadl mě šílený strach. Silný jako před lety. I za pomocí dechu a rad terapeutek jsem se snažila uklidit, poprosila, zda si mohu odskočit a na WC zjistila, že se mi ve skutečnosti nechce. S barvou na vlasech jsem se pořádně vydýchala, vědomě vnímala, že toaleta je pár metrů ode mě a vnukla si pocit, že to zvládnu. A světe div se, povedlo se.
Stálo mě to roky života a velké peníze, ale strach jsem eliminovala. I když vím, že nezmizel úplně. Jsem však taková, jaká jsem byla v mládí, umím se sebou pracovat a vychovávám krásnou dceru. Denně jsem vděčná partnerovi, že to se mnou vydržel a pomohl mi.
Posledním zásadním bodem pro mě byla terapie tmou, kterou jsem absolvovala před rokem. Možná si říkáte, co to je. Spočívá to v tom, že ideálně sedm dní (já kvůli dcerce 5) strávíte v naprosté tmě. S odborníky proberete svůj zdravotní stav, je vám sestaven jídelníček na míru a jen s pár věcmi jste zavřeni v malé místnosti, ke které je připojena koupelna. Naprosto izolováni, a to téměř pořád ve tmě a tichu. Samozřejmě na stravování, hygienu i toaletu máte možnost mírného světla. (Záleží zřejmě jak jde, hovořím o své zkušenosti.)
Cílem je klid na cokoliv, co si můžete sami se sebou dopřát. Kvalitní spánek, meditace, jóga, přemýšlení, cvičení…zkrátka, co vás napadne.
Já jsem za těchto pět dní získala pocit naprostého klidu a plnou kontrolu nad sebou sama a zejména nad svými potřebami. Hodně jsem přemýšlela a nyní vím, že není důležité, kam se má kontrola kdysi poděla nebo proč jsem ji nebyla schopna najít, ale to, že ji nyní umím ovládat.
Během těchto pěti dní jsem zažila něco tak neskutečného, kdy jsem byla opravdu odkázána jen na tok svých myšlenek, že mi to pomohlo do konce mého života. Po ukončení pobytu jsem vše probrala s terapeuty a dovolím si tvrdit, že můj chorobný strach je pryč, protože už zkrátka vím jak na něj a co činit, aby se neobjevil znovu.
Pokud jste dočetli až sem, z celého srdce vám děkuji a věřím, že chápete můj anonym. Není snadné se přiznat k něčemu tak choulostivém a není snadné se tomu postavit čelem. Ale možné to je. A pokud i vy bojujete s panikou, strachem či fóbií, držím vám pěsti.
Pokud to čte nějaký erudovaný člověk v této oblasti a ví, jak na to, prosím o finančně i časově dostupnější psychologickou pomoct, pro ty, kteří nemají to štěstí a nemohou si ji dovolit jako já. Neboť já sice nesmírně vnímám, že je to nutné, ale nevím, jak to změnit.
