Článek
Když jsem poprvé jako malý kluk zažil tzv. blackout u nás na vsi o sto padesáti obyvatelích, z nichž polovina byli důchodci, byl jsem prvně v šoku. Posléze jsem si však celou záležitost užil jako jedno velké dobrodružství, na které v životě nezapomenu.
Tehdy ještě neměl každý v garáži rodinného domku svůj benzínový agregát lidově zvaný jako „centrála“. To až později a o to menší zábava to pro nás byla. S tímto vynálezem jsem se učil zase jiným věcem. A to především peprnému slovníku mého otce.
Centrála se klasicky startovala až v momentě kdy byla potřeba. Tedy dvakrát nebo třikrát do roka. Umíte si představit kolik, pro mě do té doby zcela neznámých, slov jsem během pokusů o nastartování zatuhlého motoru zaslechl. A běda jak jsem některé z nich zopakoval, hned jsem chytl jednu výchovnou.
V mém vyprávění bych se však rád vrátil v čase, kdy tyto vymoženosti ještě nebyly. V tu dobu také nebyly mobily, tablety apod. Volalo se přes pevnou linku a vrcholem výpočetní techniky byl ohromný stolní počítač s operačním systémem MS-DOS, který přinesl děda jako vyřazený z družstva, kde tehdy pracoval. Okamžitě si vybavím scénu z filmu Slunce, seno, erotika, kdy Škopkovi přivezli tento super výkonný stroj do svého obýváku a nikdo pořádně nevěděl co s ním.
Stejně to byly krásné časy. Člověk, když teda vše fungovalo, na něm hrál bezvadný hry jako Prehistorik, Prince of Persia nebo Duke Nukem. Pamatuji jak jsme mlátili do mezerníku jako zběsilí abychom přemohli naše kostičkované soupeře. No to jsem trošku odbočil, zase se vrátíme k tématu.
Dříve měli lidi mezi sebou skutečné přátelské vazby. Když se hnaly mraky, taťka už napouštěl kýble s vodou pro osobní hygienu. Tehdy jsem to nechápal, říkal jsem si co blázníš. Dočkal jsem se pouze odpovědi: „Nekoukej tak blbě a podej mi další kýbl“. Jen to dořekl, venku prásklo a bylo to. Blackout.
Ani maminka nezahálela, okamžitě sáhla po slepu do kuchyňské skříňky a vytáhla pár svíček a sirky. A najednou se to stalo. Pro mnohé dnes již nepředstavitelná záležitost. Seděli jsme u jednoho stolu jako rodina. Táta vytáhl naší oblíbenou hru Člověče, nezlob se! A světe div se, začali jsme konverzovat.
Táta si dal na posilněnou panáka slivovice a začal vyprávět. Vzpomínal na vojnu a vyprávěl nám zážitky, které tam zažil. Maminka zase vyprávěla jaké to bylo v učení. Nakonec za námi přišli, o patro výše, i děda s babičkou s prosbou, jestli si nemohou přisednout. „Samozřejmě“, řekli naši.
A já s bráchou jsme seděli a poslouchali ta životní moudra. Občas jsem něco prohodil, ale většinou to nebylo nic k tématu a ještě aby jo. Vždyť já jsem ještě nebyl ani v učení, ani na vojně. Tajně jsme však doufali, že proud nepůjde i zítra a nebude se tím pádem muset ani do školy.
Když jsem byl již v pubertě a chodila k nám na návštěvu kamarádka od sousedů, tajně jsme s bráchou ve výpadek proudu doufali. Eliška byla na svůj věk velmi vyvinutá a nutno podotknout, že i s ní dospívání pěkně cloumalo.
Jednou se tak stalo, vysněná situace. A o to více nás překvapilo, když nás naše platonická láska nechala sáhnout po tmě na svá ňadra ve vedlejší místnosti, kde zrovna nebyli rodiče. Já si sáhl na pravé a brácha na levé. Bylo to jen jednou a na pár sekund, ale něco Vám povím. Stálo to fakt za to.
Když už byli všichni dospělí značně upravení, tatínek si stoupnul a prohlásil: „Kluci, dneska vyhlašuji bobříka špíny, umyjeme se až zítra až zase pustí proud“. Místo každodenního pedantství, co všechno musíme a nemusíme, najednou přišlo rozvolnění.
To však netrvalo příliš dlouho. Najednou se rozsvítila žárovka našeho lustru a mamka jenom podotkla: „Tak se zase posaď tatínku a kluci vy honem do sprchy, než to zase vypnou“.
Chápu, že ve městě se tyto situace takřka nestávají a prosím, neberte mé vyprávění jako pohrdání Pražanům. Naopak doufám, že se nikomu během této krizové situace nestalo. Po té, co jsem si dnes odpoledne pustil televizi a celý den nevysílali téměř nic jiného, jsem se však musel o historku z mého mládí podělit.
Zdroje:
Vlastní zážitky.
