Článek
Sílí protesty, výzvy k příměří a odpor vůči pokračování války v Gaze. Místo národní jednoty přichází vnitřní boj o to, co znamená bezpečí, spravedlnost, humánnost a jaká je cena lidského života.
My i jakýkoliv zahraniční pozorovatel může mít pocit, že Izrael postupuje ve válce v Gaze jednotně a s jasným cílem. Jenže realita uvnitř země je jiná. Izraelská společnost i politická elita jsou hluboce rozděleny, co se týče dalšího postupu. Zatímco část politiků volá po úplné likvidaci Hamásu a opětovné, údernější okupaci Gazy. Jiní, včetně protestujících rodin rukojmích, žádají okamžité příměří a návrat přeživších.
Tvrdá linie vs. měkká linie
Izraelský ministr financí Bezalel Smotrich a ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir patří k hlavním hlasům tvrdé linie. Kritizují premiéra Netanjahua, že nepostupuje dostatečně tvrdě, a odmítají jakékoli kompromisy s Hamásem.
„Povolit humanitární pomoc do Gazy je zrada padlých vojáků,“ řekl Smotrich 6. července.
„Musíme Gazou projít znovu od severu k jihu, dokud tam nezůstane žádný Hamás,“ dodal Ben-Gvir. Podle nich není příměří řešením, ale slabostí, která jen prodlouží konflikt.
Tudíž zatímco část společnosti volá po dohodě a návratu rukojmích, významní členové izraelské vlády prosazují neústupnou strategii. Bezalel Smotrich a Itamar Ben-Gvir, odmítají jakékoli příměří i humanitární vstřícnost.
Smotrich označil povolení dodávek potravin do severní Gazy za fatální chybu a varoval, že každý ústupek „jen prodlužuje existenci Hamásu“. Ben-Gvir dokonce opakovaně vyzývá k úplné okupaci Gazy a varuje premiéra Netanjahua, že mír by byl selháním vůči padlým.
Tito politici zastupují tvrdé nacionalistické křídlo, které je silně slyšitelné uvnitř vládní koalice a ztěžuje cestu ke kompromisům. Jejich vliv udržuje premiéra v napětí. Mezi možností příměří a tlakem na pokračování války.
Na druhé straně stojí rodiny rukojmích, část opozice a bývalí armádní představitelé, kteří vidí ve vleklé válce hrozbu nejen pro rukojmí, ale i pro stabilitu státu.
„Můj syn už je v zajetí 270 dní. Nechci pomstu, chci ho zpátky živého,“ řekl jeden z otců při protestu před Knesetem.
Od května sílí masové protesty po celém Izraeli. Centrem se stalo tzv. Náměstí rukojmích v Tel Avivu, kde vznikly stany, památníky a místo pro každodenní demonstrace.
Například 28. května 2025 protestovaly v Izraeli tisíce členů rodin rukojmích na 600. den války . Žádali okamžité ukončení konfliktu a kritizovali Netanjahua za zatracování jejich dětí kvůli politice.
Podle WSJ (The Wall Street Journal je americký mezinárodní deník publikovaný firmou Dow Jones & Company v New Yorku), cca 70 % Izraelců podporuje ukončení války výměnou za rukojmí. Dříve to byl minoritní názor, dnes se stává hlavním proudem . Demonstrace nejsou jen výkřiky skupinek aktivistů, často je podporují i podniky, firmy a organizace. Dochází ke stávkám, výpadkům služeb, zavírají se obchodní centra a školy.
Zároveň se objevuje krize důvěry ve vládu. Běžní lidé v Izraeli kritizují fakt, že válka přerostla v něco zcela jiného než v obranu proti Hamásu. Vnímají příměří jako reálnou možnost, ovšem kterou vláda blokuje kvůli vnitrokoaličním tlakům.
Co to znamená pro budoucnost?
Izrael se ocitl v paradoxní situaci, kdy vnější jednotu nahrazuje vnitřní rozklad. Tvrdá pravice je zcela proti příměří. Opozice a střed chce vyjednávání a výměnu rukojmích. Veřejnost stále více volá ukončení bojů. Bezpečnostní elita varuje před ztrátou strategických cílů a mezinárodní izolací.
A svět? To je hluboká a zcela zásadní otázka, na kterou si musí odpovědět každý jednotlivě sám za sebe.
Nicméně vše nasvědčuje tomu, že případné příměří nebo ukončení války může způsobit pád vlády a předčasné volby. Ať už se konflikt vyvine jakkoli, Izrael bude muset čelit nejen otázkám o Gaze, ale i sám sobě.
Závěrem: tak jako každý Čech nebyl za socialismu komunista, tak každý Němec nebyl za Hitlera nacista. Stejně tak není každý Palestinec a obyvatel Gazy stoupenec hnutí Hamás a totožně, každý Izraelec nesouhlasí s válkou a děním, které se na Blízkém východě odehrává.
Zdroje:
