Článek
Nepatřím sice do starého železa, ale zároveň už nejsem nejmladší. Vlastním velký dům a ledacos na něm zvládnu sám. Všechno ale ne.
A když to přestalo být s mou ženou únosné, tedy co se její touhy po nové fasádě týče, svolil jsem, že necháme udělat novou.
Před dvaceti, možná deseti lety bych si na to troufl sám, ale dnes už ne. Máme takový ten typický dům na vesnici, stavěný ještě za socialismu. Dvougenerační, šedivá hrubá omítka a oken jako smetí.
Za roky šetření jsme ale přeci jen něco naškudlili, do hrobu si peníze nevezmeme, tak tedy proč ne.
Namísto toho, abych se dřel sám, přišlo mi vhodné poprosit kamaráda zedníka, který má na své živobytí živnost a zaměstnává několik dalších šikovných chlápků, aby mi píchli.
Ruku na srdce, mně samotnému by to trvalo dlouho. Zdaleka by to nebylo tak precizní, a co si budeme, ve svých třiašedesáti letech jsem na to byl jednoduše líný.
Kamarád mi slíbil pomoc zhruba za dva měsíce a já s nadšením přijal.
První den přijel se čtyřmi dalšími zedníky, pokecali jsme, řekli jsme co a jak a chlápci se dali do práce.
Mezi řemeslníky byl i Ukrajinec Ivan a jeho syn, plus další dva Češi. Mirek a Pavel. Ivan s Mirkem byli jen o něco málo mladší než já. Hbitě lezli na lešení, nosili těžký materiál a já se až trochu zastyděl, že se jen poflakuju kolem a chodím na „čumendu“ . Ještě tedy nejsem v důchodu, ale chlápci jezdili i o víkendu a já jsem tak nějak cítil, že se nemusím doma válet a mohu jim pomoct.
Začal jsem chodit mezi ně, obouchával s nimi starou fasádu a dělal co bylo třeba.
Žena jim vždy s radostí uvařila kafe nebo čaj a přichystala oběd.
Jednou, když jim nabízela, zda chtějí ke guláši knedlík, těstoviny nebo chleba, začal Ivan soptit, že není v restauraci a nebude si vybírat. Jindy, když jsem se ho ptal na onu kávu mě vyloženě poslal do háje, že si dá, až dodělá rozdělanou práci. Byl pokorný, skromný, slušný a byla s ním sranda.
Jediné „prostoje“ při práci měl, když si potřeboval odskočit nebo namíchat omítku. U toho si rád zapálil a já s ním vesele klábosil. Jednou si zapomněl cigarety a z pohodového Ivana se rázem stal ras nejhoršího ražení. Situaci jsem zachránil, Ivanovi daroval celou krabičku svých „vicerojek“ a bylo jasné, že od té doby z nás budou dobří kamarádi.
S Ivanem jsme si skutečně porozuměli. I co se chuti k jídlu týče. Na další den jsem pro něj, i pro ostatní pracanty připravil přes noc pečený bůček na česneku. A on zase příště dovezl výbornou paštiku z divočáka s domácím pečivem.
Jednou na víkend přijela dcera s dětmi na návštěvu. S prcky bylo veselo, vnuk chtěl pomáhat a důležitě s Ivanem nosil kýble a nářadí. Že má Ivan rád děti a umí to s nimi bylo hned jasné.
Tato situace přispěla k tomu, že jsme se začali bavit o rodině a dětech. Ivan se chlubil, že má čtyři syny a já ho plácal po rameni, že se teda pěkně činil. A on se smál, že já jsem z dvěma dětma oproti němu břídil. Jenže si nešlo nevšimnout jeho smutných očí. Dám ruku do ohně za to, že se mu v nich leskly slzy. Ale neříkali jsme nikdo nic.
Zjistil jsem, že nežije tak úplně daleko. Vlastně jen o pár vesnic dál. A když byl volný víkend a nedělalo se, pozval jsem ho, zda by se mnou nechtěl udit v zánovní udírně.
Ivan s radostí dorazil a ještě přivezl klobásy a maso na uzení.
Dali jsme se do díla, klábosili jsme o našich rodinách, životech a jak už to tak mezi kamarády bývá, tak i o politice a samozřejmě o válce. A byl oheň na střeše.
Nejdřív jsem klasicky lamentoval nad naší politikou, nad drahotou. Nad tím, že stát hází klacky pod nohám všem mladým, co se výdajů na vlastní bydlení týče. Že se neřeší rostoucí inflace. Rozohnil jsem se a vulgárně hudroval. Štvou mě mizerné platy policistů, rozčiluje mě přístup k lékařům, a už to jelo. Však to znáte.
Ivan střídavě přikyvoval a vrtěl hlavou a já na závěr dodal:
„Ivane, je mi líto, co se děje u vás. V tvojí zemi.“
„To ale není moje země.“ Řekl Ivan pomalu uraženě.
„No co koukáš, nikdy nebyla. Ukrajina je krásná, jako Čechy, ale vláda a korupce z ní udělali…“ Nedořekl větu a gestem ukazoval palec dolů.
„Je to špatný. Už roky je tam korupce. Tam nikdo nemyslí na obyčejný lidi, na vojáky. Si myslíš, že tam sedí ve vládě svatí? Svatá je drahota, máte tady svobodu a nevážíte si jí. Ty vaše miliony z Evropy. Kluci na frontě dostanou základní výbavu a zbytek se musí dokoupit sami, když mají za co. Mám tam syny. Jednomu je 23. Nepustí ho ze země, i když se do války jde ve 25. Druhému je 25 a nevím o něm skoro nic.“
A to už byl Ivan nadmíru rozčilený a tekly mu slzy. Snažil jsem se ho uklidnit, chytit ho za ramena, ale vrazil do mě.
„Ty nadáváš na drahotu a že mladí nemaj bydlení. Naši mladí umírají. Se podívej, támhle máš tři garáže a nad nimi půdu. Krásný podkroví můžete nahoře udělat. 90m2 zhruba. Pro rodinu to stačí. Venku zahrada.“ Říkal už dost ošklivým tónem.
„Tak hele hele.“ Stoupl jsem si dost proti němu a chtěl se trochu hájit. Jenže Ivan se přiblížil taky a hlasitě pokračoval.
„Korupce a peníze. Válka už mohla dávno skončit. Ale hodí se těm mocným a obyčejní kluci trpí. Ty tady máš všechny děti, máš co jíst. Nadáváš na drahotu a přitom děláš novou fasádu. Mě tady mají za kdo ví co a já přitom poctivě makám, mnohdy víc jak Čech. Není Ukrajinec jako Ukrajinec, ale to platí i pro vás.“
Bylo dobu ticho.
„Asi máš pravdu.“ Odpověděl jsem po chvíli, začal jsem se omlouvat a na víc jsem se nezmohl, nevěděl jsem co dělat a taky jsem se trochu styděl.
„Čechy, Čechy jsou můj domov, jsem tu víc jak třicet let. Kluci se tu narodili, ale část rodiny je tam. Šli jim pomoct. Kdo na tuhle zem nadává, neví, co se děje ve světě. A co si myslíš, že naše vláda je lepší než tvoje? Není, je daleko horší. Nejsou tam jen ti, co by hrdě bojovali za Ukrajinu. Každý myslí na svoje koryto a obyčejní nikoho nezajímají. Snad už tady dávno vidíte, že peníze a dotování válku nezastaví. A všichni co sem přišli by tu měli poctivě makat, jako já.“
Takhle zhruba Ivan dokončil svůj projev a já se mu přiznal, že nevím co říct, a taky že nevím, co bych dělal, kdyby mé děti byly ve válce…Jasně, že bych šel za nimi, ale to už jsem Ivanovi neřekl.
Nevím co by řekl, asi něco v tom smyslu, že tady má ženu a další dva syny, kterým je méně než 18. Možná to, že tady vydělává, aby druhým synům mohl na Ukrajinu posílat peníze. Možná taky to, že se kvůli tomu vrátil k zedničine, i přesto, že je teprve rok po rakovině. Kdo ví.
Možná jste čekali, že viníkem sporu bude řemeslník, ale kdepak. Byl jsem to já, rozčilujíc se nad problémy, které jsou sice v Česku aktuální, nicméně kvůli nim nikdo neumírá a mají řešení. Což se o jeho situaci prozatím říct nedá.
S Ivanem jsme se následně udobřili, každopádně je to rozhovor, o kterém přemýšlím snad každý den.
Od té doby co začala válka na Ukrajině jsem si pochopitelně o celé situaci vedl vlastní úvahy, řešil to s kolegy i s rodinou a myslel si o tom své jako každý z nás.
Nikdy jsem se nad tím však nepozastavil z pohledu tamní politiky. Respektive jací tamní politici jsou. Vlastně nevím, proč jsem si myslel, že tam všichni táhnou za jeden provaz, a že snad v jejich vládě sedí lepší osobnosti než u nás.
Trochu jsem se vyděsil při představě, jak by probíhala válka u nás pod vedením současném vlády.
Ivan mi tak ukázal jak úzký můj pohled je.
