Článek
Ocitla jsem se ve velkém dilematu a z nadcházející společné dovolené s několika přáteli mám pupínky. Vlastně mám nervy na dranc. Není to moje věc, ale…
Začněme prosím od začátku. Manžel má výborného kamaráda. Je to ten typ chlapa, co stál vždycky při něm, nikdy se na něj nevybodl. Kdyby mu muž zavolal ve tři ráno, že má průser okamžitě přijede a hledá řešení. Je s ním sranda, mají společné zájmy (ups, snad ne nevěru, …). Abyste chápali, muž má dobrých přátel, že byste je spočítali na prstech jedné ruky. Nemá potřebu se kamarádit se všemi a zavděčit se všem. Pokud si někoho pustí k tělu, jsou to super dobří lidé a jedná se o pravé přátelství.
A proto vnímám pozitivně každého jeho kamaráda (4). I tohodle nevěrníka. Říkejme mu třeba Přemek.
S Přemkem se s známe už roky, celé naše rodiny se znají. Máme za sebou spoustu společných akcí. Pokud byste Přemka viděli, řekli byste si: jo, to je sympatický, hodný člověk. Pro rodinu by se rozkrájel. Je to ten typ kamaráda/známého, kterého vždy rádi vidíte.
Jenže je to nevěrník jak poleno, jeho skvělá partnerka (říkejme ji třeba Dáša) absolutně nic neví, žije si v představě o dokonalé rodině, Přemka opravdu moc miluje a je pyšná na to, co spolu vybudovali a jaké mají děti. Je to hrozně hodná ženská. Pokaždé, když se vidíme, tak se smějeme od ucha k uchu. Máme společný názor na výchovu dětí, podporujeme se a mám ji jednoduše ráda.
Poprvé jsem začala něco tušit, když Přemek přijel na naši svatbu bez Dáši, tenkrát měli čtyřměsíční holčičku, takže to zas tak zvláštní nebylo. Dva dny po naší svatbě mi moje blízká kamarádka ale vyprávěla, jak ji tam Přemek vyprávěl, že žije sám, se ženami má špatné zkušenosti, zapřel Dášu i dítko.
Je to možné? Náš Přemek…To byl asi hodně na mol.
Ne, byl střízlivý. Ubezpečovala mě kamarádka. A když jsem jí řekla, jak na tom opravdu je, zůstala koukat s otevřenou pusou. A já taky.
Líbali jsme se…přiznala kamarádka a omlouvala se. Vysvětlila jsem jí, že to není její vina. Neměla sebemenší tušení, že lže. S manželem jsme to přešli, že to byl asi úlet, nevěděli jsme, jestli se mezi nimi něco nestalo a hlavně je nám do toho prd.
O něco později slavil manžel narozeniny, pozvali jsme Přemka s celou rodinou. Opět přijel sám. Náhodou jsem zaslechla, jak Přemek mému muži říká: „hele, já nejsem moc věrný, ale to jsi asi už pochopil.“ …Bavili se o tom v našem špajzu, nečekala jsem je tam.
O něco později jsme se potkali na společné akci pro děti a mě překvapilo, jak se Přemek k Dáše chová. Víte, byl k ní velmi pozorný, milý. Mluvil s ní láskyplně, dotýkal se jí, a když se nevěnoval ji, dováděl s dětmi. Šťastná rodina a zamilovaný pár, řekli byste. Říkala jsem si, že s tím třeba seknul. Uvědomil si, co doma má a hnulo se mu svědomí. Ovšem manželovi se svěřil, že ještě ten den jede k jiné. Při dalším setkání s manželem se mezi řečí zmínil, že má stres, že to praskne.
Později se u nás stavoval na kafe, volal Dáše a vrkal s ní jak zamilovaný puberťák. Osobně mě to naprosto znechutilo. Od té doby se na něj nemůžu ani podívat. Jak může roky vrkat s Dášou a přitom chodit jinam? Je to normální nebo jsem já jen hysterická naivka?
Dáša, která je šťastná a myslí si, že Přemek je poklad, mu neustále podstrojuje, dělá co mu na očích vidí. On jí oplácí stejně, děti mají šťastné, což je zřejmě jediný důvod proč nic neřeknu. Nechci zničit jejich svět, ale nedokážu nepřemýšlet nad tím, v jakém Dášenka žije omylu.
Po novém roce jedeme na hory, 5 rodin dohromady. Samozřejmě i s Přemkem, Dášou a jejich dětmi. Celou tu dobu na to tam budu myslet, a pokud tam bude Přemek vrkat…bude se mi asi chtít zvracet. Jak dokáže být tak falešný, cožpak nemá žádné svědomí?
Co mám dělat?
