Článek
S mým současným manželem Radkem jsem se potkala téměř před dvaceti lety na vysoké. Byl pohledný, milý, vtipný a měl charisma. Dostal si mě tím, že byl ke mně pozorný a zajímal se o mě. Měl všechno co mi chybělo u kluka, který mi před ním zlomil srdce.
S Radkem jsme se dali dohromady na vysokoškolských kolejích, chodili jsme spolu, já otěhotněla a školu dodělávala později. Společně jsme vychovali dvě krásné děti, žili poklidným životem, ale čím děti stárly, my zabředávali do stereotypu.
Poslední tři roky jsme vedle sebe tak nějak existovali, slova byla spíše naučené fráze a já měla pocit, že žijeme jako staříci i přesto, že mně nebylo ani čtyřicet.
Manžel odmítal kamkoliv chodit mimo místní hospůdky, přestal být podnikavý, na dovolenou chtěl jezdit na stále stejné místo na Slovensku a prioritou číslo jedna bylo zvelebovat náš domek a jeho tenis. Po práci byl unavený, nic se mu nechtělo a o víkendech pracoval na domě. Roky proseb, komunikace a gest nepomohly. Nezajímalo ho, že chodím do společnosti sama, začala jsem kvůli němu cvičit, zamakala celkově na sobě, ale vše bylo k ničemu. Vždy se mi dostalo věty: co bych chtěla, po dvaceti letech.
Došlo to tak daleko, že se rozvádíme. Nejprve jsme se směšně rozešli. Směšně protože manžel jak kdyby to nevnímal. Kde jsi? Bude večeře? Kde mám košili? Psal mi SMS a já brečela na hotelu do polštáře jelikož jsem si přála, aby přišla zpráva typu, že mu chybím. Začala jsem pomalu hledat jiné bydlení. Děti již dlouho věděly, že to doma není ono, a tak je tento fakt nijak nepřekvapil.
Doma jsme se míjeli a občas řekli nějakou nutnou frázi, což se moc neměnilo od dosavadního života.
Zdánlivě osudový byl třídní sraz, který organizovala bývalá spolužačka. Mně se tam nechtělo a bylo mi na zvracení. Než ale pochopíte mé pocity, ráda bych se vrátila do minulosti.
....
Nikdy nezapomenu, když jsem nastoupila na čtyřleté gymnázium v sousedním městě. Do stejné třídy chodil i Marek. Začala jsem ho vnímat asi až po čtrnácti dnech prvního ročníku a od té doby jsem ho nedokázala dostat z hlavy. Byl to ten typický charismatický hezoun, který se líbil všem. Já, ačkoliv bych o sobě neřekla, že jsem ošklivá, tak jsem ale neprůbojná a mé sebevědomí bylo vždy nic moc. Ve strachu jsem své sympatie nedokázala dát najevo.
Marek padl do oka mnoha spolužačkám i dívkám z vyšších ročníků, tudíž já s pocitem, že nemám šanci jsem se držela zpět. On horlivě flirtoval s mnoha holkami a ve druhém ročníku začal chodit s prvandou Simčou.
Samozřejmě jsme vedli rozhovory i spolu, ale mně se líbil tak, že jsem se vždy až příliš kontrolovala, než abych se s ním uvolněně bavila.
Celou střední jsem na něj myslela a na konci třetího ročníku jsme jeli jako třída na vodu, kde vždy jela jedna dívka vpředu a jeden kluk vzadu. Mě si vybral právě Marek a já z toho byla úplně vedle. Měli jsme ale spoustu času klábosit a na té vodě to šlo samo. Tam mě poprvé u ohně chytil za ruku, přes léto jsme se dali dohromady a do čtvrťáku nastoupili jako pár. Byl to krásný rok, byla jsem zamilovaná jak blázen a zažili jsme toho spolu tolik, přičemž na pomaturitním večírku se opil natolik, že skončil u jiné dívky. Abych byla upřímná, záletník to byl vždycky a se mnou vydržel nejdéle. Ale jiní spolužáci se sázeli, za kolik měsíců se rozejdeme.
Do školy už se naštěstí nechodilo a já ho nemusela potkávat. Sešli jsme se jen jednou, kdy se mi omluvil, bylo to takové hořkosladké a tím to skončilo.
Asi po třech letech jsme se potkali na svatbě společné kamarádky, přičemž jsem již byla těhotná s Radkem, ale nebylo to znát.
Celý večer se na mě tenkrát díval, když šel kolem mě, letmo se mě dotýkal. Tancoval se svou přítelkyní na píseň Stín katedrál a pořád mě očima hledal a mě to stále bolelo.
Radek pro mě však byl pevný přístav a milovala jsem ho až po uši. Na Marka jsem však nikdy nezapomněla.
Když to tak píši, nevím kde jsme s Radkem udělali chybu, ale za těch osmnáct let jsme se oba změnili.
....
Zpět k třídnímu srazu. Byla jsem nervózní, jestli tam Marek bude… nebo že tam nebude, nevím. Ale třídní sraz a možnost znovu vidět Marka pár měsíců po odcizení s manželem jsem vnímala jako osud, možná nový začátek.
Samozřejmě jsme se napříč roky občas zahlédli, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Naposledy jsem ho viděla asi před devíti lety.
Na třídní sraz jsem nakonec šla, dorazila většina spolužáků a bylo to tak super, že jsem na celého Marka a naše lovestory zapomněla. Bylo to veselé, vzpomínali jsme se všechny veselé příhody, někteří jsme se vůbec nepoznali a mně postupně docházelo, že Marek tam není.
Až do chvíle, kdy za mnou přišel plešatý, téměř stokilový pán s umazaným tričkem a bez předního zubu. Když jsem zjistila, že je to Marek, málem jsem spadla ze židle. I on se zrovna rozváděl, ale sám žil již 4 roky a bylo to sakra znát.
A když zjistil, že s ním opravdu nebudu žít a neuvařím mu, s odfrknutím se zvedl, objednal si další pivo a uvelebil se v křesle u malého stolku, kde později usnul.
Domů jsem se vracela s myšlenkami na Radka a jistotou, že on takto nedopadne. Jistě se seznámí s nějakou jinou, pro kterou bude na čas tím skvělým klukem, kterého jsem poznala já.
A i když jsme si v posledních dnech popovídali tak hezky, jako za poslední rok ne, rozvod je na spadnutí. Přestali jsme spolu jakkoliv žít a došli k závěru, že se máme rádi jako rodiče našich dětí, ale partnerství nás již nespojuje. V domku prozatím žijeme vedle sebe, zatím jsme domluveni takto do doby, dokud děti nedostudují a pak se uvidí.
Zatímco Radek má pozvolnou vidinu starých kolem, já chci ještě žít a něco zažít. Uvidíme v dalších letech.
Lucie
