Článek
Pár týdnů zpět jsem s dětmi navštívila dětskou hernu a uviděli ji. Míšu, mou spřízněnou duši po celou základní školu.
S bezprostřední reakcí jsem ji hlasitě pozdravila a šla jí s objetím vstříc. Reagovala úplně stejně. To mě překvapilo a dojalo zároveň. Zejména kvůli tomu, co jsme prožily. A také z toho důvodu, že se po základní škole naše cesty rozešly. Míša se po výběru střední školy do naší rodné vesnice začala vracet méně a méně. Až přestala jezdit úplně.
Při tomto náhlém setkání jsme se dlouze bavily o tom, co máme vystudované, o dětech i o našich manželech. Zkrátka o životě. A zatímco já jsem se usadila v oné rodné vesnici, Míša v dalekém městě.
„Víš, dlouho jsem nemohla na tu naší obec ani pomyslet, neexistovala možnost, že bych se vrátila. Až teď jsem schopná náš bývalý dům využívat jako chalupu.“ Svěřila se.
„To je kvůli tátovi viď?“ Ujelo mi dřív než jsem stačila přemýšlet.
„No jo.“ Odpověděla a hleděla do země.
Stiskla jsem jí ruku a řekla jsem, že to teď nemusíme řešit. Rozhovor se dál točil okolo našich společných veselých zážitků. Domluvily jsme se, že se zase uvidíme a já měla skutečnou radost, že jí vidím.
Všechny důležité okamžiky dívčího světa jsem prožívala s ní a lámalo mi srdce, když se tenkrát před lety neozývala. Divit se ale nemohu.
S Míšou jsme se navštěvovaly odmalička. Mamky si rozuměly a my také. Ale zatímco u nás byl klid, čisto a pohoda. U Míši doma vládl chaos, stres a domov měli zařízený nadmíru střídmě. Její mamka byla unavená, všechno stálo na ní a já věděla, že se obě pokaždé děsí toho, až se jejich táta vrátí z práce.
Nerada jsem k Míše chodila, protože jsem se ho bála. Byl to poměrně vysoký muž s neupravenými vousy i vlasy a zkaženými zuby. Obvykle byl cítit a měl podlité oči. Ale to nejhorší, co jsem jako dítě vnímala byl fakt, že byl zlý.
Byl hrubý, Míše i mně vyhrožoval, že nám dá řemenem a nazýval nás otravnými spratky. Míša z něho měla strach. To jsem poznala vždycky, když byl nablízku. Když si teď vzpomenu na malou, vyplašenou holčičku, kterou Míša byla pokaždé, když k ní mluvil, sevře se mi hruď. Táta pro ní nebyl táta, ale zdroj strachu a úzkosti.
Stačilo abychom věděli, že je 15:20. Čas kdy přijížděl autobusem domů. Míša obvykle znervózněla a pokud jsme byly náhodou u nich, hned jsme hnaly ven.
Jejich táta často křičel, byl protivný a ticho bylo až v momentě, když měl v sobě dost piv.
Vzpomínám si, že na konci dlouhé vstupní chodby se starými kachličkami na podlaze i na zdech měli špajz. V něm měla Míša schované sladkosti a čas od času jsem tam zavítala i já. Mimo klasických zásob tam vždy byly minimálně tři basy piv a několik lahví s tvrdým alkoholem.
Že má Míšin táta problémy s pitím bylo v naší vesnici veřejným tajemstvím. Míša si kvůli tomu prošla těžkým dětstvím.
Pokud dostala kdykoliv horší známku než dvojku, celá se třásla a prosila učitele, zda by si mohla hodnocení opravit. Zároveň jsem na ni ale pozorovala, že nebyla schopná se stoprocentně soustředit i přesto, že byla nesmírně chytrá. Dnes už vím proč.
Na prvním stupni jsem tomu nevěnovala pozornost, jen jsem věděla, že je její táta přísný. Na druhém jsem už věděla, že při špatných známkách Míšu čekal fyzický trest.
Čím jsme dospívaly, bylo to horší a horší. Asi i kvůli tomu, že jsme byly ke všemu vnímavější, budovaly si své vlastní osobnosti a i vlivem puberty si nenechaly všechno líbit.
Vzpomínám si na pár událostí, které se mi kompletně vybavily až po opětovném shledání s Míšou. Když jsme byly asi v sedmé třídě, klasicky jsme se vracely ze školy autobusem domů, jako většina dojíždějících dětí z vesnic.
Společně jsme nastoupily na hlavním autobusovém nádraží, přičemž spoj zastavoval ještě na okraji města, kde byly fabriky. Tam nastupoval i Míšin otec. Že je něco špatně bylo jasné okamžitě, jak vešel do autobusu. Celý se kymácel, byl zpocený a úplně namol. Řidiči do dlaně vysypal několik drobných, přidržoval se sedadel a vratkou chůzí hledal místo k sezení. Jenže zakopal, dopadl přímo do uličky a jen tak tak se zvedl. Dobří lidé mu pomohli se usadit, ale všem bylo jasné, o co jde. Někteří ho s odporem komentovali.
Míša se tenkrát rozplakala a po škole šla k nám. Moje mamka zavolala té její a dlouze si povídaly. O čem dodnes nevím. Vím ale, že Míša nesnášela cesty autobusem s ním a raději čekala ve městě na další spoj o hodinu a půl déle nebo jsme společně vyrazily pěšky.
Míšin táta na nás také začal mít hrubé narážky se sexuálním podtextem a ona se mi kolikrát svěřila, že ho nenávidí, a že se za něj stydí. Vlivem jeho závislosti ho vyhodili z práce, a jelikož přišel o svůj jediný zdroj k hrazení alkoholu, situace se daleko zhoršila.
Míša se s nikým nekamarádila, byla plachá a neprůbojná, přesto toužila být členkou party a zažívat věci jako její vrstevníci. Tátova závislost ji ale ovlivňovala každý den. Dívka, která v sobě nosila chuť do života i zájem o učení, zájmy a kamarády byla jak uzlíček nervů z toho, co se bude doma dít. Někdy to bylo lepší, jindy horší.
V osmé třídě jsem tajně prosila matikářku, aby dala Míše znovu napsat čtvrtletní práci a pověděla jí proč. Míšu si ještě to odpoledne pozvala k sobě do kabinetu a nakonec z testu „vytřísklaly“ jedničku. Že díky tomu začala škola spolupracovat s Míšinou maminkou a se sociálkou jsem neměla ani tušení, zřejmě byla situace ještě horší než bych si kdy pomyslela.
Jak šel čas dál, Míša neměla pořádně co na sebe. Její mamka musela počítat každou korunu a zatímco jsme obě toužily poznávat svět líčidel a jednoduše dospívat, Míša musela důkladně přemýšlet, jaký den si umyje hlavu, aby jim nejlevnější šampon vydržel do další máminy výplaty, kterou táta z větší části propil.
Pro dospívající dívku to muselo být hrozné, a také že bylo. Míša si kolikrát myla vlasy u nás. Líčidla jsem jí dala jako dárek a ona je doma bedlivě schovávala. Sami jsme neměli peněz na zbyt, ale pokud to šlo, poprosila jsem rodiče, zdali by nemohli uvolnit 200 Kč a koupit i Míše něco slušivého. Také jsem jí půjčovala své oblečení a ona mi kolikrát děkovala, že neví, co by beze mě dělala. S botami to ale bylo těžší. Přesto se snažila být veselá, aspoň v mé společnosti a skvěle jsme si rozuměly. Pro jiné děti byla kvůli tiché povaze a střídmým poměrům přinejmenším zvláštní. Pro mě to byla nejlepší kamarádka.
Horší bylo i to, že její táta alkoholik jí i její mámu tloukl a domov pro Míšu nebyl bezpečné místo, ale nutné zlo. Její táta dělal ostudu po celé obci a jejich baráček chátral.
Když nám bylo čtrnáct, byla v naší obci pouťová zábava a my měly od našich maminek poprvé dovoleno jít taky. U nás jsme se řádně vyparádily a moc se těšily. Naše první diskotéka s příslibem místních i přespolních kluků.
Vyrazily jsme s jasným předstihem a v sále byly téměř první. Netrvalo dlouho a kulturní dům se naplnil, my se bavily, vesele tančily a zkrátka jsme si to užívaly jak se patří. Míša zapomněla na všechny starosti. Do chvíle než se ve dveřích objevil její otec.
Nervózní, špinavý a s děravým trikem. Okamžitě zamířil k výčepu a klopil do sebe jedno pivo za druhým. Během chvíle bylo poznat, že má svou hladinku. Uklidnil se a začal s tvrdým alkoholem. Po sléze byl na mol, motal se, na hudbu předvádět trapné kreace, odporně se zubil na všechny dámy okolo a sexisticky ponižoval Míšinu mamku.
S Míšou jsme se zvedly k odchodu. On si nás ale všiml a vulgárně nám nadával do prostitutek, před zraky všech lidí z vesnice. Míši a moje mamka se nás hned zastaly, přičemž on Míšinu mamku praštil. Můj táta ho povalil na zem a společně s dalšími dvěma muži ho vyvedli ven. Bylo to hrozné.
Míša utekla a já za ní. Hroutil se jí svět. Pamatuji si, že během devátého ročníku byl můj táta s dalšími pány u nich doma a nesčetněkrát jejímu tátovi domlouvali a dávali mu důrazně najevo, že pokud budou vědět jen o jednom jeho napadení Míši nebo její maminky, zavolají na něj policii a vyřídí to s ním.
Míša tenkrát říkala, že od té doby to bylo klidnější, co se hrubosti týče, k násilí nedocházelo. Ale její táta měl excesů mnoho. Všimla jsem si, že jakmile jsem začala mít ženské tvary, začal se na mě dívat jinak. Tenkrát jsem jeho pohled nedokázala rozklíčovat, ale dnes už dávno vím, co v něm bylo.
Když Míša nechtěla jít po základní škole se mnou na gympl, ale na školu poměrně daleko, bylo mi smutno, ale chápala jsem to.
Nevěděla jsem však, že mají v plánu se svou mamkou do onoho města utéct. Míša se přestala ozývat a já pořádně věděla, co se děje.
Po letech jsem se dozvěděla, že jim místní obyvatelé pomohli složit kauci na nájem a Míša a její mamka začaly nový život v městě, kde měly vzdálené příbuzné a kde Míša konečně rozkvetla.
Jejich táta žil dál v baráčku v naší vesnici a šlo to s ním z kopce. Nepracoval a jen pil. Dům mu padal na hlavu, místní děti se ho bály a ostatní se mu vyhýbaly, včetně mě. Kam přišel, tam byl zlý, hrubý a dělal ostudu. Že ho místní nemají rádi mu asi zjevně došlo, neboť přestal chodit mezi lidi.
Pár let zpátky ho opilého srazilo auto na silnici. V důsledku autonehody přišel o nohu a následně zemřel.
Od té doby, co jsme se s Míšou setkaly v oné herničce se vídáme pravidelně a jsme si blízké jako před lety. Ačkoliv si nese z dětství jisté trauma, je to silná žena, která dokázala vystudovat vysokou školu, má moc milého a hodného manžela a společně domek v naší vesnici postupně rekonstruují. Popravdě ho celý zbourali a teď vzniká dřevostavba.
Míša o svém tátovi nechce moc slyšet, nerada u něm mluví, ale už se nestydí a nehroutí se kvůli němu. Občas jen pronese, že jí málem zničil život jako její mamince, která se až s příchodem vnoučat začala zase smát.
Jednou mi naznačila, že její táta byl i přes hrubou masku vždy jen slaboch a kdyby to věděla dřív, tolik by se ho nebála a pomohla by mamce odejít dřív. To ale jako dítě nebyla schopna vnímat, natož si v těžké situaci poradit.
„Hrozně se mi ulevilo, když dokážu nahlas říct, že můj táta byl alkoholik, zlý chlap, který dopustil, aby ho chlast ovládl. Měl pivo raději než mě a mámu. Bil nás, fyzicky i psychicky týral a přitom nebyl schopný zabezpečit rodinu, udržet moč v peřinách nebo v zimě zatopit. Tak to je. Ale my s mamkou jsme to zvládly, i přesto, že to nebylo lehké. Po první noci v novém bytě jsem si hned uvědomila, že jsme udělaly to nejlepší rozhodnutí vůbec.“
A já vím, že Míšu na základní škole to traumatizovalo nehorázným způsobem, ale dospělá Míša k tomu stojí čelem, nenechá se tím rozhodit a žije život přítomností a budoucností. A já před ní smekám jako před všemi, kterých se dotkl démon alkohol od svých blízkých.
Míša mi vyprávěla, že se později ptala své maminky, zda byl její táta vždycky takový. Asi ano, jen to její maminka jako šestadvacetiletá svobodná žena, tlačena do sňatku, neviděla.
//
Jak napsala PhDr. Ilona Preslerová pro webový portál Šance dětem:
„Dítě, které vyrůstá s rodičem alkoholikem, prožívá zcela jiné dětství než ostatní děti. Nikdy neví, v jakém stavu rodič přijde domů, jak se bude chovat, zda bude doma klid nebo hádky, zda splní, co slíbil. Žije v trvalé nejistotě, co se stane a co ho potká.“ (online)
Děti a rodinní příslušníci alkoholiků se mohou obrátit na krizová centra a krizové linky, poradnu pro anonymní alkoholiky, poradny pro uživatele návykových látek.
Podrobné a aktualizované kontakty na zařízení v celé republice lze najít na www.drogy-info.cz v sekci mapa pomoci nebo na www.alkoholik.cz.
ZDROJE:
Vlastní zkušenost
PRESLEROVÁ, Ilona. Dopady alkoholismu rodičů na děti. Šance dětem. Online. 2023, s. 1. Dostupné z: https://sancedetem.cz/dopady-alkoholismu-rodicu-na-deti#:~:text=Tak%C3%A9%20je%20mo%C5%BEn%C3%A9%20kontaktovat%20organizaci,p%C5%99%C3%ADmo%20takto%20ohro%C5%BEen%C3%BDm%20d%C4%9Btem%20pom%C3%A1h%C3%A1.. [cit. 2025-05-03].
