Článek
Ačkoliv ještě není přesně stanovený termín voleb do poslanecké sněmovny, všechny strany pochopitelně pracují na plné obrátky, aby přitáhly co nejvíce voličů.
A jak je zdá být podle posledních průzkumů (novinky.cz, E15.cz) pravděpodobné, na svá křesla usednout opět i členové KSČM, kteří bojují pod vedením Kateřiny Konečné a hnutím Stačilo!
Zdali skutečně překročí hranici pěti procent a o kolik to bude si musíme ještě počkat. Nicméně již minulý rok hnutí Stačilo! získalo do evropského parlamentu přes 9,5% hlasů a dva mandáty. Ačkoliv se to může zdát zanedbatelné, opak je pravdou, zejména po posledním propadáku.
Co to ale pro naší společnost znamená?
Rok co rok si společně s textem Modlitby pro Martu připomínáme sametovou revoluci a pád tehdejšího komunistického režimu. Když se později, v roce 2021 komunistická strana poprvé od svého založení nedostala do sněmovny, byl to pro její příznivce enormní krach, druhý historický debakl.
Mohli jsme si tak myslet, že jsme této straně dali nadobro sbohem a jako lid ukázali, že komunismus u nás již nemá místo i jakožto strana, která má za sebou vážné zločiny.
Tehdejší vedení odstoupilo a na jména bývalých předních lídrů KSČM si stěží někdo vzpomene. Ovšem poměrně krátce na to se na scéně objevila Kateřina Konečná (kterou dnes zná kdejaký teenager díky její účasti na sociálních sítích) se svým hnutím, kdy později, v obcích a městech visely plakáty se zvučným heslem Fialo, Stačilo!
Jenže ruku na srdce, po všech eskapádách současné vlády a četných peripetiích okolo pana Babiše si možná někteří začali lebedit, že by mohla vzniknout nová, alespoň částečně solidní strana.
Jak je zmíněno výše, volby do poslanecké sněmovny se pomalu ale jistě blíží a poslední volební průzkumy ukazují, že komunistická strana, právě pod vedením Kateřiny Konečné může hravě dosáhnout nad pomyslnou vstupní bránu pěti procent.
Jeden z komentujících předchozího článku na toto téma napsal, cituji:
„Lidé obdivují její odvahu se pustit do konkurentů, muže být letos u voleb překvapením, Fiala i Babiš ji podceňují, ale aby se nedivili, lidé jsou za posledních 10 let dost rozmrzelí a naštvaní, dnešní politické spektrum jim nemá co nabídnout, politici jsou vyčichlí jako vyvanulý sprej, lidé budou chtít nové tváře a ani bych se nedivil.“
Ať se to komukoliv líbí nebo ne, paní Konečná je svou personou velmi vidět a skutečně táhne KSČM vzhůru. A v souvislosti se současnou tristní politickou situací a neschopností současné vlády je celá tato situace více než hrozivá. Jako by nám přestala vadit komunistická minulost. A to je smutné.
Pojďme trochu na dřeň
Není to tak dlouho, co Českou republikou cloumaly povodně. Lidé dělali první poslední, aby zachránili své rodiny, domovy, majetek, zvířata i vlastní životy. Těžko se věřilo vší té zkáze okolo.
Jak si asi pamatujete, bohužel se to neobešlo bez úmrtí a pochopitelně i mnoha zničených domů. Mimo to byla narušena infrastruktura, kanalizace, živobytí mnoha lidí, poničená byla sídla firem, podniků i organizací.
Škody se vyšplhaly do miliard. Své životy nasazovali hasiči, dobrovolní hasiči, policisté, záchranáři a všichni, kdo chtěli být přínosem a pomáhat.
Tenkrát byl více vidět Vít Rakušan, který se svým týmem včas upozorňoval na možnost povodní a avizoval, aby lidé byli zodpovědní, včas opustili rizikové lokality, i když to byly jejich domovy. Vyzýval ke stoprocentní spolupráci se složkami záchranného systému.
Vláda vyjádřila solidaritu, schválila několik mimořádných opatření a napříč sociálními sítěmi se strhla vlna dobrovolnické pomoci a dobročinných sbírek, které realizovala například Charita České republiky, portál Donio nebo například Český červený kříž.
Kateřina Konečná bojovala za zasažené i pomáhající velmi hlasitě. Viz její video z půdy evropského parlamentu, ve kterém se snažila vydupat peníze z takzvaného fondu solidarity, aby byly poskytnuty těm potřebným, které povodně zasáhly nejvíce.
Nebála se ostré rétoriky, a upozornila, že v tuto chvíli by bylo na čase, aby tento fond přestal dotovat události spojené s válkou, ale pomohl lidem po tragické přírodní katastrofě.
Mimo jiné, de facto vypíchla, že jsou dobrovolní hasiči vždy při ruce a snaží se pomáhat, aniž by jim stát kdykoliv a jakkoliv poděkoval a případně je finančně odměnil.
Pravdou je, že dobrovolní hasiči během povodní odvedli nesmírnou práci, která byla fyzicky i psychicky vyčerpávající. Mnozí z nich odpracovali svá běžná zaměstnání a následně fungovali jako pomoc při povodních. Kdo ví kolik hodin měli na odpočinek a opět museli do vlastních zaměstnání.
A takovými počiny paní Konečně, směřovanými do různých komunit je nespočet, a paní Konečná tímto způsobem dokáže oslovit kde koho. A opravdu to umí.
Česko jako priorita
A co dál? Zamítnutí eura a zachování české koruny, daňová reforma, ochrana hranic a silná migrační politika. Soběstačnost, prosperita českého jazyka i hospodářství a podpora rodin dostupným bydlením. Zlepšení podmínek pro zaměstnance a ochrana svobody projevu a soukromí.
Tak hlásají základní programové priority hnutí Stačilo! na svém webu.
Že by konečně něco lepšího nebo jen dokonalé načasování? Nenecháváme se, pod vlivem zoufalství se současnou vládou, opít rohlíkem?
Nezapomínejme, že se paní Konečná hlásí ke komunismu, kdy tento režim napáchal na českých občanech zvěrstva. Dovolil, aby ti vysoce postavení komunisté srdcem i duší, mohli beztrestně fyzicky i psychicky napadat jiné Čechy, kteří nechtěli ohnout hřbet a chtěli od života zkrátka něco víc. Nelze na to zapomínat.
Vzpomínkový optimismus
Jak to tím souvisí? Vzpomínkový optimismus je psychologický jev, který se mezi lidmi běžně vyskytuje. Princip je v tom, že máme tendenci na různé věci z minulosti vzpomínat převážně v dobrém a ty horší či špatné věci z paměti vytěsnit. Nemluvit o nich. Nepředávat je dál.
Což je i jeden z důvodů, proč teď často můžeme slyšet frázi, že za komunistů bylo lépe.
„Lidi měli jistotu, stabilní práci, měli kde bydlet za slušný peníz a většina z nich se držela při zemi. Drogy neexistovaly, zločin nebyl, neexistovalo manželství pro všechny, a pohlaví byla pouze dvě.“ Dohaduje se dědův známý.
„Rodinu tvořili stabilní táta a stabilní máma, děti nependlovaly se zavazadly v rámci střídavé péče a ve školách byly ukázněné. Hranice byly pevně zavřené, takže nám nemohl nikdo, žádný uprchlík.“ Pokračuje.
Stát byl soběstačný a prosperoval, vyrobené produkty byly kvalitní. To tedy byla paráda.
Všechno bylo růžové a mnozí ze seniorů vám dnes řeknou, že by se v tuhle dobu nechtěli narodit a pějí ódy na paní Konečnou, jakožto na naši spasitelku.
Ale co ony komunistické zločiny?
Že by se na ně právě skrze vzpomínkový optimismus zapomnělo? Pojďme si je stručně připomenout.
Falešná obvinění a vykonstruované procesy- kdo byl nepohodlný a odmítal se podvolit, byl mnohdy falešně obviněn z tzv. „protistátní trestné činnosti.“ Často pak byli lidé nuceni ohavnými způsoby k doznání. Pokud někdo silně vyčníval proti straně a režim ho nezlomil, byl popraven. Jako například právnička a poslankyně Milada Horáková. Mezi další tresty patřila například vysoká odnětí svobody, ztráta majetku či poslání do pracovních táborů, ve kterých zemřelo tisíce lidí.
Akce K (kulaci) - čili násilné odebírání majetku, těm, kteří vlastnili více než bylo pro komunistické lídry zdrávo. Ústav pro studium totalitních režimů hovoří o tisících rodin, kterých se týkalo. Cílem měla být likvidace selských stavů, nucený přesun lidí mimo jejich bydliště a znárodnění jejich majetku.
Usmrcení na hranicích - pakliže se chtěl někdo z těchto spárů vymanit a utéci přes hranice, bylo velké riziko, že bude zastřelen. Historie mluví o stovkách osob.
Budování strachu - klasické StB, dobrovolně nedobrovolné donášení, pozorování, poslouchání a bonzování. Lidé se navzájem udávali a byli k tomu nuceni, mnohdy vydíráním. Nedalo se věřit nikomu.
Mezi další zločiny můžeme řadit likvidaci klášterů, odebírání vysokoškolských titulů či zamezení možnosti kvalitního vzdělávání. Není žádných pochyb o tom, že docházelo k markantnímu omezování práv a svobod lidí. A přesto mnozí zarytě tvrdí, že bylo líp.
Závěrem
Přesto všechno nám komunistická strana již minulý rok ukázala, že je na vzestupu. Můj známý při společné debatě pronesl:
„Víš co je nejhorší, že to, co paní Konečná říká má hlavu a patu. Já komunismus volit nebudu, ale nikoho už šlamastika mezi ostatními stranami nebaví. Lidé jsou naštvaní. Běžní, obyčejní lidé. Drahota je šílená, bydlení nedostupné a o daních a důchodové reformě ani nemluvě.“
Ať už se jedná o současný, pro některé zmatený a nepochopitelný svět, o negativní postoje vůči současné vládě, které panují napříč celou společností, o samotnou paní Konečnou a její možné kvality nebo o to, že mnozí opravdu věří v to, že za komunismu bylo lépe, výsledek je ten, že tato strana začíná opět posilovat.
Ve spirále naštvání na drahotu, nedostupnost bydlení, na ztracenou prestiž mnoha zaměstnání a touhy k návratu ke konzervatismu se snadno může stát, že mnozí skutečně zapomenou na komunistické zločiny.
Osobně se skutečně domnívám, že paní Konečná by mohla být stěžejní političkou budoucích let naší republiky, nebýt však pod rouškou komunismu.
Anketa
A současná vláda? Vsadím se, že bude známá jako ta, která dovolila svými činy návrat komunistické strany do sněmovny.
Anebo jsme to my, obyčejní lidé, kteří necháváme současnou vládu s námi orat?
Nadáváme, ale nejsme schopni udělat nic, aby bylo lépe. Nejsme slyšet, nedemonsrujeme, nezakládáme spolky. Necháme se strašit. Nemáme ambice ani vědomosti na to, založit vlastní hnutí či stranu a makat celé dny na tom, abychom něco změnili.
Možná tak necháváme liknavě stoupat komunismus.
