Článek
Když moje maminka onemocněla Alzheimerem a selhávaly ji ledviny, protože odmítala pít a dostat do ní cokoliv byl boj, řekla jsem si, že to zvládneme. Bydlela v domku vedle nás, a tak jsme společně se sítí sociálních a zdravotních služeb rozjeli péči. Já si aktivně poprosila o snížení úvazku. Dcera pomohla zajistit vše, co bylo třeba.
V prvním optimistickém nasazení jsem nakoupila všechno možné. Matraci proti proleženinám, veškeré inkontinentní pomůcky, krémy proti opruzeninám, půjčili jsme invalidní vozík, toaletní křeslo i polohovací postel.
Bylo mi 49, dcera byla dva měsíce před porodem a já se snažila být pro všechny statečná. Dva měsíce do porodu vnoučka utekly velmi rychle a já měla pocit, že jsem zestárla o sto let. Vystřízlivěla jsem velmi rychle.
Že bych to vzdala po dvou měsících? No, co by se lidi pomysleli. Byla jsem unavená, ale měla jsem strach být ta, co to nezvládla. Trpěla jsem, ale byla jsem hrdá. Jenže jsem chtěla vídat i vnoučka a pomoci dceři. A upřímně to byl důvod, který mě držel nad vodou.
Nebylo nic neobvyklého, že já trávila veškerý volný čas u mamky, v noci moc nespala, manžel v naší domácnosti existoval sám. Snažil se pomáhat a byl v tom se mnou, ale chodil do náročné práce. Častokrát se stalo, že mamka v noci křičela, došlo k nehodě se stolicí a já po probdělé noci jela na 4 hodiny do práce, abych si odpočinula. Po mém odchodu přicházela pečovatelka, po pečovatelce se stavila sousedka jen mamku zkontrolovat a pak jsem přijížděla já. Uklízela jsem u sebe i u ní, vařila jsem a mamce to mixovala a přes veškeré úsilí snědla sotva 100 g.
Dcera nás pozvala na vítání občánků, ale já jsem nemohla, jelikož by neměl kdo být s mamkou. Odlehčovací služba byla tenkrát plná.
Vzpomínám na den, kdy jsem po hodině a čtvrt dostala do mamky šest lžic bramborové kaše s rozmixovaným kuřecím. V momentě, kdy mě vystřídala paní pečovatelka, to šlo jako po másle a já nechápala, co dělám špatně. Ano, byla jsem samozřejmě šťastná, že se mamka najedla, ale nedokázala jsem pochopit, proč to se mnou nejde. Frustrovalo mě to čím dál více.
Po půl roce, kdy už mě mamka přestávala poznávat, nadávala mi, zřejmě měla bolesti, jídlo plivala, inkontinentní pomůcky si sundávala, přišla rodina s tím, že od prvního dne následujícího měsíce jde mamka na odlehčovací službu na 14 dní, během kterých jsme všichni byli na společné dovolené. Snažila jsem se tam být veselá, ale zhroutila jsem se pod tíhou toho, co se bude dít, až se mamka vrátí domů.
Odejdi z práce, radil bratr žijící v Německu, který jezdil na víkend jednou za měsíc.
Jenže práce byla jediný odpočinek a držák toho, abych se nezbláznila. Tlak bratra se zvyšoval stejně jako naše spory, nebyl tady, ale rad měl mnoho. Aby tu byl týden v kuse nepřicházelo v úvahu, protože přeci žije v zahraničí.
Byla jsem vyčerpaná čím dál víc, s manželem jsme se odcizili, i když pomáhal, jak zvládl. Vnouček rostl a já ani nevěděla jak.
Jedno odpoledne, kdy manžel byl v práci, bylo nutné mamce vyměnit inkontinentní pomůcku a provést kompletní hygienu. Pod mírou vyčerpání mi upadla na zem a já ji nebyla schopna zvednout. Volala jsem tedy sousedce, která ihned přispěchala.
Zavolala sanitku, pomohla mi uklidit, podpořila mě. Měla tenkrát racionálnější uvažování než já.
Další den si manžel vzal dovolenou, přijela i dcera a společně zařídili odlehčovací službu, jakmile bude mamka k propuštění. Na měsíc s tím, že se pak uvidí, co bude dál. Já byla vyhořelá, vyčerpaná, zklamaná sama ze sebe a celý další den jsem probrečela. Když jsem ji viděla v nemocnici, nedokázala jsem popsat, co jsem cítila. Chtěla jsem ji mít doma, ale zároveň jsem chtěla, aby už to skončilo a styděla jsem se za to.
Mamka zemřela ještě v nemocnici, nebylo to naštěstí na následek pádu. S tím bych se asi nedokázala smířit.
Když jsem se trochu vzpamatovala, došla jsem do organizace, která nám poskytovala pečovatelskou službu, abych jim osobně poděkovala. Pečovatelky byly skvělé a všechna čest před nimi.
Když jsem pak mluvila s mladou sociální pracovnicí, se kterou jsem řešila vše potřebné, rozbrečela jsem se u ní jako nikdy za celou dobu. Ačkoliv to byla mladá slečna, byla nesmírně schopná, empatická a já věděla, že konečně mohu.
Mluvily jsme spolu dlouho, avšak na jednu větu nezapomenu.
„Ale vy nemůže za smrt své maminky, nemůžete za její nemoc. Dělala jste to nejlepší, co jste svedla a zvládla jste to. Péče o blízkého je náročná a být fyzicky i psychicky na dně není ostuda. Naopak je to fakt, že se snažíte dělat maximum.“
Nikdy na to, co řekla nezapomenu a nikdy nezapomenu na maminku v její plné síle, kdy to byla úžasná žena.
A pokud máte kolem sebe někoho, kdo pečuje o blízkého, prosím nesuďte ho, nabídněte pomoc a nezazlívejte mu, když to nebude zvládat.
