Článek
S manželem jsme běžný pár, žijeme spolu roky, a i když na sebe občas nadáváme, patříme k sobě jako nůž a vidlička.
Oběma nám chutná, rádi se dobře najíme, manžel je vyloženě gurmán, ale nepředstavujte si dva obézní nesyty. Snažím se vařit zdravě, z kvalitních surovin a hodně se hýbeme. Manžel však poslední roky, hlavně co je v důchodu, tak trošku ujížděl na večerním, potažmo nočním vyjídání ledničky. Trošku se zakulatil a občas zmizely suroviny, které jsem měla nachystané na vaření oběda, nebo pár sladkostí pro vnoučata, všechno to vem ale čert.
Krátce po Velikonocích si manžel stěžoval na bolest břicha a já nad tím mávala rukou, protože jsem byla přesvědčena, že to má z hodování. Ještě jsem mu horlivě nadávala, že se nemá tak přejídat a ať se ničemu nediví, zejména pak, když v jedenáct večer jí tlačenku s octem a cibulí a zapijí to dvanáctkou.
Další den jsem ho vezla do nemocnice a už tak výřečná jsem nebyla.
Přišla jsem z práce o půl třetí a manžel spal, mé kroky ho probudily. Byl bílý jak stěna, bolestí se nemohl posadit, mělce dýchal a třásl se zimou. Okamžitě jsme vyrazili na pohotovost, ale jen dostat se do auta byl nadlidský výkon. Muž sotva šel v hlubokém předklonu politý potem. Já se ze strachu a jeho podpírání potila také a po cestě porušila snad všechny dopravní předpisy. Zaparkovala jsem co nejblíže to šlo, hned ve vestibulu si nás všiml mladík, manželovi rychle přivezl kolečkové křeslo a spěchal se mnou k recepci. Díky bohu, že ji naše nemocnice má. Paní recepční hned volala lékaře.
Manžel dostal kapačky a v momentě, kdy řekl, že mu je již o něco lépe, ho poslali domů. Slyšela jsem, jak pan doktor říkal jízlivě sestřičce, že pána jen bolí bříško. A manžel dostal kárání, aby se zamyslel nad svým stravováním. V tomto jsem s panem doktorem samozřejmě souhlasila, ale je mi přes 60, mám dvě děti a pět vnoučat a věřte mi, nějaké to bolení bříška jsem už zažila. Nejsem lékař, ale měla jsem velké obavy, že to v nemocnici podcenili.
Domů jsme dorazili okolo šesté, manžel se jakž takž vysprchoval a šel spát. V jedenáct večer vzdychal bolestí tak, že jsem volala sanitku. I když přijela za dvanáct minut, měla jsem pocit, že to trvá věčnost. V životě jsem se o muže tak nebála a moje ráznost byla kdo ví kde. Nikdy jsem ho neviděla tahle trpět, ale abych byla upřímná, hned jsem si vzpomněla na mé dva porody.
Naštěstí přijeli dva mladí a velice milí zdravotníci, kteří manželovi podali prášky na bolest a odhadovali to na žlučník.
V nemocnici se to potvrdilo a byly mu zjištěny žlučníkové kameny, které se mu nejprve pokusili rozpustit. Po necelých čtrnácti dnech manžela propustili domů, o 7 kilo lehčího a s přísnou dietou.
Řekla bych, že jeho strava se podobala jídlu malého miminka, jen jsem mu to nemixovala. Žádné koření, soli minimu, žádné jeho oblíbené pivo, nic smaženého. Vše dušené, do měkka. Dostatek ovoce a zeleniny. Uzenina pouze kvalitní šunka, minimum tuků. A všechno svoje mlsání a noční hodování měl zakázané. Jednou jedenkrát od sousedky ochutnal kousek bramboráku a žlučník se ozval znova. A tak manžel pod přísnou dietou hubl dál.
Po následující kontrole bylo rozhodnuto, že musí pokračovat v dietě a půjde na odstranění kamenů.
Dnes je to týden od operace. Místo statného chlapa jak hora s mírným pupíkem mám doma vyzáblé pravítko s odporem k jídlu, protože to, co miloval nesmí, několikrát dostal vynadáno za své stravovací návyky a jeho dieta je tak přísná, že už ho to nebaví.
Já zkouším všechny možné recepty, jídlo kombinuji jak se dá a snažím se mu vrátit chuť k jídlu.
Manžel tvrdí, že kdo nezažil žlučníkový záchvat, neví co je to pořádná bolest. Já mu říkám, že teď mu stačí opravdu už jen rodit.
Jsem ale přesvědčená, že vyjídat v noci ledničku už se nikdy nepustí.
S pozdravem Simona
S laskavým svolením mého manžela.
