Článek
Narodil jsem se v Kolíně a zde jsem strávil i podstatnou část svého života. Moji rodiče vlastnili menší byt v panelovém domě na sídlišti. Na dětství si nemohu stěžovat, trávil jsem hodně času venku na kole, na plovárně a v zimě jsme jezdili lyžovat.
Víkendy jsem trávil převážně na vesnici u rodičů mé matky. Do svých patnácti let jsem miloval sport, ve třídě jsem patřil mezi tři nejlepší žáky, avšak o své budoucnosti jsem jasné představy neměl. Do té doby jsem netušil, jaký vliv na moje zdraví bude mít špatný výběr střední školy.
Co to má společného s ekzém? Uvidíte.
Střední školu mi víceméně vybrali rodiče. Kritéria byla jasná. Abych se nechytil nějaké špatné party, vyloučily se školy mimo Kolín a okolí, kam bych musel na internát. Jelikož jsem se na základní škole učil dobře, byly cíle mých rodičů vysoké. Základem byl maturitní obor a následně vysokoškolské studium. Otec z výběru vyřadil také gymnázium, protože to podle něj byla škola k ničemu.
Nakonec jsem se ocitl na stavební průmyslovce, a ještě k tomu na těžším z oborů s názvem Technické lyceum. Víceméně gympl, lehce zaměřený na stavařinu s předpokladem následného studia na vysoké škole. A zde to všechno začalo.
První neúspěchy, na které jsem do té doby nebyl zvyklý. Rázem jsem zjistil, že jsem naopak mezi těmi, kteří jsou na tom výkonnostně hůře. Někteří moji bývalí spolužáci ještě v prváku přešli na lehčí obor Stavitelství, kam chodili studenti s horším průměrem ze základní školy. Někteří dokonce až v průběhu druhého ročníku ze zoufalosti přešli na jinou školu s vědomím, že ztratili rok života a nastoupí opět do prváku. Toto jsem nechtěl dopustit. Škola mě nebavila a doma panoval tlak na výkon.
Měl jsem obrovský strach z neúspěchu, že zklamu rodiče a také celkovou obavu z toho, čím se vůbec budu jednou živit. Osobně mi ani nepomohl fakt, že jsem introvertní povahy, nikomu jsem se nesvěřoval a vše jsem dusil v sobě.
První příznaky ekzému přišly zhruba v šestnácti letech. Pamatuji si jako by to bylo dnes. Vracel jsem se z výšlapu na kole, které jsem tak miloval a už během cesty jsem začal škrábat na místech, kde jsem před tím žádné problémy nepociťoval.
Mně osobně to začalo na dolních končetinách v místě pod kolenem, kde se dotýkalo lýtko se stehenním svalem. Říkal jsem si, že jsem asi zvolil nevhodné oblečení, a že se vyrážka objevila v důsledku pocení.
Jelikož jsem jezdil i za chladného počasí, používal jsem termo prádlo. Koupil jsem si tedy nové, ale problém se opakoval. Následně se mi nepříjemné a velice svědivé pupínky začaly objevovat i na rukou. Pamatuji si, že jsem se v noci kolikrát vzbudil s rukami rozškrábanými do krve. Viditelných problémů už si začala všímat i moje matka, která mě objednala na vyšetření do kožní ambulance.
Jelikož jsem začal být víc a víc omezovaný v tom, co mě naplňovalo, což byla prakticky každá fyzická aktivita, o to více jsem do kožní ambulance těšil.
Doufal jsem totiž, že se vyrážky zbavím co nejdříve a budu se zase naplno věnovat věcem, které mám tak rád. Paní doktorka byla moc milá, ale jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že se jedná o ekzém. Další informací bylo, že už to budu mít napořád, což mi na náladě nepřidalo. Napsala mi recept na mast s kortikoidy, o kterých jsem tenkrát nevěděl vůbec nic a k tomu ještě na nějakou zvlhčující mast.
Měl jsem to střídat. Zvlhčující mast mi vůbec nepomáhala, naopak mi přišlo, že po namazání dochází naopak k podráždění a následně jsem o to více musel mazat ruce a nohy kortikoidy. Po těch se sice kůže vrátila do původního stavu, ale vydrželo ty vždy maximálně dva až tři dny. Takto to pokračovalo do doby, kdy jsem měl před sebou maturitní zkoušku.
Ekzém na horních končetinách
Nejenže mě problémy s kůží značně limitovaly ve sportu, při spánku a ovlivňovaly tak celkovou kvalitu mého života. Byl jsem také často podrážděný, nepříjemný na lidi ve svém okolí a někdy i dost depresivní. K tomu všemu se s blížící maturitou přidalo ještě svědění očí. Slzel jsem téměř neustále a začal jsem často kýchat.
Když se o víkendu u prarodičů sušilo seno, trpěl jsem půl dne, než se mi trochu zklidnily podrážděné oči a o kůži ani nemluvě. Mimo kožařky jsem tedy navštívil i alergologa. Tam mi sestřičky napíchaly všechny možné injekce do ruky a sledovaly alergické reakce. Výsledkem byla zkřížená alergie na prach a pyl a k tomu další léky - antihistaminika. Léky na alergii a masti na ekzém jsem užíval celkem osm let. Během této doby, jsem nezaznamenal žádné zlepšení, vždy jsem jen tlumil příznaky. Byl jsem již deprimovaný a nevěřil jsem, že by mi někdy někdo mohl vůbec pomoci.
Nikdy jsem nevěřil takzvané alternativní medicíně, proč taky. V televizi nás furt bombardovali reklamami na léky, na kapky apod. Koneckonců, léky na alergii její příznaky potlačily, tak jsem je užíval.
Masti na ekzém mi vyhladily ruce do hladka, tak jsem se jimi mazal i když jsem začínal zjišťovat informace o jejich vedlejších účincích a čím dál více jsem si uvědomoval jejich škodlivost.
Během té doby má velice dobrá kamarádka řešila vážný zdravotní problém.
Doktoři si nevěděli rady s jejím imunitním systémem a ona byla v jednom kuse nemocná. Když začaly z úst doktorů padat různé diagnózy, rozhodla se zkusit jinou cestu, alternativní. Na základě doporučení jedné rodinné známé vyzkoušela tradiční čínskou medicínu. Pán, ke kterému se objednala, byl vystudovaný doktor s mnohaletou praxí na záchrance, který se nakonec dal jinou cestou. U něho začala pociťovat první výsledky, a tak jsem i já neváhal.
Klasické medicíny si i přes mé zklamání velice vážím. Co se týká různých až dechberoucích operací, si myslím, že žijeme v době, kdy je na doktory opravdu spoleh. Na druhou stranu chápu, že s některými věcmi si i doktoři prostě nevědí rady.
Pro upřesnění, mezi medicínou a alternativní medicínou je tady takový mezičlánek. Jedná se o lidi, které nazývám šmejdi. Většinou jde o výborné obchodníky, kteří perfektně využijí lidské zoufalosti a snaží se prodat své zázračné produkty a předměty. Vyzkoušel jsem spoustu věcí, které se tvářily jako šetrné, nenávykové a hlavně účinné. Jednalo se o masti na bázi konopí, různé oleje na atopický ekzém, údajně vyvinutý samotnými atopiky, a podobně. Za tisíce a k ničemu.
Ale abych se dostal ke své zkušenosti s tradiční čínskou medicínou. Pán mě proklepl jak fyzicky tak hlavně psychicky. První otázka byla co jsem za znamení, odpověděl jsem, že jsem rak.
Poté jsme se pobavili o mém životě, minulosti a o aktuálních starostech. V tu dobu jsem měl stálé zaměstnání, avšak mimo mnou nenáviděný vystudovaný obor. Rekonstruoval jsem rodinný dům a měli jsem s manželkou ročního chlapečka, který se v noci rád budil a druhé dítě na cestě.
Řekl mi, že ekzém je sice částečně dědičná záležitost, ale poradíme si s tím. Už tahle věta mě přes prvotní nedůvěru uklidnila a řekl jsem si, že to je moje poslední šance na normální život. Dále řekl, že ekzém a alergie, jsou projevy problému, který mám uvnitř.
U mě se v důsledku déletrvajícího stresu objevily plísně na střevech, možná i z důvodu přechozené mononukleózy, o které jsem nevěděl. Ale vzpomínám si, že ji měla dívka, se kterou jsem tehdy chodil.
Plísně způsobily kožní problémy. Osobně mi prý nepřidává ani introvertní povaha a jako správný rak vše dusím v sobě. Nasadil mi byliny i přírodní produkty z tradiční čínské medicíny a za půl roku jsem měl kontrolu.
Doporučil mi zase začít sportovat s tím, že nutně potřebuji nějaký ventil. A po kole mi klidně „naordinoval“ jedno pivečko. Mimo jiné mi ještě doporučil, abych vynechal konzumaci čokolády, kakaa a ořechů, které plísně podněcují. Pokud bych toto prý porušil, dozajisté by se mi plísně prý vrátily.
Domů jsem se vracel poměrně v rozpacích.
Nyní je to již rok, co tohoto pána nenavštěvuji. Ne však proto, že by se jednalo o další neúspěšný pokus o odstranění mých problémů. Ale proto, že jsem se zbavil jak ekzémů, tak alergie. Když jsem se ho na poslední kontrole ptal, co bude dále, usmál se a odpověděl.
Teď už je to na vás, pokud by se vám to zhoršilo, ozvěte se. Celkem jsem u něho byl třikrát a za bylinné přípravky jsem samozřejmě také utratil pár tisíc. Když to však srovnám s tím, kolik peněz jsem za těch zmíněných osm let nacpal za doplatky na nezdravé kortikoidy, antihistaminika a různé jiné experimenty, nelituji.
Ale hlavně, je to již rok, co žiji jako člověk. Jako bych se vrátil v čase a život mě začal zase bavit. Alternativní cesta je určitě směr. Nikdy nezapomenu na schopnosti pána, který mě vyslechl a mnoho věcí si dovtípil, aniž bych se k nim vyjadřoval.
Na závěr mohu však jenom doporučit, abyste pomoc hledali na základě doporučení, nikoliv se nechávali oblbnout cílenou reklamou ve Vašem vyhledávači.
Zdroje:
Osobní zkušenosti
