Článek
Bylo nebylo, no - spíš bylo - na jedné nejmenované základce v kraji pod sedmero horami, takhle okolo listopadu, zachtělo se stávkovat. I sešli se rozlícení zaměstnanci a debatovalo se hlučně. Všichni byli na straně chudého nepedagogického personálu, konkrétně uklízeček, pana školníka, nu i kuchařek, hubou by rozdali první poslední. „Kdo je vyloženě proti stávce?“ vykřikl odborový vůdce! Nikdo ruku nezvedal. I vyvěsili na nástěnku lejstro s ouřední hlavičkou s výhružně vypadajícím nadpisem STÁVKA, aby se každý rebel zapsal a bylo tak učiněno oficiálně. A ouha, po třech dnech a nocích, na papíře se krčilo pár jmen, většina kolonek zůstala prázdných a někteří zbabělci svá původně napsaná jména dokonce přeškrtali. I vydal se odborář po vzdělávacím ústavu zjišťovat, kde to safra vázne. Jako první zašel do komůrky, kde úklidová četa přebývala. Když se proklestil košťaty, kýbly a hadry, našel vyděšené osůbky v zástěrkách, které zrovna svačily. „Proč jste se nepodepsaly, vždyť jde o vás, kvůli vám se stávkuje!“ hřmí předák na uklízečky, vědom si své morální i intelektuální převahy. „Když to je právě to - my máme tak malé peníze, že si nemůžeme dovolit o mě přijít, zvlášť ne teď před vánoci - časem míru, lásky a rozdávání hodnotných dárků. Každý troník je pro nás otázkou bytí a nebytí. A ředitel na nás tuhle tak zle koukal…“. „Inu co, kde nic není, ani odborář nebere.“, řekl si boss a jak vešel, tak i odešel. Pokračoval za školníkem. Našel ho v dílně. Zamračený dobrák od kosti zrovna třímal v rukou zánovní motorovou pilu a předák rychle v mysli zrekapituloval možný výsledek svého bohulibého odborářského snažení a využil, že si ho dosud nevšiml a vypařil se, než se stane neštěstí. „Školní masakr motorovou pilou by jistě přilákal mnoho čtenářů školního webu, ale já obětí být zrovna nemusím.“, usoudil odborář, učitel, školní preventista, editor školního webu a otec dvou rozkošných holčiček v jedné osobě. Takže jídelna - tam to sice zase umí s noži, ale odborářská čest a hlad byly větší než strach z možných následků. A ejhle, ani nemusel nějak tlačit, protože kuchyň otočila. „Jsme tu starý báby, co maj důchod, a tohle nás nezabije. Oni nám to ty parchanti vrátěj ve valorizaci.“ (Než budu pokračovat, musím vysvětlit, že „ty parchanti“ jsou politici a k valorizaci nakonec stejně nedojde, to zařízl Ústavní soud - jak soudce otitulovaly ty milé laskavé stařenky nevím, na to jsem se jich ještě neptal.) Nu i vydal se předák po stavu učitelském, aby zrekapituloval účast/neúčast, podporu/nepodporu a podpisy/nepodpisy a výsledek jeho anabáze byl, že zjistil, že se dělí do 3 skupin:
1. Hodní pedagogové, co nezáludně hladí děti po hlavičkách a svého bližního podpoří i za cenu nějaké té ztráty, hlavně, že to pomůže. Vědí, že rodiče i děti to pochopí.
2. Zlí pedagogové, krkny a kolenovrtky, kterým i několikeré přidání na platu je málo a nezajímá je, že někdo má míň než ony - „Mohli se taky líp učit, jít na vejšku a teď by nemuseli fňukat. Půjdeme do práce jako vždycky a děti ať zapomenou na nějaký volno - učit se budou!!“. Vědomy si své zloby, dodaly smířlivým tónem: „A děláme to vlastně hlavně pro rodiče, kam by asi ty děti dali?“ Tihle lidé vždy všechno udělají tak, že jim ještě málem poděkujete.
3. Zbabělí pedagogové bez vlastního názoru, jejichž hlavní cíl je doklepat to v nějakém přiměřeném zdraví do důchodu. Na otázku neodpoví, uhýbají očima a utečou se raději schovat za haldy sešitů.
Nu i ředitel toho cirkusu, pardon - školy? Inu ten si raději vezme dovolenou, koupí lacinou letenku do nějaké příjemné zemičky a tam bouři přečká. Na nepříjemnosti má zástupce, on si nějak poradí…
A tak příběhu by mohl být konec, kdyby se nestalo, že čtvrt roku po stávce/nestávce a po slibech, kterými jak známo nezarmoutíš, se situace do puntíku opakuje. A protože „ty parchanti“ celou dobu řešili, aby se do škol nedostali masoví vrazi, úplně zapomněli, že ještě neexistuje digitální uklízečka nebo že ještě nikdo nevynalezl umělou inteligenci, co uvaří 400 jídel denně. A tak děti - budoucnost národa - se budou učit ve špíně a o hladu. A tu budoucnost země, co nemá na uklízečky, školníky a kuchařky, a kterou by Indiáni podle toho nutně nazvali „Země, kde je jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná“ a táhli by o rezervaci dál, mají hlídat intergalaktické neviditelné supermegastíhačky made in U.S.A.? Fakt? Tak to je opravdu konec…a nejen příběhu.
