Článek
Taky jste se někdy vypravili do nějakého hypermarketu nakupovat a nechali jste doma auto? Razili jste si cestu výpadovkami od hlavní silnice, uskakovali před jedoucími auty a marně hledali způsob, jak se tam bezpečně dostat? Copak do obchodu to ještě jde, ale zpátky je to s taškami na nejbližší zastávku docela dobrodružství. A může jít kolikrát i o život. Hypermarkety prostě s chodci příliš nepočítají. Vznikly v zemích, kde není zvykem chodit pěšky. Kdežto ve střední Evropě se po městě vždycky chodilo. Dokonce to byl ve své době rituál, korzovat po korzu.
Jenže procházky si takový chodec dnes neužije ani v samotném městě. Klidně si vykračujete po chodníku a už za vámi cinká třeba kolo. Musíte uhnout, abyste nepřekáželi. Vím, ani cyklisté to nemají právě snadné. Pruhy pro kola jsou v českých městech stále vzácností, kdepak se srovnávat s takovým Německem nebo Holandskem. A protože mnozí cyklisté neradi jezdí po silnici (bojí se o své zdraví), volí raději cestu po chodníku.
Na kola jsme si za poslední století přece jen zvykli. Ale v posledních letech se objevilo takové množství všelijakých samohybů, že kola vyvolávají spíš nostalgii. Českou republikou se přehnala vlna segwayů. V centru Prahy se řítily v celých průvodech a motaly se mezi chodci jak se jim zachtělo. Komu se na Starém městě nestalo, že do něj takové vozítko málem vrazilo, ten jako by tam ani nebyl. A kdyby do vás doopravdy vrazilo, co potom? Nahánět jezdce s mobilem u ucha?
Segwaye zmizely stejně rychle jako se objevily. Naštěstí. Nahradily je ale elektrické koloběžky. Tiše si sviští ulicemi a svého majitele dopraví rychle a bez námahy kamkoli. Dokud jezdí na silnici, o nic nejde. Horší je, když kličkují mezi běžnými chodci. A jsme u toho. Tatam jsou časy, kdy si člověk mohl v klidu vychutnat procházku parkem. Teď musí být ve střehu, protože kdykoli může překážet něčí rychlojízdě.
Segwaye nebo koloběžky jsou naštěstí relativně bezpečné. Rychle brzdí. A kdyby ne, tak při své minimální kinetické energii čítající váhu jezdce plus pár kilogramů vozidla a se při srážce vlastně nic moc nestane. Bude z toho pár škrábanců, maximálně nějaká ta zlomenina. Horší je to s auty. Ta naštěstí po chodnících a parcích většinou nejezdí. Občas sice vjedou do pěší zóny, ale tam aspoň zpomalí. Jejich doménou jsou silnice. A na silnici nemá chodec co dělat, leda by šel po přechodu.
Jenže ouha. Začal být problém i s těmi přechody. Nejdřív se začaly přizpůsobovat potřebám vozidel. Vzdalovaly se od míst, kde se běžně předcházelo, aby auto mělo kde zastavit a pustit přecházející. Budiž. Slušní řidiči dodržují pravidla a chodcům před přechodem poslušně zastaví. Horší je to s těmi, kteří nejen nezastaví, ale ještě se chodci od volantu vysmějí. Takových je bohužel v Česku stále dost, jen si zkuste na nějakém přechodu udělat menší průzkum.
Horší je, že se v mnohých městech přestaly přechody malovat. Ulici potřebujete přejít, ale nevíte přesně, kde se to smí. A jestli vám řidič na takovém místě zastaví nebo ne, je zcela na jeho vůli. Z naších měst mizí staré dobré zebry. Nahrazují je různé zjednodušené náhražky, pokud se vůbec někdo namáhá na vozovku něco malovat. V takovém případě je to kolikrát kdo z koho. Vizuálně nenápadné náhražky přechodů jdou těžko zaznamenat očima chodce, natož z rozjetého auta. Takže zbývá hbitost a ostražitost.
Mladý a zdravý člověk s tím problém nemá. Naopak, uskakování před auty a jinými samohyby je pro něj příjemným adrenalinovým sportem. Tříbí to jeho instinkty, především pud sebezáchovy. Není nad povzbudivý stres, když přebíháte vozovku, uskakujete před auty nebo uhýbáte na trávník u silnice. Hůř jsou na tom ti starší nebo špatně pohybliví. Stačí jít po nějakém zákroku z nemocnice, aby si to jeden pořádně užil. A nedejbože, když vám po nějaké operaci dají hůl nebo sádru, to si kličkování před majiteli všelijakých hybadel vychutnáte naplno.
A to jsme úplně zapomněli na děti a zvířata. Taková vycházka s dětmi nebo venčení psa bývá kolikrát o život. Ale nechte ratolesti doma, to přece nejde. Potřebují na vzduch. Jenže v parku by je mohl někdo zajet. Takže nejbezpečnější je naložit drobotinu do auta a vyrazit s ní třeba do hypermarketu. Tam se stejně pěšky nedostanete.
Tak se někdy ptám, kdy budou chodníky zase pro chodce? Kdy se budu moct klidně projít s dětmi a nebát se, že je někdo zajede? Každému přeji zážitek z rychlé jízdy. Ale ne na úkor těch druhých. Ať jsou silnice a cyklostezky pro jezdce a chodníky pro chodce. Slovo chodník je přece odvozeno od slovesa chodit. Nebo máte pocit, že chodci neplatí daně?
