Článek
Je vlastně nejvyšší čas, že se Jaromír Nohavica dočkal své filmové mramorizace. Z osobností české a slovenské hudební scény se na plátnech kin se v poslední době objevili Miroslav Žbirka (Meky, 2020, režie Š. Šafránek) nebo Petr Janda (Django, 2024, režie O. Malířová Špátová). Nohavica si důstojný portrét zaslouží, vždyť je to náš největší žijící písničkář.
Folkový boom osmdesátek a počátku devadesátek je dávno pryč. A s ním také jeho nezapomenutelná svobodná atmosféra. Stojí za to zavzpomínat, že i tehdy byl Nohavica mezi představiteli písničkářského žánru něčím výjimečným. Na kolik z tehdejších folkařů se mezitím zapomnělo. Kdežto Nohavicovy písně už v své době zlidověly. Stejně jako se táboráková kytara neobešla bez Krylova Anděla, hrála také Až zítra ráno v pět nebo Když mě brali za vojáka. Ty písničky zpívali u ohně úplně všichni, děti stranických funkcionářů stejně jako vyhozených obětí normalizace, dělníci jako inteligenti. Nohavica tehdy spojoval.
Nohavica jako tvůrce nezakrněl ani v dalších obdobích. Svou poetiku prohloubil albem Mikymauzoleum (1993) a posunul dětskou deskou Tři čuníci (1994). Nabídl tak písně jak k zamyšlení, tak k uvolnění. Rozšířil spektrum své posluchačské obce generačně i žánrově. Tento trend zpečetil oceňovaným albem Divné století (1996), kde definitivně opustil představu folkového písničkáře. V tomto trendu pokračoval i v novém tisíciletí, následovala alba Moje smutné srdce (2000), Babylon (2003), Ikarus (2008), Tak mě tu máš (2008), Poruba(2017) a nejnovější Máma mi dala na krk klíč (2020). V jeho písních cítíme lidovou kulturu několika zemí, šanson i blues. Krom toho hudebník vydal řadu živých záznamů a archivních materiálů. Písně z těchto alb už sice nezlidověly, ale zachovaly si vysokou uměleckou úroveň. Nohavicovy koncerty se beznadějně vyprodávají a mají skvělou atmosféru. Co tedy chybí, aby nás spojoval i nadále?
Upozorňuje na to synopse oficiálního distributora filmu. V textu, který má nalákat na snímek o naší písničkářské hvězdě, se praví: „Jeho život a obraz by byly jiné, kdyby nepřevzal Puškinovu cenu (za překlady písní Vysockého a Okudžavy) od prezidenta Putina. Muže, který rozpoutal válku na Ukrajině a je označován za válečného zločince. Tento fakt staví Nohavicu do špatného světla“.
Text působí dojmem, jako by Putin měl být reklamou na film o Nohavicovi. Takový osud nikomu nepřeji. Distributor se zjevně rozhodl představit písničkáře jako kontroverzní osobnost. Dobrá. Která osobnost není kontroverzní? Ale založit reklamu bilančního životopisného dokumentu na kauzách, které se kolem Nohavici za poslední čtvrtstoletí vyrojily, je prapodivná strategie. Copak jsou tyhle kauzy podstatou fenoménu Nohavica?
Zdůraznění ceny převzaté (a nevrácené) z rukou prezidenta s krvavýma rukama časově souzní s premiérou jiného dokumentu, snímku Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet. Tam jeho aktéři přiznávají, že jsou dezoláti. A není důvod jim nevěřit. Mezi těmito postavičkami a Nohavicou je však víc než tucet rozdílů. Nohavica není dezolát, ani kdyby převzal deset podobných cen. Stačí si poslechnout jakoukoli desku nebo zajít na kterýkoli koncert, aby se člověk přesvědčil, že má co do činění s charizmatickou tvůrčí osobností.
Právě zmiňované kauzy (spolupráce s StB, Puškinova cena), a nikoli Nohavicova tvorba, jsou příčinou, proč Nohavica přestal českou společnost spojovat. A zatímco se rozdělené strany hádají, distributoři s tím počítají jako s komerčním tahákem. Písničkář je pro ně postava a priori kontroverzní. Možná je to způsob, jak do kin dostat i Nohavicovy kritiky, aby si prověřili, jak se tvůrce s kauzami vyrovnává. Takto ještě za „reálného socialismu“ diváci bedlivě sledovali film Karel Gott (J. Janoušek, 1986). Čekali především, jestli zlatý slavík přizná své valutové příjmy. Jistě je měl. Ale zároveň to byl jediný domácí zpěvák, kterého znala polovina Evropy.
Za poslední dvě desetiletí se skutečně mnohé změnilo. Zatímco dřív na Nohavicovy koncerty chodili všichni, dnes je navštěvují hlavně jeho skalní fanoušci. Není jich zrovna málo. A ti druzí na jeho vystoupení z principu nikdy nepůjdou. Zatímco staré Nohavicovy písničky znají všichni, ty nové už jenom někdo. Tatam jsou doby, kdy se u ohně zpívaly jeho písně. Nespojuje nás už ani táborák s kytarou – skoro žádné se nepořádají. Ale to přece není problém Nohavici.
Naše společnost je rozdělená. Ale není to Nohavica, který by ji rozděloval. Nohavica je sám sebou a jedná, jak uzná za vhodné. To ve filmu také výslovně zaznívá. Na to má plné právo. Není ničím majetkem. Stejně tak mají jiní mají právo s jeho postoji nesouhlasit a on zase má právo nesouhlasit s nimi. Ale to, že se z Nohavici stal jakýsi symbol kontroverze a rozdělení, přichází zvenčí. Tento dojem vytváří sama společnost. Sama si nachází viditelné doklady svého rozdělení. A nepatří mezi ně jen Nohavica. Takových symbolů rozdělení je víc. Jako bychom tenhle příběh z našich dějin už znali. Osobnost je totiž lehko viditelná a nabízí se jako snadný terč. Spíš dnes schází něco, co by naši společnost spojovalo. Je něco takového vůbec? Nevím. Kdysi to byly třeba Krylovy či Nohavicovy písničky.
Zdroje:
