Článek
I negativní reklama je reklama. Po přečtení recenzí na nový film Jaroslava Fuita jsem měl neodbytný pocit, že se jejich vyznění s filmovým trailerem trochu rozchází. Nezbývalo než se přesvědčit osobně a vyrazil jsem do kina. Dvě hodiny podívané utekly jako voda. Když jsem odcházel, dostal jsem chuť si film zopakovat. To se mi u domácí produkce nestalo už hodně dlouho. Říkají mi Lars znatelně překračuje úroveň současné české kinematografie.
Cestou z kina jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Scénář, režie, herecké výkony, to samozřejmě, to je základ filmového řemesla. Ale možná bych se nejdřív zastavil u hudby a lokací.
Člověk nemusí být fanouškem skupiny Metallica, aby pochopil, že její temný sound by pro podobný snímek byl vhodným podbarvením. Milovníci těžké muziky ale záhy pochopí, že hard rock osmdesátek a devadesátek je tu především odkazem, který dává rozměr hlavní postavě a skvěle rytmizuje děj. Žádné vykrádání, autorská hudba (Karel Havlíček, Redzed) jako součást filmového celku.
A pak je tu prostředí, bez kterého se dobrá kriminálka neobejde. Potemnělé bary a vykřičené domy jsou nezbytnou výbavou žánru. Nechybí honičky opuštěnými továrnami a pražskými železničními spojkami. Žádná z filmových lokací však není anonymní, je zcela konkrétním místem v Praze a jejím okolí. Genius loci cítíme z každého záběru. Část děje se odehrávala ve Veleslavínově ulici, kde za rohem prodával knihy falešný vrchní Dalibor Vrána, a část na Smetanově nábřeží, odkud se v rámci akce Kulový blesk stěhoval operní mistr. Z běžících postav v mikinách na rapovou a metalovou hudbu dýchá duch dalšího filmu o Praze, Vorlova Gymplu. Nakonec se však to celé promění v humor, když Lars označí Pražský hrad za Karlštejn.
Kdesi bylo řečeno, že obsazení je polovina režie. Martin Hofmann v hlavní roli potvrzuje své postavení charizmatického herce. Sympatický drsňák, uvnitř křehký a idealistický. Inteligentní glosátor svých vlastních detektivních (ne)úspěchů. Stejně jako Phill Marlow ze všeho nakonec vyjde živý, protože na rozdíl od svých klientů on skutečně živým člověkem je. S chladně dokonalým Davidem Švehlíkem vytvářejí pár, který si v průběhu filmu vymění role: ten drsný se ukáže jako dobrý a ten zdánlivě dobrý se ukáže jako zlý. Justýna Zedníková splňuje parametry zrádné famme fatale a nechybí odlehčující postavy zazobaného podnikatele (Pavel Kikinčuk) a lenivého pomocníka-zachránce (Leoš Noha). Platí zásada dobrého bijáku: i vedlejší postavy mají svůj příběh a nejsou pouhými statéry.
A jsme u scénáře Ivo Trajkova a předlohy Danila Grise. Těšil jsem se na glosy Chandlerova střihu. Glosy přišly a nebyly jen pouhou variací na známé téma. Chandler je tu podobně jako výše zmíněná Metallica inspirací, kterou tvůrci volně využívají pro vlastní dílo. Není nic, co by bylo odkudsi převzato a nemělo autorskou stopu. Sarkasmus i humor fungují bezvadně a bez klišé. Jen drobná výtka, ta však nemíří je scénáři: ne všechny komentáře byly zřetelně srozumitelné. Aspoň bude důvod si zajít do kina ještě jednou.
Film nekopíruje staré americké vzory, ale pohrává si s nimi a využívá je pro ryze domácí příběh. Tím se odlišuje od českých, většinou seriálových kopií severských detektivek. I když odkazy na temný sever ve snímku rozhodně nechybí (Lars!), jasně se odlišují od svých televizních klonů tím, že se nesnaží samoúčelně vrstvit nechutnosti ani ponurou náladu.
Co mě v Larsovi (už jsem ho tak začal familiárně nazývat) upoutalo na první dobrou, je humor. Čeští tvůrci uměli ve filmových detektivkách budovat napětí, ale jejich největší síla byla v nadhledu. Ten uměli s napětím zdařile kombinovat. Vtipnými glosami hýří major Kalaš v podání Jiřího Sováka („pic kozu do vazu“), nadhled je vlastní kapitánovi Exnerovi, ať už ho ztvárňovali Jiří Vala nebo Jiří Kodet. Detektivka byla vždy prubířským kamenem dobrého režiséra, který svou tvorbou mohl jinak směřovat zcela jinam (vzpomeňme na Jindřicha Poláka či Václava Vorlíčka). Už to, že začínáme srovnávat s těmi nejlepšími, je určitým signálem.
Zůstaňme ještě u humoru. Dobrý český filmový humor (zvláště ve „zlatých šedesátých“) se totiž nesl v duchu parodie. Ta může být jednoznačná a prvoplánová jako u Lipského snímku Čtyři vraždy stačí, drahoušku, nebo mohla být skrytá a sofistikovaná. Parodii chandlerovského žánru v tom přímém smyslu natočil Václav Marhoul. Jeho Mazaný Filiptuto rovinu vyčerpal dokonale a Tomáš Hanák se stal navěky parodickým Philem Marlowem. Stejně přímočarým jako byl legendární Limonádový Joe skvělou parodií na dvojrozměrné westerny.
Lars však nejde cestou parodie. Jeho humor je nezávislý na shazování cizích zdrojů, je nezávislý a svůj. Lars je podobný typ jako Marlow, trochu blízký idealistickým literárním postavám jako je Don Quijote, ale má své analogie zároveň v postavách vyhozených policajtů a soukromých detektivů po celém světě. Především je postavou českého detektiva, má hloubku i smysl pro humor.
Říkají mi Lars je zážitkový biják pro velké plátno a dobrý zvuk. Jeho drsnost je taková, že bych se nebál na ní vzít starší děti. Vzniká tu jedna otázka. Autor předlohy píšící pod pseudonymem Daniel Gris má kromě zfilmovaného Larse na svém kontě ještě další díla. Dočkáme se pokračování? A bude to pokračování v televizní podobě, jak konečně byla mnohokrát realizována i Chandlerova předloha, nebo přijde další film? Já osobně jsem pro obě varianty. Dobrá tradice české detektivky by si takové pokračování zasloužila.
