Článek
Slovenské národní povstání bylo celou dobu totality glorifikováno a prohlašováno za národní a slavné. Nyní o tom úspěšně pochybují někteří slovenští historikové. Petr B. Podolský, Karol Fremal, Ján Stanislav či Svätoslav Mathé. Vůdci povstání nedokázali zabránit malichernému politikaření, vyvražďování nepohodlných, po válce následovaly politické čistky v armádě, likvidace politických stran, zestátňování, socializace, tedy nic společného s principy hospodářské, politické a společenské demokracie. Povstání vrhlo Slovensko do bolševického jařma. Vojensky bylo poraženo a obě strany provázelo totéž: vraždění nevinných, masové hroby, upalování za živa, vypalování a ničení osad. Povstání se ale po válce stalo nedotknutelným, nadalo se objektivně hodnotit a kritizovat, lepší bylo o něm ani nepsat. Falšovalo se, překrucovalo, zamlčovalo. Také se pak slovenský parlament dohadoval o slovenském státním svátku 29. srpna.
Už 6. 10. 1938 došlo k autonomii Slovenska a 11. 10. 1938 k autonomii Podkarpatské Rusi. Československo přišlo v té době o pohraničí a bylo rozbito. Samostatný stát na Slovensku vznikl 14. 3. 1939 a od 21. 7. 1939 nesl oficiální název Slovenská republika. Tato republika volila 14. 3. 1939 mezi dvěma zly. Buď rozparcelovat Slovensko, nebo mít stát s velmi omezenou suverenitou. Ten tehdy vznikl a uznala jej většina států, kromě USA i ty nejmocnější. Na Slovensku byly poměry mírnější než v protektorátu, německé armády tam nebyly dislokovány, až do povstání se nepopravovalo a třeba takový Husák si tam žil zcela legálně. Na Slovensku ale vládla jediná strana, Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS). Ostatní byly rozpuštěné a jejich tisk zakázán. Opozice se rekrutovala z členů zakázaných stran, ale i dalších zlikvidovaných organizací, z evangelíků, inteligence, mládeže, vojáků.
Dlouho byl klid, ale v létě 1944 se množily ozbrojené akce partyzánů. Proto vyhlásila Tisova vláda stanné právo a 28. 8. pozvala nacistické jednotky. Povstání proto vypuklo v nevýhodný termín. Okupační vojska vstoupila 29. srpna na slovenské území. Večer v rozhlase oznámil F. Čatloš příchod německých vojsk a vyzval vojáky i důstojníky, aby nekladli odpor a byli nápomocni. Ovšem Beneš vyzýval Goliana, ať už to spustí. Členové Vojenského ústředí odeslali posádkám na Slovensku rozkaz: „Heslo – Začněte s vystěhováním! – platí od 20:00 hodiny dnešního dne.“ Tím nařídili otevřený ozbrojený boj.
Historik Podolský se ptá, zda bylo povstání vůbec národní. Dosud se totiž často hlásilo, že celý slovenský národ povstal a zúčastnil se povstání z vlastní vůle. Ve skutečnosti o SNP většina národa neprojevila zájem, ze zbytku tam nebyli všichni z vlastní vůle a neprojevili příliš bojového nadšení. Povstání proto nebylo podle Podolského národní a způsobilo mnoho škod. Podle optimistických odhadů v něm bojovalo 50 000 až 60 000 příslušníků armády a maximálně 18 000 partyzánů. To ovšem nebylo více než 3 % Slováků! Téměř ve všech městech se při mobilizaci hrozilo trestem, často trestem smrti. Mnozí ani nevěděli, za co jdou bojovat, šli bez rozkazů.
Z dalších národů bojovalo v SNP asi 3 000 osob z bývalého SSSR: Rusi, Ukrajinci, Bělorusi, dále 2 000 Čechů, ale i Francouzi a Poláci, Srbi, Chorvati, Maďaři, Bulhaři, Rumuni, Kanaďané, Italové, Španělé, Řeci, Holanďané, Němci, Rakušané… Zúčastnili se demokraticky smýšlející lidé z více než 30 států.
Začalo však oboustranné vraždění, třeba u Sklabině. Nejdříve bylo povstalci zavražděno 24 osob, z toho jedna žena, ovšem Němci na oplátku zastřeli 48 osob. V Hanušovciach bylo vzápětí zajato 27 německých vojáků a železničářů a zavražděno. Když vstoupili partyzáni do Banské Bystrice, zavraždili několik lidí včetně dvou ukrajinských utečenců či německého fotografa Rumla. Diverzní skupina Mironova vyhodila osobní vlak s civilními cestujícími. V Ružomberku bylo posledního srpna postříleno dalších 22 německých civilistů, v Podsuchej dokonce 72 civilistů, počty někdy nejsou úplně přesné. Už na začátku povstání navštívili povstalci nemocnici ve Zvolenu a 17 pacientů „doléčili“ tak, že je zastřelili.
Partyzáni stříleli po všem, co se hnulo. Ve Slovenské Lupči zastřelili kožešníka, v ostřelovaném lesíku zabili ženu a dvě děti, u Kremničky zastřelili ve dvou dědinách 10 a 15 mužů, u Německé Lupče zase skupinku německých civilistů, kteří byli zrovna propuštěni z nuceného nasazení na stavbách, kam je dovlekli povstalci. U Malužiné bylo zastřeleno 13 neozbrojených maďarských vojáků, v Hrabušicích u Popradu jejich 13 krajanů, kteří se vzdali. Pod Královou holou bylo stejně zlikvidováno 25 zajatců, zřejmě šlo o Rumuny v maďarských uniformách. V Pružině byla při loupeži zastřelena učitelka, v Prochotě lesník Bariak a jeho dvě dcery, v Horných Ozorovciach lesník.
Výčet nemá konce: zavražděn byl katolický kněz, dalším obětem byly vylámány zlaté zuby, nedaleko Brezna byla vystřílena rodina i s těhotnou dcerou a dvouletým a sedmiletým vnoučetem, padne ředitel školy i student, další kněz je utracen v Liptovském Michale, fara je samozřejmě vyloupena, před krčmou v Dražkovicích je jistý Müller označen kvůli osobní mstě za německou svini a partyzáni jej hned zastřelí. Tam bylo zastřeleno asi 30 civilních Němců, tady zase ukrajinští utečenci, jinde krčmář i jeho syn, došlo i k vraždě šesti slovenských důstojníků, protože se nechtěli přidat k povstání, v Michalovcích zaplatil životem velitel policie, v Malých Ledniciach byl zavražděn obchodník i s manželkou, obchod a krčma vzorně vyloupeny, ve Vyšních Hágech zase lesník. Tady je zavražděno přes šest desítek německých obětí, tady tři ruští emigranti, v Banské Štiavnici zahyne v jednom vagóně 86 civilistů. Povstalci je tam zavřeli, pak dovnitř hodili granát a rozstříleli jej. Prostě strach a hrůza!
Banskobystrický monument
Němci v odvetu vypálili přes 90 dědin a osad (Kaliště, Baláže, Kľak, Ostrý Grúň, Uhrovec, Hrabišov…), zanechali za sebou 211 masových hrobů, v nich spočinulo 5 304 civilních osob i účastníků povstání. Byly zavražděny tisíce Židů, dalších asi 13 500 tisíc jich bylo odvlečeno do koncentráků a deportovány byly desetitisíce zajatých povstalců, z nichž se polovina nevrátila.
Podolský dodává, že se partyzáni chovali tak, že ztráceli podporu civilního obyvatelstva. Byli nedisciplinovaní, rekvírovali, loupili, vraždili. Tam, kde byly přiděleny ošetřovatelky, se velitelé věnovali především ženám a pijatice. Lidé si oddychli, když partyzáni odtáhli z jejich dědin. Za celá staletí se totiž na Slovensku tolik nevraždilo, jako v těchto dnech. Počet obětí se pohyboval okolo 2 000 a bez povstání by k těmto vraždám nedocházelo.
Teror povstalců si vyžádal asi 2 000 obětí, z toho více než 1 000 občanů Slovenska. Teror Němců pak čítal dokonce 4 000 obětí. Wikipedie uvádí následující ztráty povstalců: 1 720 padlých, 3 600 raněných, asi 10 000 zajatých mužů a do 12 000 padlých a zavražděných v důsledku partyzánské války. Němců padlo podle stejného zdroje 4 200, raněno bylo 5 000 a 300 zajato. Různí autoři se v bilanci liší. Celkově si povstání vyžádalo okolo 20 000 životů. Ve válce proti SSSR přitom padlo jen 1 281 slovenských vojáků. A třeba jen sovětské bombardování Nitry si vyžádá až 1 280 civilních obětí, Němec nepadne ani jeden.
Začátkem září byl počet povstalců 65 000, zatímco Němců bylo na celém Slovensku jen 22 000, ale vůči povstalcům jich bylo nasazeno jenom 10 000. V půli října už to bylo 35 000, možná i 40 000. Ale podle gen. Viesta měli povstalci pořád početní převahu.
I Mathé uvádí, že je pouze legendou, že povstalci čelili „po zuby ozbrojené přesile“. Povstalci měli podle něj asi 60 tisíc vojáků a 12 tisíc, později 18 tisíc partyzánů. Němci měli ve zbrani 35 až 50 tisíc mužů ve zbrani. Přesto dokázali za 10 dnů (od 18. do 27. října) povstání porazit. Podpora povstání ze SSSR byla zdlouhavá a skromná, povstání se proto hroutilo. Názor Stalina zněl: „Nejlepší síly povstání ať vykrvácí v boji s Němci. Do popleněné a zubožené země pak slavně přijede Rudá armáda, osvoboditelka.“ Moskva nešla na pomoc, ale zvolila ten nejneefektivnější postup, 8. září začala Karpatsko-dukelskou operaci. Trvala do 28. 10. a vyžádala si obrovské ztráty rudoarmějců i členů Čs. armádního sboru. Vyčísleny včetně zraněných a nezvěstných jsou na cca 67 000 Sovětů, 6 000 Čechoslováků a 77 500 Němců a Maďarů.
Generální ofenzíva Němců proti povstání začala 18. 10. 1944 a už 22. 10. rozhodlo vedení povstalců o ústupu do hor. K posledním regulérním bojům s nepřítelem došlo na přístupu k Banské Bystrici. Ráno 27. října vtáhly do vylidněného města německé jednotky od Brezna a Zvolena skoro současně. Mnohé jednotky utekly bez výstřelu už ve chvíli, když spatřili valící se Němce. Přední povstalecký činitel Karol Šmidke informoval 6. 10. 1944 komunistického nadřízeného v Moskvě, že armáda je zcela boje neschopná a prchá při prvním kontaktu s nepřítelem. Raněného doprovázelo na obvaziště klidně 4 i 5 vojáků, jen aby se dostali z bojové linie.
Generál Viest uvedl v posledním rozkaze 27. října, že hlavní příčinou neúspěchu byla nedostatečná bojová morálka mnohých příslušníků. Předsednictvo SNR rokovalo koncem října ve Sporthotelu v Donovalech s představiteli vojenského velení. Zůstávala jim jediná ústupová cesta do hor: Polianka – Kečka – Kozí chrbát – Korytnické sedlo – Prašivá - Chabanec. Ustupovalo se po už zasněžených hřebenech Nízkých Tater. Armáda ještě odmítla kapitulovat, ale v noci na 28. 10. 1944 dal Viest rozkaz na přechod k partyzánskému způsobu boje. Povstání skončilo koncem října porážkou a žádný z cílů se nepovedl. Ani svrhnout vládu, ani zlikvidovat Slovenský štát a ukončit vliv Němců. Německé jednotky už na Slovensku zůstaly a Slovensko se stalo bojištěm pro cizí armády.
Povstalci odcházeli domů. Množily se rabující tlupy partyzánů. Všude v horách ležely mrtvoly a všechny byly zuté. Z Donoval odešli jako první do hor nekomunističtí představitelé SNR, po nich komunistická část Předsednictva SNR společně s představiteli čs. zahraničního odboje Švermou, Slánským a Laušmanem. Také Asmolov z HŠPO. Poslední šli velitelé včetně Viesta a Goliana. Na strastiplném pochodu zahynulo mnoho vojáků, partyzánů i civilistů. Posledních asi tři sta vojáků šlo spolu s komunistickým poslancem Janem Švermou a jeho stranickým kolegou Rudolfem Slánským také přes jeden z nejvyšších hřebenů Nízkých Tater, Chabenec. Tady Šverma zahynul.
Tradovalo se, že ho Slánský nechal ležet ve sněhu a nepomohl mu, že mu snad dokonce před túrou vyměnil boty. Podle Václava Pirožka to bylo jinak: „Byl jsem asi tak pět metrů od Švermy, díval se do mapy s velitelem Asmolovem. Šverma byl v civilu, měl na sobě jen lehký vojenský kabát. Začal křičet ‚Agóň‘ (rusky ‚oheň‘), třepala s ním zimnice. Velitel brigády Přikryl vydal rozkaz, aby ho stáhli dolů do Lomnisté doliny, tam k ránu zemřel.“
Po strastiplném pochodu závějemi přes hřeben Nízkých Tater velitel Přikryl na severním úpatí rozhodl o rozpuštění brigády. Podle pamětníků řekl něco ve smyslu: zachraňte se, jak můžete, každý se postarejte o sebe, jak uznáte za vhodné, už nelze takto společně válčit. Vojáci se rozešli. Euforie partyzánů skončila olupováním mrtvol při útěku do hor…
Rudá armáda zabírala jako kořist všechen majetek Němců a Maďarů. Ale ti vzali všechno předtím Slovákům. Teď to měli rudoarmějci. Vojáci odmítají rozkazy a zabavují vše. Udavači gestapa už opět udávají, tentokrát NKVD. Vojáci plenili a nikdo raději neodpovídal na dotaz, kolik je hodin. Rudá armáda zabavila všechny radiopřijímače. „Šest let poslouchám Londýn a Moskvu. Němci mi ho nesebrali, ale teď, když jsme svobodní, tak nám ho berou,“ posteskl si jistý Slovák. O ruských vojácích prohlásil Žikeš: „Život se jim strašně zjednodušil: jíst, pít, kde možno pomilovat, zabíjet, nebo být zabit.“
„Povstání nepřineslo svobodu, naopak nesvobodu,“ píše Podolský. Během něj neměl nikdo jistotu, že nebude oloupený nebo zavražděný. „Aj preto nebolo pokrokom, ale úpadkom.“ Někteří se však díky povstání vyhnuli postihům za předešlou činnost. Odsuzovalo se i za neúčast v povstání. Účastníci se zase odměňovali a upřednostňovali na úkor jiných. Proto se lhalo osobně i úředně, vymýšlela se účast, zveličovaly výsledky partyzánské činnosti.
Došlo k falzifikaci historické pravdy. „Vrahové se označovali za hrdiny a odměňovali, zachránci lidských životů se označovali za zločince a trestali se,“ bilancuje Podolský.
Žikeš o partyzánech věděl své: „Chvalozpěvy oficiálních historiků se velmi rozcházejí se zkušenostmi obyvatelstva.“
Husák až později podle Žikeše „podvodně vylepšoval komunistickou firmu na budovu odboje na Slovensku… ÚV se i nadále zdržoval aktivní účasti… a věnoval se zato pečlivé přípravě převzetí politické i faktické moci při povstání a po skončení války.“ Po celý čas války slovenští komunisté neudržovali žádné spojení s KSČ v Moskvě. Husák však dokázal rázem smést politickou minulost Slovenska: „SNP zařadilo slovenský národ jednoznačně do tábora spojenců a bojovníků proti fašismu.“
Československo, jak se po válce ukázalo, bylo jediným vítězem, který dostal menší území než měl před Mnichovem. Díky vynucené dohodě se Stalinem… Pro Slovensko by byl lepší samostatný stát, ale mezinárodní situace to neumožňovala. Slovenští komunisté trvali na společném státě s bolševickým režimem. Lavírovali i se státem v rámci SSSR. Na příkaz Moskvy nakonec stanuli na pozicích ČSR. Povstání bylo po chuti Benešovi a jeho vládě. Mohlo posílit jejich autoritu, podobně jako atentát na Heydricha…
Literatura:
Fremal, Karol-Stanislav, Ján: Slovenský protifašistický odboj.
Kubín, M.-Jurman, H.-Vomela, P.: Partyzánské otazníky aneb Co ukryla válka. X 2025, Praha 2025.
Mathé, Svätoslav: Pokus povstaleckej koalície. Vydavatelstvo Matice slovenskej, s.r.o., Martin 2015.
Podolský, Petr B.: Povstanie roku 1944. Bolo národné, slávne, užitočné? Post Scriptum, Bratislava 2014.
Žikeš, Vladimír: Slovenské povstání bez mýtů a legend. Univerzum, Praha 1990.
Foto: Wikimedia commons – volné dílo.
