Článek
Pan učitel Nožička učil v jedné hodně speciální škole a učil docela rád. Ovšem nerad papíroval. Neměl v patřičné úctě třídní knihu, výkazy, povinné anamnézy žactva a dokonce ani vysvědčení. Rozhodující byly pro něj znalosti v hlavách, byrokracii odmítal.
Tím si samozřejmě nezískal ředitele Rukapáně. Ten by nejraději neustále korespondoval s rodiči i školským úřadem a správně vyplněný papír považoval za vrcholný výkon schopného pedagoga. Tuhle úchylku měl trošku vrozenou a trochu ho k ní donutila inspekce. Ona taková ministerská inspekce totiž málokdy pozná, zda učitel umí učit a zda žákům předkládá stravitelná sousta, ale precizně najde každou chybičku ve výkazech. Že se tomu každý ředitel brání a o to více tlačí na učitele, je nabíledni.
Pan ředitel Rukapáně považoval za majstrštik perfektně vyplněné vysvědčení.
„To je hlavní vizitka naší školy, nesmí obsahovat jedinou chybičku ani jediný překlep!“ kladl podřízeným v těch časech na srdce.
Úplně opačný názor měl pan učitel Nožička.
„Ten cár papíru kluci nikdy nevytáhnou! Místo párání s vysvědčením radši naučím ta naše děcka vyplňovat dotazník nebo telefonovat.“
První incident s ředitelem měl učitel Nožička brzy po svém nástupu, hned jakmile poznal úroveň žactva.
„Jsou to pacholci, které je potřeba tvrdě zpacifikovat,“ říkal nahlas a ty nejhorší, tedy skoro všechny, by nejraději ze studia vyloučil.
„Naše bezvadné děti musí být vždy na prvním místě a nikdo na ně ani nesáhne,“ oponoval ředitel, jenž byl známý tím, že vyloučí pouze toho žáka, který odejde sám. Dotace na žáka totiž čněly nad všemi objektivními zásadami…
„Zacituji vám Otokara Březinu,“ bránil se učitel a spustil: „Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu. Děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracívám se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.“
„To je zřejmě citát váš,“ zapochyboval ředitel.
„Ó ne, to napsal Březina Anně Pammrové 8. října 1892. A nic se od té doby nezměnilo!“ trval na svém Nožička.
Rukapáně se dále nepřel, jen se na podřízeného zle podíval. Na Tebe si dám pozor, ptáčku, mluvil jeho pohled. Tragický střet pak přineslo pololetí, kdy měl psát Nožička poprvé vysvědčení.
„Chlapci, všichni dostanete ze všech předmětů známku dobrou, tudíž trojku! Jste s tím srozuměni?“ oznámil žákům ve třídě. Ti srozuměni hned nebyli, a tak musel učitel dokládat, že mu takováto klasifikace ušetří mnoho práce při vyplňování vysvědčení.
„Je přece rozdíl, jestli třistakrát napíšu slovo dobrý namísto chvalitebný či dostatečný! Ušetřím tím asi patnáct set úderů do stroje či klávesnice!“
Žáci to uznali a po chvíli připustili, že tedy nikdo nebude premiantem, ale ani nikdo nepropadne. Jenže druhého dne měl třídní učitel další zlepšovák.
„Uznejte, že nemohu psát zbůhdarma třicetkrát škola v Bystřici nad Pernštejnem a žák narozen v Novém Městě na Moravě okres Žďár nad Sázavou. Bude racionálnější, když napíšu narozen v Brně, okres Brno, sídlo školy Brno! Stejně vám to vysvědčení nikdy k ničemu nebude, rozhodující je výuční list. A ten vám jednou napíšu správně.“
Nedalo se nic dělat, kluci i s tímto souhlasili. Jenže Nožička nebyl pořád spokojen a dalšího dne požadoval ještě více.
Vysvědčení
„Přece nemohu psát, že jste se narodili 26. července nebo 29. prosince. Mnohem úspornější bude, když se všichni narodíte v prvních devíti dnech měsíce září.“
Žáci nyní nejenom souhlasili, ale šli ještě dále. Třídnímu sami navrhli, ať jako místo narození všem napíše město Aš v okrese Cheb, je to ještě kratší než Brno. Také měsíc únor bude úspornější než to září. O jednu čárku a háček. Úsilí po co nejkratším vysvědčení jim samotným začalo být najednou sympatické. Rozhodli se poslat deputaci k ředitelovi se žádostí, jestli by si nemohl také zkrátit dobrovolně své jméno. Jen pro případ toho vysvědčení, v občanském životě že může vše zůstat při starém. To však bylo na dobráka ředitele už příliš a vydal se rozezlen za učitelem.
„Nechtěl byste, abych se jmenoval Vít Úl? Nebo snad Vůl? Není pro vás Radovan Rukapáně příliš dlouhé?“
„Není, pane řediteli,“ uklidňoval ho Nožička. „Já už jsem s vysvědčením hotov, zde to máte k podpisu. Je to stejně papír k ničemu, ale napsal jsem vám tam celé příjmení.“
Ředitel si svazek úředních listin odnesl, ale za moment byl zpátky.
„Vy jste se úplně zbláznil! Všichni mají ze všeho trojky, všichni se narodili v Aši, naše škola stojí podle vás v Brně a všichni žáci se narodili v prvních únorových dnech! Zřejmě byli hromadně počati při výročí Pražského povstání!“
„Je to pravděpodobné, pane řediteli,“ děl pan učitel Nožička s vážnou tváří, ale nadřízeného tím jenom rozlítil. Ten chvilku dupal po sborovně a vztekle trhal vysvědčení.
„Proč jste dal všem dvojky z chování? Vždyť známka velmi dobré má deset písmen a známka uspokojivé také deset! Aspoň to mi vysvětlete!“
„Ušetřil jsem přece tu mezeru, pane řediteli! Vůbec na tom cáru nezáleží, hlavně aby byli kluci zdraví a našli práci po vyučení! Víte, co dělal Otokar Březina? V mnoha dopisech napsal v datu číslici čtyři, i když čtvrtého nebylo. Březina se přiznal Demlovi, že se mu ta čtyřka píše lépe nežli jiné číslice!“
„Ven! Už nikdy nechci nic slyšet o Březinovi!“ úpěl pan ředitel Radovan Rukapáně. Tohle přání se mu skutečně splnilo, neboť vzápětí upadl do agónie a nikdy už se k plnohodnotnému životu neprobral.
Pan učitel Nožička byl poté ze školy vyloučen a ještě obviněn z těžkého ublížení na zdraví s trvalými následky.
Velké problémy nastaly zbývajícím učitelům, když měli přepsat vysvědčení pro Nožičkovu třídu. Všichni žáci do jednoho totiž odmítali spolupracovat, tvrdili, že se všichni narodili počátkem února v Aši, ze všech předmětů žádali trojky, jen z chování známku uspokojivou…
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai a H. Jurman
