Článek
Můj přítel Vincenc Koutník bojoval proti fašistům i proti komunistům. Fašisté mu popravili jeho milou, komunisté ho zavřeli na 15 let. Až se poměry změnily, šel si v 91 letech na Hrad pro vyznamenání. Já ten návrh tehdy písemně obhajoval. Vincenc s chotí si přišel pro Medaili Za hrdinství, a pak ho přivedli na hradní raut, který komentoval slovy: „Lidé se tam vrhali na stoly plné jídla, jako by několik let nejedli! Ti museli umírat hlady!“ Sám jedl za války i kořínky, v kriminálech nejhorší blivajzy a teď byl svědkem takového obžerství! Hlavní však bylo, že dostal metál od prezidenta Václava a že s ním mohl pohovořit. Celý rozhovor mi tlumočil po návratu domů.
„Poděkoval jsem mu a on na to řekl: Hmmmmm, hmmmmm. Tak jsem ho pozval na návštěvu do Bystřice a on zase to hmmmmm, hmmmmm. Tak jsem mu řekl, že je u nás čestným občanem a pocházela odtud jeho babička. On zase: Hmmmmm, hmmmmmm. Ať jsem řekl cokoliv, pořád jsem slyšel hmmmmm, hmmmmm!“
Celý měsíc jsem nosil tento hovor v hlavě a stále častěji pociťoval nutkání mluvit jako prezident. Aspoň jeden den neříkat nic jiného než hmmmmm, hmmmmm. Byl jsem tou myšlenkou natolik posedlý, že jsem ji uskutečnil. Nevybral jsem si den, kdy je na učilišti rodičovské sdružení, protože by to pro rodiče byla příliš silná káva a ještě by své děti mohli odhlásit z našeho ústavu. Ale na druhou stranu jsem si to moc neusnadnil. Mohl jsem jet autem, cestou nikoho nepotkat, vybrat si den, kdy učím jen dvě hodiny a ještě pustit video. Ne, já si vybral takový normální den a jel autobusem.
Řidič mě zná, podal jsem mu přesně peníze a dostal lístek. Zapřel jsem se o okno a chtěl klimbat. Přisedla si však paní Štarhová a spustila o počasí. Že už konečně přichází zima. „Hmmmmm…“ souhlasil jsem.
„A vy už jste s počítačovým kurzem skončil?“
„Hmmmmm,“ mluvím jako nic.
„Máte zítra košíkovou? Táta by zas šel.“
„Hmmmmm,“ vedl jsem si svou, ale už jsem si připadal jak blbec.
Paní Štarhová se ještě zeptala, zda se těším na Vánoce, jestli budeme mít ve škole večírek, zda píšu nějakou knihu a jak to, že už nejedu na kole. Já na to hmmoval a moje sousedka vypadala dost překvapeně. Cestou z nádraží jsem se lidem vyhýbal a hladce to šlo až ke sportovní hale. Tam jsem potkal bývalou kolegyni Marii. „To je dost, že jednou nejedeš autem či na kole. Doprovodíš mě?“
„Hmmmmm.“
„Máte ve škole teplo?“
„Hmmmmm.“
„Co tvoje děcka? Jak studují?“
„Hmmmmm, hmmmmm.“
„Tobě něco je?“ Šel jsem s Marií až k mostku přes potok a řádně ji počastoval svým hmmmmm. Cítil jsem se málem jako prezident.
„Pane učiteli,“ odchytil mě na chodbě ředitel, „pojďte mi poreferovat o jednání s paní Stejskalovou.“ To bylo nepříjemné, protože pomocí hmmmmm se těžko referuje o jednání s matkou záškoláka. Ale přece si nenechám zkazit den, když už jsem to zvládl u dvou žen. Několikrát jsem tedy zafrkal hmmmmm, až ředitel zamžikal.
„Není to jednoduché, souhlasím s vámi. Napíšeme poslední dopis a pošleme ho doporučeně,“ propustil mě k mému překvapení.
Zazvonilo a nastala výuka. Copak u švadlenek, tam to šlo. Párkrát jsem zachrčel, ony se zeptaly, zda si mohou v češtině vyšívat a já hmm souhlasil. Hodina byla v pořádku. Jenže poté jsem nastoupil u třeťáků zámečníků, kde se více dozoruje než učí. Člověk je tam bachařem. Zkuste si hmmováním udržet klid v takové třídě! Snažil jsem se, přece dokážu totéž co prezident. Když on jedním hmmmmm odvykládal celý večer s vyznamenanými, zvládnu já jeden školní den. Zvládl jsem to velice těžce, zámečníci se pošklebovali a o přestávkách informovali ostatní třídy, že učitel je zralý na Chocholouška.
„Dnes vám to dalo nějak zabrat,“ loučil se ředitel a já mu přitakal jasným slovem. Hmmmmm! Na autobus jsem ani nešel a vyrazil pěšky přes les na Kozlov. Tam nenarazím na živáčka a své předsevzetí zvládnu. Šlo se mi náramně, potkával jsem srnce a zajíce a žádný z nich se nevyptával. Celý den jsem mluvil jako kniha! Promiňte, jako prezident! Ale víckrát už to zkoušet nebudu. Bylo to hrozné!
Václav Havel
Přešlo pár let, na Hradě vystřídal Václava druhý Václav a mluvil celkem normálně. Do pamětní knihy města se ale zapsal mým keramickým perem, které pak už nikdo neviděl. Když jsem to zanesl do článku, vedení doušku vyškrtlo. „Vždyť to vypadá, jak by ti to pero ukradl,“ kroutil hlavou starosta. Za pár měsíců bylo jasno, to už Václav II. sbíral pera v Chile.
A tak jsem si počkal až na Miloše. Jakpak asi mluví tento prezident? Šel jsem za ním coby novinář. Ke slovu mě nepustil, sám mluvil jako kniha:
„Mno, podívejte se! Mám silný mandát, zvolili mě přímou volbou! Mno! Umím anglicky, a tak vím, co je to Pussy Riot. *****, mno! Je to pornografická skupinka a detaily vám řekne můj pobočník pan Veleba. Třeba k čemu používají monstranci. Mno.
Udělat si nepřátele dokáže každý idiot, udělat si přátele je těžká diplomatická záležitost. Proto žádám jasné důkazy o vojenské přítomnosti Ruska na Ukrajině. Podívejte se, jsem rád, že se mi podařilo dosáhnout osobní chemie s ruským i čínským prezidentem. Adolf Hitler byl vegetarián, nekuřák, abstinent a ani s jeho sexuálním životem to nebylo v pořádku. Churchill vykouřil denně osm těžkých doutníků, vypil láhev whisky a tři lahve šampaňského a vyhrál druhou světovou válku. Mno!
To jsou dneska poměry. Mnozí si dovolí říct, že prezident je notorickej lhář, vožrala a hovado! Jako by lidé nevěděli, že největší hnůj a fekálie jsou novináři. Důvěrně Vám řeknu, pane redaktore, snad to vaše inteligence pochopí, že novináři mají íkvé menší než bublající bahno. Mno! Novinářů je moc, měli by se likvidovat. O čem se s nimi chcete bavit? To v Rusku nebo v Číně, tam si vždycky pěkně popovídám. Podle Číny bychom měli stabilizovat stát. A Vladimír, to je Muromec! Být mladší, tak se s ním jdu potápět a najdu taky ty nejhezčí amfory. A tygrovi šlápnu na krk…
A je vám jasný, že kdo se zasloužil o moji prezidentskou židličku, ten se zasloužil o stát? Každý takový tajtrlík dostane medaili! Jestli ji chcete taky, musíte pro mne něco udělat. Mno. Natočit film, napsat chvalozpěv nebo mi donést na chalupu dobrý uzený, ovary a slivovici. Kdo přijde s becherovkou, ten je zpátečník. S tou lepkavou břečkou jsem už dávno skončil! Mno. Protože se opírám o silný mandát a byl zvolen většinou občanů, mohu si říkat a dělat, co chci. Pitomců je většina, a tak uvěřili, že šel knížepán s Hitlerem a podruhý že Drahoš vítá migranty. Pitomci uvěřili a zvedli ruku pro mě. To jen intelektuálové a povaleči z pražské kavárny to nechtěli respektovat. Pražská kavárna je skupina lidí, kteří jsou zklamáni osudem. Někdy něco byli a teď teskní po bývalé slávě. Sepisují petice, jsou frustrovaní a marní. Pan Babiš sice má čtyři politické funkce, ale tvrdí, že politikem není. Mno!
Poslanci jsou stejně všichni vyžírky, nejradši by si přidali 100 procent na platě, ale to se bojí. Tak se handrkují aspoň o pár tisíc. A to mnozí z nich za celá léta ve sněmovně ani nepromluví, jako třeba můj víkendový soused, exposlanec Černý. Mno.
Můj vztah k zelenině je veskrze pozitivní. Žádám ovšem vložit mezi nás transformační mezičlánek, který se jmenuje prase. Sám prý jsem šovinistický prase, opakuje pořád Petruška! A že mám pokřivený vztah k ženám. No, byla vždycky líná a to Olovo jsme na ni pěkně nachystali. Tak se dělá vysoká politika, víme? Ten sociálnědemokratický puč nám sice nevyšel, protože Michal Hašků neuměl důvěryhodně lhát, to jsem ho nenaučil. A sám jsem měl tehdy zrovna virózu. Jinak bych to zachránil.
Novináři, to je žumpa. Prý jestli mluvím doma s ženou stejně jako do rádia. Idioti! Kdyby jim Ivanka prozradila, jak mluvím doma, to by byly všechny noviny komplet začerněné a rádio by vysílalo jenom morseovku! Prý mi to prudce klesá… Popularita a preference! Ale to je riziko povolání. Mno. Ovčáček, Mynář, Veleba a další poskoci se musí více snažit! Musí mi vymazat ty červený karty. To se to oponentům kartuje, když já jdu z virózy do virózy, někdy až do kómatu!
Miloš Zeman
A že moji bodyguardi vozili paraván a především přebalovali, to je přece interní věc! Až přijede můj přítel Vláďa Putin, to budete zírat! A tleskat! Jen aby zas nějaký idiot nepřinesl vejce! Ochranka bude mít deštníky! Já už nedám bez deštníku ani ránu, i když je nebe jeden ažur! Já se jich nebojím, jako jsem se nebál 17. listopadu! To jsem ležel jako kára ve své milé hospůdce. Ale to už si dneska nikdo nepamatuje, jenom já mám paměť jako Bimbo!“
Tolik tedy z mluvy prezidentů. Přátelé, dejte si něco proti viróze a mluvte jako prezident! Něco sem, něco tam! Mno…
Ilustrace Libor Balák, vlastník práv Hynek Jurman
