27. 3. 1945: Partyzánský štáb u Leškovic padl do léčky! Šlo o zradu?

Partyzánský oddíl Mistr Jan Hus byl vysazen v Železných horách v noci z 26. na 27. říjen 1944. Prvořadým úkolem bylo vytvářet buňky komunistů, které by po válce převzaly moc. Oddíl se rozšiřuje o další uprchlíky a koncem října se vydává na cestu do Žďárských hor. Operuje pak v okolí Nové Huti, Cikháje, Račína a Žďáru, ale podle potřeby se vrací do oblasti Železných hor nebo se vydává i na Kutnohorsko. Od oddílu odešlo kvůli komisaři Tůmovi několik členů, i Konstantin Korovin. Vyčítal Tůmovi, že nedbá o civilní spolupracovníky, kteří jsou zbytečně zatýkáni a vězněni. O Tůmovi se vědělo, že za více než půlroční partyzánskou kariéru pouze jedinkrát nespal v posteli. V roce 2014 vzpomínala Milada Ondrová, která za války s manželem ukrývala husovce na samotě Branty: „Štáb spal v seně na půdě, někdy i ve chlévě. Jen jednou k nám přišel Tůma, ale ten spal nahoře na výměnku v peřinách.“

Ing. Josef Pohanka se nebál říci, co věděl: „Pich-Tůma, to byl gauner. Spal jen v peřinách a měl k tomu dvě kočky, které střídal. Já jsem byl v Polničce s partyzány. Pich nás vždy někam poslal a sám nešel. Furt se vozila prasata, která se kradla. Řezník Břečka z Polničky musel pro Tůmu dělat jen lepší salámy. Furt organizoval trestné výpravy. Hlavně chtěl donést kožeňák od keťase z Újezda. Pak si ho oblíkl a dělal granda. Zezadu střílel vězně.“

Počátkem února byl oddíl MJH povýšen na brigádu. Po rozstřílení auta s civilisty u Lipky se začíná naplňovat tragický osud Fominova štábu. Na zátah byla připravena i chrudimská nemocnice, ale více práce zbude na krematorium. Po odchodu několika partyzánů od Tůmy působila trojice Jemeljanov, Mezelev a Savčenko u kozinovců. Pohybovala se na hranicích okresů Kutná Hora, Čáslav a Ledeč a nakonec se rozhodla vrátit k Fominovi. Vydala se na schůzku se štábem MJH u Leškovic, a právě kvůli ní se Fomin v tom prostoru déle zdržoval. Podle závěrů historika Zdeňka Jelínka tak vedla roztržka mezi Tůmou a mnohými členy brigády nepřímo až k tragédii u Leškovic. A dodával, že asi i ve Světnově zajatý Šustov prozradil tento prostor a Němci v něm proto začali zaměřovat.

Koncem března se tak sešly u Leškovic dvě skupinky. Jednak trojice Jemeljanov, Mezelev a Savčenko, která kvůli chybě v udaných kótách stále nemohla narazit na spojku. Už dva dny se skrývali v malém hustém lese, který jen cesta oddělovala od vysokého lesa „Na Dlouhé“. Na noc chodívali k Jaroslavu Novákovi do Leškovic. Štáb vedený Fominem se vracel z Ledečska do Železných hor a k Leškovicím dorazil k ránu 26. března. Štáb nebyl kompletní, tradičně chyběl komisař Tůma. Fomin mu 24. března adresoval dopis: „Tůmo, nedočkali jsme se Tě… Čekám Tě s netrpělivostí…“ Obě ženy už byly unavené, proto velitel rozhodl strávit den v lese „Na Dlouhé“. Ranní průzkum ukázal, že místo není ideální pro ukrývání osmi osob po celý den. Lýdie Smyková, Máša Poljakovová, Alexandr Fomin, Alexandr Čepurov, Ivan Perchun, Josef Coufal a Jan Janáček odpočívají, na hlídku se staví Jiří Starý. Na sousední pole přichází Josef Preisner z Leškovic a sbírá kamení. Starý se s ním dává do řeči a sedlák po chvíli zdráhání povídá: „Tady nedaleko jsou vaši tři kamarádi. Ví o nich kolář Novák ze vsi.“

Partyzáni mezitím začali vysílat. Radiostanici pohánělo dynamo na kliku a provoz vydával podezřelý zvuk. Preisner slíbil, že sem pošle Nováka a současně varoval partyzány před prozrazením zbytečným hlukem. Ti se jeho radě srdečně zasmáli. Nemohli tušit, že je jejich stanice už zaměřována a že se k Leškovicím stahují Němci. Když se odpoledne vracel Preisner podruhé do dědiny, běžela mu vstříc manželka Anna a řekla mu o přijíždějících německých vojácích. Preisner ještě chvátá do lesa s varováním.

Mezitím kolář Novák našel snadno Fomina, dynamo slyšel na vzdálenost 200 kroků. Kapitán rozhodl, aby trojici partyzánů přivedl Jiří Starý večer v 19 hodin. Novák ho k nim dovedl zhruba ve 14 hodin a cestou už slyšeli hukot přijíždějících aut. Starý se pozdravil se svými staronovými druhy a hned ulehl, neboť už dlouho nezamhouřil oko. Novák se vrátil v půl třetí do vsi a přikázal ženě i Preisnerové, ať připraví večeři pro 13 osob. Zakrátko však byly Leškovice obklíčeny a nikdo už nebyl propuštěn ven. Preisner ještě stačil partyzána varovat, bojovníci však přesto prostor neopustili. Proč Starý nevaroval Fomina? Nesehrál zde Tůmův přítel Jiří Starý důležitější roli, než se zatím předpokládalo? Slyší přijíždějící Němce, nevaruje svého velitele a když dorazí k trojici partyzánů, jde si při tom všem pozdvižení lehnout! To by přece žádný normální odbojář neudělal.

Němci zadrželi v nedalekém lese inženýra Františka Dvořáka s hajným Mužíkem a jedním lesním dělníkem. Důstojník jim řekl, že ještě před půl hodinou vysílala 150 metrů odsud vysílačka. Hajný Rek si všiml, že Němci měli zakreslený červený kruh na mapě v místě pobytu partyzánů už při příjezdu do vsi. Když se večer v půl sedmé vydá Jiří Starý s Jemeljanovem, Mezelevem a Savčenkem zpět k Fominovi a je po nich vystřeleno, chlapci se obrátí a pokojně odejdou do Petrovic! Proč nestříleli, proč něco nepodnikli? Sousední les „Na Dlouhé“ byl už hustě obklíčen. Na palbu odpověděl Fominův štáb. Zbývající čtveřice neotálela a prchala přes Petrovice a Chotěboř až k rodičům Starého do Sobíňova.

Podle prvních Tůmových memoárů z roku 1945 na místo přijelo 1 200 Němců se 40 psy a pěti kruhy obklíčili les. Nerovný boj trval 36 hodin, Fominův štáb zabil 37 psů a přes 60 Němců a mnohé další zranil. Krvavější a prolhanější výsledek se asi vymyslet ani nedal. V pozdějších vzpomínkách už tuto lež neuváděl. Ve skutečnosti padl jediný Němec, kterého na úvod skosila ze zálohy Lýdie Smyková. A další byl vážněji postřelen, jinak nebyl nikdo zasažen. Přestřelka u Leškovic trvala celou noc. Během ní učinil Fomin tři zápisy do bloku:

„26. 3. 45. Jsme obklíčeni. Vydržíme až do konce. Nepřítel - 300 německých vojáků. Budeme střílet do posledního náboje. 4. ukr. front.“

„Žijeme pro český národ, za šťastnou budoucnost slovanských národů, za porážku Němců. Fomin. 27. 3. 1945.“

„Nemáme čas prorazit, obklíčili nás. Kapitán Fomin. Umíráme za vlast.“

Podle dálnopisu pražského gestapa ze dne 27. 3. (odeslán v 19:53 hodin) byla stanice zaměřena už dopoledne, přestřelka trvala od 18:40 do 04:00 hod a Němci věděli, že zničili štáb Mistra Jana Husa. Přitom ukryté dokumenty padlých nenašli, ty vypátrali až později Leškovičtí. Jak tedy mohli znát Němci název skupiny a jména Fomina a Perchuna?

Za úsvitu 27. března 1945 všichni přítomní členové štábu brigády MJH u Leškovic padli. Fomin se sám střelil do úst a žil ještě po převozu do Chrudimi. Zde byl zastřelen na nádvoří krajského soudu. Když vytáhli z lesa sedm těl, prohlásil jeden Němec, že „možná jeden utekl“. Potvrdil to po válce hajný Václav Mužík. Kdo mohl nahlásit Němcům počet členů štábu? Lesní personál, jak si po válce vymýšlel Pich-Tůma? Nesmysl! Ó ne, zde měla své místo zrada, to je jisté.

V pondělí 26. března 1945 přišel k Leškovicím Fomin se svojí družinou. A následující noci tam všichni s výjimkou Jiřího Starého zemřeli. Ale už v neděli 25. března dopoledne byly přípravy na zátah u Leškovic v takovém proudu, že o nich věděla i vrátná v chrudimské nemocnici.

28. března byli všichni padlí v krematoriu dvakrát vyfoceni. Ze snímků je patrné, jakou podvýživou partyzáni trpěli. Asi ve stejnou dobu donesli Josef Heřmanský a Václav Prchal z Leškovic dokumenty padlých a předali je Josefu Preisnerovi. Asi do týdne si pro ně přišel Zdeněk Šrámek.

U Leškovic tak přišel oddíl kromě velitele, náčelníka štábu, obou radistů a lékařky i o obě vysílačky. Za sedm padlých se dlouho modlil katolický kněz z Uhelné Příbrami. Komunisté ho později zatkli a perzekvovali. Popel padlých byl vlastenci zachráněn a po válce umístěn v muzeu brigády. V červenci 1945 byly urny krátce vystaveny na náměstí v Chotěboři. Tůmův přítel Jan Polívka vzpomínal, jak v roce 1992 zazdíval s jedním kameníkem popel do velkého památníku u Leškovic. „Na přání rodinných příslušníků, aby po změně režimu nedošlo k zneuctění popele takovými lidmi, jako je autor Nebojsa,“ dodal Polívka věren svému stylu.

Přesné zaměření radiostanice nebylo ani koncem války jednoduché. Plk. Moravec to vysvětloval parašutistům cvičeným v Británii a dokládal svými rozbory, že všechny vysílačky, které udržovaly spojení domova s Londýnem, byly zatím odhaleny „cestou agenturní“ a nikoliv díky zaměření. Bez jakýchkoliv zvláštních opatření pracovaly tyto stanice asi 1,5 roku. Jen se tu a tam přestěhovaly do jiného bytu. Ale u Leškovic se vysílalo jen pár desítek minut. Na odhalení se často podílel zrádce, udavač nebo konfident a teprve tyto poznatky byly prověřovány technickými prostředky. V případě Rudolfa Procházky v Albrechticích se jednalo o dlouhodobé vysílání z jednoho místa, takže mohl být vyhledán jen technicky. Jiná situace však nastala v případu kapitána Fomina a jeho štábu. V monografii o Tůmovi se Prokop Tomek odvolává na Jelínka, že Fomin zaplatil za svou chybu „dlouhého setrvání v nevýhodném terénu“. Proto prý byl zaměřen. Ale to přece není pravda. Fominův štáb ve skutečnosti jeden den přišel na místo, z něhož zatím nikdy nevysílal, přesto byl za pár hodin vypátrán a obklíčen! Jako by ta zaměřovačka na něj čekala! Každému vojenskému praktikovi se tenhle rychlý zvrat situace musí zdát podezřelý!

V souvislosti s leškovickou tragédií se vždycky mluvilo o zradě. Bleskové zaměření vysílačky a přesný kruh na mapě by tuto myšlenku připouštěly. Pichův přítel, člen tvrdého jádra brigády MJH, Jiří Starý je po ruce. A nepomůže druhům! Vojenský historik Zdeněk Jelínek ještě neznal mnohé protokoly, proto došel k názoru, že o zradu nešlo. Prý jen o shodu nepříznivých okolností a partyzánskou neopatrnost. Pro Tůmův styl boje byla jeho absence ve štábu u Leškovic každopádně příznačná. Přitom Leškovice a okolí dobře znal, což potvrdil ve svých vzpomínkách. Fomin s ním měl rozpory už od druhé poloviny ledna. A u Leškovic se ho nedočkal… Tůma si poté, navzdory rozdílným pokynům ze SSSR, prakticky přivlastnil velení brigádě. Jedna z významných odbojových pracovnic Míla Fialková z Nasavrk v jedné ze svých vzpomínek (2007) uvedla na adresu komisaře Tůmy: „… pro nás to byla skupina, kde všechno kolem nich hrozilo jen zatýkáním…“ Ano, pro velkou část odbojářů spolupráce s brigádou Mistr Jan Hus a samotným Tůmou znamenala prozrazení a smrt.

Dlouho neprokázaná spolupráce Tůmy s gestapem byla odhalena až v knize Partyzánská odysea aneb Osud Věry Pilařové. Tůma byl počátkem března 1945 v Praze zatčen gestapem, zverbován ke spolupráci a propuštěn zpět k brigádě. Musel pak nachystat scénář likvidace štábu, ale sám se držel daleko od místa zrady. Na vypilování detailů tam měl svoji prodlouženou ruku, Jiřího Starého. Ten jako zázrakem jediný ze štábu vyvázl živý a svým kamarádům se ani neobtěžoval pomoci… Po válce se Pich stane poslancem a Starého čeká zářná kariéra! Za jediný rok vystuduje vysokou školu s titulem Ing., dostane místo na ambasádě v USA a po vyhoštění se stane ředitelem ČTK.

Ano, výslechy nejméně tří gestapáků do sebe naprosto zapadají a dokládají Tůmovu zradu. Přišli na to až amatérští badatelé Kubín, Jurman a Vomela díky studiu kompletních protokolů. Historikové do té doby pracovali zřejmě jen s verzí zkráceného protokolu (svodky), která byla ke studiu přístupná a neobsahovala vše. Ale o tom podrobněji zase příště.

Literatura:

Jelínek, Z.: Leškovice - Z historie partyzánské brigády Mistra Jana Husa. OVM a SOkA H. Brod, Havlíčkův Brod 1994.

Kubín, M.–Jurman, H.–Vomela, P.: Partyzánská odysea aneb Osud Věry Pilařové. Dr. Ing. Milan Kubín, Praha 2012.

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2002.

Pich–Tůma, M.: Útěk a návrat: Vzpomínky komisaře partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Kruh, Hradec Králové 1986.

Tomek, P.: Příslušník StB Miroslav Pich-Tůma. Svět křídel, Cheb 2022.

Foto: Archiv bezpečnostních složek a Hynek Jurman