Článek
Veliký les se táhne od Štěpánova ke Čtyřem Dvorům a nese název Závist. Na louce uprostřed lesa stával vysoký smrk a pod ní bývala studánka. Na louku se prý chodívalo pást krásné hříbátko, jemuž se srst leskla, jako by byla ze zlata. Louka patřila dvěma bratrům, kteří se mezi sebou neustále hádali. Handrkovali se o les, o tu louku a nakonec i o hříbátko. Jeden z bratrů si počkal, až se napájelo ze studánky a tehdy hříbě zastřelil. To však padlo do studánky a víckrát ho nikdo neviděl. Místo a později celý les tehdy lidé nazvali jménem Závist. Tolik pověst, která jakoby předznamenala událost ještě tragičtější.
Hospodář Josef Podařil přišel na statek v Borovci z Javorka i se synem Josefem (3. 4. 1857 Javorek–1. 9. 1887) z prvního manželství, druhou ženou Eleonorou a společným synem Antonínem (*12. 1. 1867 v Javorek). Grunt i s lesem měl zdědit starší Josef, s čímž ovšem nebyl spokojený Antonín. Ten se doma s bratrem často hádal a matka ho ve sporech a touze po majetku podporovala. V noci hlídali oba bratři v zahradní boudě ovoce před zloději a jednou přitom Tonda zase vyvolal hádku. Navrhl bratrovi, ať si nechá pole a jemu přenechá les. S tím Josef nesouhlasil, Antonín se rozzuřil, chytil sekyru a bratra zavraždil. Rázem ze svého vzteku vystřízlivěl a snad svého hrozného činu i litoval. Bylo však už pozdě! Co teď?
Matriky nelžou.
Posbíral peřiny a další zkrvavené věci, odnesl je k borovecké šachtě a naházel do hlubiny. Pak dovlekl bratrovo tělo na břeh řeky, do které je chtěl hodit. Nakonec si to rozmyslel a v měkké půdě vykopal mělký hrob. Bratra tam zasypal, nahoře urovnal pečlivě drny a hrob tak nebylo vůbec poznat. Poté utekl z domova. Záhadné zmizení obou bratří si rodiče nedovedli vysvětlit a o pomoc požádali štěpánovské četníky. Ti všude pátrali a na pomoc si vzali hasiče i školní mládež.
„V noci jsem viděl někoho chodit se světýlkem k borovecké šachtě,“ přihlásil se dvanáctiletý pasáček. V té době už se tu dávno netěžilo, ale přihlásil se horník ze Švařce, který pracoval v grafitových dolech ve Velkém Tresném. Ten se nechal do šachty spustit a nalezl tam věci od krve. Nebylo už pochyb, že došlo ke zločinu.
Nastalo pátrání po oběti. Hasiči zkoumali hlubinu na řece, četníci zas prohlíželi široké okolí, ale stále marně. Pátralo se i přímo na louce, kde byl Josef zakopaný, ale pořád bez výsledku. Za pátrajícími se belhal starosta Čuhel, jenž měl zlomenou nohu a chodil zrovna o berlích. V jednom místě se mu začaly berle bořit, a když je vytáhl, zůstal na nich urytý drn.
„Tady bude hrob!“ přivolal hned četníky. Ti jámu vykopali a našli mrtvého Josefa. Při pohledu na jeho obnaženou hlavu otec hořce zaplakal. Všem teď bylo jasné, že vrahem bude Tonda. Jenže kde ho hledat? Nebohý byl pochován 4. září 1887 v Prosetíně, ale pachatel byl v tu dobu už v Hamburku a hodlal odjet do Ameriky. V nouzi si napsal matce o peníze, jeho dopis byl předán četníkům a brzy byl Antonín v Hamburku dopaden. U soudu dostal dvacet let vězení. Ve sčítacím operátu 1890 je u něj poznámka: „Kartouz, Jičín, Čechy. V žaláři.“ V roce 1900 už v operátu nefiguruje.
Bratři Podařilovi běhali kolem této lípy u statku.
Traduje se, že ani ve vězení se nevzdal snu o svobodě. Celých deset let prý se prohrabával ven a hlínu vynášel i se svým spoluvězněm v kapsách. Vysypávali ji během vycházek. Po deseti letech se skutečně podhrabali na svobodu a šťastně unikli. V té době už byl Antonín Podařil velmi nemocný. Přístřeší prý našel u jedné ženy na samotě, zatímco jeho komplic pokračoval v útěku dále. Žena sháněla nemocnému lékaře, který vše prozradil policii. Ve stejný den, kdy byla samota obklíčena, Antonín Podařil zemřel.
Po bratrech zůstal les s přiléhavým názvem Závist.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman a MZA Brno, ACTA PUBLIKA
