Heydrich a Schramm, nacista a komunista. Na oba se útočilo 27. května

Augustin Schramm se narodil 2. března 1907 v Růžodole u Liberce. Byl sudetským Němcem, v roce 1931 vstoupil do KSČ, ve 30. letech byl už členem ÚV KSČ, účastnil se mezinárodních kongresů mládeže a pohyboval se na pomezí ilegality. Následovalo vyslání do Sovětského svazu na tzv. leninskou školu. Po návratu opět pracoval v čele komunistické mládeže a asi v dubnu 1939 uprchl znovu do SSSR.

Schramm absolvoval speciální kurz NKVD pro politické komisaře a časem byl přidělen se Slánským do ukrajinského partyzánského štábu (UŠPH). Ten v Kyjevě organizoval výsadky do Československa. U výcviku působil jako politický pracovník, a mohl tak kontrolovat všechny komunistické partyzánské skupiny v Československu a díky svým agentům pronikal i do demokratického odboje.

Po válce obdržel Čs. válečný kříž 1939 i další vyznamenání a byl kooptován do Prozatímního ústavodárného národního shromáždění. Velice napjatý vztah panoval mezi ním a šéfem zpravodajského oddělení Reicinem. Tomu Schramm vytýkal, že kryje a využívá pro svůj prospěch mnohé nacisty a konfidenty. Zabýval se historií partyzánského odboje, shromáždil důvěrné informace a u skutečných partyzánů byl oblíben. Je však nekompromisní vůči těm, kteří jednali nečestně a nepoctivě. Prověřuje pravost dokumentů a skutečnou činnost. Jaroslav Pospíšil cituje Františka Švece: „Schramm mi řekl, že má takový materiál, po kterém se jednou zatřepe barák u Prašné brány a že některým vysoce postaveným funkcionářům KSČ půjde hlava dolů.“ Tím barákem bylo sídlo ÚV KSČ. Ohroženým se mohl cítit i Rudolf Slánský, jenž nebyl ve slovenských horách takovým hrdinou, jak se tradovalo. Příkladně se za války nechovali ani Bedřich Pokorný, Štěpán Plaček, Pich-Tůma či Karel Šváb. Ten po válce nařídil Pokornému vyškrtnout ze seznamu konfidentů gestapa 1 300 osob, na nichž měla strana zájem.

V Řeznu působil od března 1948 Český komitét, organizoval ilegální odchody čs. občanů přes hranice. V užším výboru zde figuroval bývalý partyzánský velitel Josef Vávra-Stařík, který dříve upozorňoval na Schrammovu kolaboraci se Sověty a na neloajálnost k republice. Sám byl za okupace pracovníkem fašistické Národopisné Moravy, pak náčelníkem štábu I. partyzánské brigády Jana Žižky, po válce vedl organizaci bývalých odbojářů Partkol. Dostával se do sporů s komunistickými funkcionáři a koncem března 1948 odešel do zahraničí. Vávra měl delší dobu spory se Schrammem, sbíral proti němu materiál a dokonce jej na ústředí partyzánů obviňoval ze zpackané domovní prohlídky u Jana Masaryka a z jeho smrti.

Naopak Schramm zjistil, že ani Stařík nebyl za války takovým hrdinou, za kterého se vydával. Brzy prosakují informace, že se na akci proti Masarykovi podíleli oba dva. A oba se po únorovém převratu obávají o svou budoucnost. Vávrovi hrozilo zatčení, proto emigroval do americké zóny. Z utečeneckých lágrů k nám posílal své muže, ale předem měl informovat o jejich příchodu stalinisty na ministerstvu vnitra. Reicina, Švába, Pokorného, Veselého, Plačka… A tak byli agenti na hranicích vražděni, zatýkáni a nuceni k spolupráci s 5. oddělením.

Spolupráci Staříka s orgány ministerstev obrany a vnitra potvrdil Jaroslavu Pospíšilovi Rudolf Barák, ministr vnitra z let 1953–1961. Práci Staříka pro StB stvrdila i další pozoruhodná figura té doby, Jarin Hošek. Po tragické smrti Jana Masaryka se každopádně šířila informace, že právě Schramm v tom figuruje. Že má v ministrově smrti prsty se domnívala také americká CIC a měla pro něj poslat dva české spolupracovníky, aby ho živého unesli do Řezna.

Vávra-Stařík vyslal do Čech studenty Miloslava Choce a Jaroslava Fialu, dále Jana Hradila, Miroslava Baráka a další. Údajně měli zjistit místo internace monsignora Jana Šrámka a dopravit jej za hranice. Choc kontaktoval některé politiky ze strany lidové, i exposlance Josefa Lesáka. Ten byl zatčen počátkem května 1948 při pokusu o přechod hranic a byl pak označen jako „ideový původce vraždy majora Schramma“. Choc narazil na kamaráda Slavoje Šádka, jehož otcem byl major Hynek Šádek. Do svých sítí zatáhl i další v Praze a na Moravě. Kontaktoval neznámé lidi, kteří se divili, kde na ně sebral adresy. Navíc se choval nezodpovědně, chlubil se, že zájemce dostane přes hranice a že zde buduje rozsáhlou síť. Podobně jako bezstarostný Choc se bude za pár let pohybovat a navštěvovat široký okruh obyvatel jistý Ladislav Malý… A u obou si dají příslušníci se zatýkáním na čas. Jako by se sítě měly co nejvíce naplnit…

Choc mohl být manipulován Státní bezpečností, což do spisů uvedl zpravodajec Baudyš. Jeho kolega Marčan vypověděl v roce 1956, že celá cesta Choce po Moravě byla dozorována Státní bezpečností. I Jiří Červenka, jenž přešel hranice společně s Chocem, jej považoval za agenta StB, což uvedl při výslechu Pokornému.

Fanatický komunista Schramm se těžko vyrovnával s tlakem na svoji osobu. Značně holdoval alkoholu a pistoli měl neustále po ruce. Stává se terčem provokací, žije v nejistotě a strachu, že je nepohodlný komunistickým špičkám. V půlce května 1948 se nervově hroutí. Bydlel v ulici V Horní Stromce č. 9, kde dostal počátkem května kompletně zařízený byt po emigrantu Hlávkovi. Byla to mimořádně dobrá adresa pro agenty a vysoce postavené komunisty. Žila jich zde celá řada, Schrammovým sousedem byl Bedřich Geminder. Z tohoto důvodu v ulici neustále hlídkoval člen SNB. Adresu znalo jen několik vysokých důstojníků tajné policie.

Schramm se dočkal nečekané návštěvy ve výroční den atentátu na Heydricha, 27. května 1948. Brzy ráno si Choc a Šádek v centru Prahy najali taxi a nechali si zastavit za rohem ulice V Horní stromce, Choc vystoupil a zamířil k domu č. 9. Co následovalo? Někdo zazvonil v 5. patře u dveří, Schramm otevřel a když uslyšel: „Nesu vám pozdravy od partyzánů z Moravy,“ pozval ho dále. Návštěvník vkročil do dveří a začal střílet. Augustin byl skosen čtyřmi výstřely ze dvou pistolí různých ráží do prsou. Když přiběhla manželka, byl už mrtev a vrah ve světlém plášti prchal dolů po schodech. Choc a Šádek odjeli taxíkem k Wilsonovu nádraží, Slavoj zůstal v Praze a Miloslav odjel do Olomouce.

Akci proti Schrammovi měla pod kontrolou StB. Podle jedné verze mohla sama Schramma zastřelit ve stejný čas, kdy oba Staříkovi agenti stanuli před domem. Zbavili by se nepohodlného svědka a vinu by navíc svalili na americkou CIC. Později byl zatčen každý, kdo jen zavadil o případ Choce a Schramma. Mezi bývalými partyzány se spekuluje, že se Slánský zbavil nepohodlného svědka smrti Jana Masaryka. I bratr Otto Schramm byl nadále přesvědčen, že Masaryka připravil o život osobně Augustin.

Schrammova smrt vyvolala pozdvižení! Na poradě hodnostářů StB vystoupí Pich-Tůma s názorem, že inspirátorem vraždy musí být Vávra-Stařík. Ostatní přikyvují. Výpovědi zatčených Červinky, Ševčíka a Opletala přivedly estébáky na stopu Jana Hradila. Ten byl ve Zlíně zatčen a za možného pachatele označil jednoznačně všeho schopného Choce z návodu Staříka. Miloslav Choc byl v Olomouci zatčen ráno 2. června 1948. Během přepravy z Olomouce do Prahy se prý k vraždě Schramma příslušníkům StB přiznal. Použitá pistole ráže 9 mm byla u Choce zabavena během zatčení v Olomouci, tu druhou měl Šádek. Kapitán Jaroslav Bouda potvrdil, že rekonstrukce i balistika seděly, nábojnice byly z Chocovy pistole. Samotného Boudu zatkli 17. 10. 1948 a propuštěn byl 24. 12. s výstrahou, že nesmí mluvit o důvodu zatčení a věznění.

I Šádka podrobil Pokorný zostřeným výslechům. Osobně jej strašně bil a kopal! Měl kvůli této své specialitě přezdívku Fotbalista. Přidali se i další, skákali po obou vyslýchaných a mučili je špendlíky i jinými prostředky. Šádek a nyní i Choc zapírali, až odpoledne zlomený Šádek připustil, že zavražděním Schramma byl pověřen Choc. Zmučený Choc pak pod nátlakem uváděl zcela nepravdivé údaje podle toho, jak si to Pokorný přál. Připustil i plánovanou likvidaci Slánského, Reicina, Ludvíka Svobody, Pokorného či únos prezidenta Beneše. Později to zase odvolal a někteří příslušníci StB pochopili, jak moc Pokorný s Plačkem ovlivňují vyšetřování. „Vyšetřovaní museli klečet na podlaze a byl jsem svědkem také toho, kdy Pokorný do některých vyšetřovanců kopal nohama,“ vypověděl v roce 1956 o vyšetřování Choce a dalších podezřelých Miroslav Pich-Tůma.

Choc během dalšího výslechu výpověď zase změ­ní. Nyní tvrdí, že v případu figuro­val ještě další pachatel, jistý Václav Bauer. Své prvotní přiznání vysvětloval tak, že chtěl Bauera chránit, aby mu umožnil dostat se v bezpečí za hranice. Při vězeňském setkání s Josefem Lesákem mu Choc přísahal, že Schramma nezastřelil, i když se k tomu původně přiznal. Že už to odvolal. A ukázal mu bělostné falešné zuby, které mu věznitelé nechali udělat za jeho vyražené pro divadélko u soudu.

Soud začal 3. listopadu 1948 a obžalovaní chtěli v soudní síni vysvětlit, jak byli k předešlým výpovědím násilím donuceni. Choc vypověděl, že Vávra-Stařík nemá s atentátem nic společného. Že do domu šel jistý Václav Bauer společně s neznámým mužem a Choc se procházel venku. Asi za deset minut vyběhl Bauer, chytil jej za ruku a utíkal s ním pryč. Cestou mu řekl podrobnosti o útoku. Soudce se podivil, proč mění výpověď, když se původně k činu přiznal. Obžalovaný oponuje, že pod pohrůžkou Státní bezpečnosti se musel doznat. Pak prý u této verze zůstal i proto, aby ochránil Bauera. Až do svého zatčení neznal jméno Reicin a ani patro, kde Schramm bydlel. Zde je třeba uvést, že Schrammovu adresu znali jen nejdůvěrnější přátelé z StB a ministerstva vnitra. Ve vězení Choc odmítá, že by byl vrahem. Přísahá to i poslanci Lesákovi a dodává, že se přiblížil k bytu, když už byl Schramm mrtev a kolem vládl čilý ruch. I Šádek přísahal na doživotí odsouzenému MUDr. Provazníkovi, že ani on ani Choc Schramma nezabili. Dne 25. listopadu 1948 vynesl soud rozsudek nad pat­nácti osobami. Na svou dobu šlo o nevídaně přísný ver­dikt. Osm z nich soud odsoudil k trestu smrti, z toho ale šest v nepřítomnosti. Miloslav Choc a Slavoj Šádek byli také odsouzeni na smrt, další k vysokým trestům žaláře. Nejvyšší soud v Brně 28. ledna 1949 rozsudek Státního soudu beze změny potvrdil.

Miloslav Choc byl po vyčerpání opravných pro­středků popraven 19. února 1949 ráno na nádvoří vězni­ce Praha-Pankrác. Den před popravou podal i se Šádkem žádost o obnovu trestního řízení a o odložení výkonu trestu smrti. Marně. Odsouzeným je povolená návštěva blízkých. K Šádkovi přicházejí rodiče, k Chocovi dědeček a snoubenka Eva. Průběh popravy byl nebývale podrobně zaznamenán.

A brzy umírají a mizí mnozí další lidé, zasvěcení a nepohodlní. Pracovník MV ing. Petr Konečný, vězeňský lékař Sommer, vyšetřovatel Viktor Kaplan, kolega Jaroslav Bouda je propuštěn s velkou výstrahou o mlčenlivosti, Josef Vávra-Stařík je v Rakousku zatčen, unesen, využit a popraven. Ani pozdější úmrtí přednosty OZ MV Pokorného, předsedy Nejvyššího soudu JUDr. Břešťanského, podplukovníka StB Podčepického, velitele StB Jindřicha Veselého či Picha-Tůmy neproběhnou v posteli.

Chocovo pachatelství je dodnes zpochyb­ňováno. Přední znalec čs. poválečných dě­jin Karel Kaplan zastával hypotézu, že Schramma zastřelil kdosi z konkurenčních kruhů v KSČ. Chocovy protokoly jsou však spontánní, logické a přirozené, neobsahují poz­ději typické ideologic­ké fráze vkládané do úst zatčených primitivními vyšetřovateli StB, uvádí Prokop Tomek. Podle Jiřího Padevěta se Choc okamžitě přiznal a mluvil o útoku logicky, takže jej podle jeho mínění pravděpodobně spáchal. Pospíšil došel k závěrům, že Choc mohl být volavkou StB a že do poslední chvíle nevěřil, že bude popraven. Podle záznamu StB si při rekonstrukci v domě 4. června 1948 počínal Choc velmi jistě.

Smrt majora Augustina Schramma bývá dodnes vděčným předmětem publicistických článků. Opakují nepřesná a zjednodušená tvrzení z již publikovaných prací a bez důkazů očišťují Miloslava Choce. Udržují mýty. Nelze ovšem souhlasit s Karlem Kaplanem, že dnes máme dostatek důkazů, které vylučují Choce jako vraha. Na­opak, je bezpečně svě­decky doloženo, že ozbrojený Choc na místě vraždy byl.

Josef Vávra Sta­řík psal již v roce 1948 přátelům do Českosloven­ska, že příkaz zabít Schramma Chocovi nedal. Trval na tom i ve vazbě. Je otázka, zda by Vávra-Stařík k takové akci využil neznámého studenta, o jehož schopnostech nic nevěděl. Měl přece řadu zkušených a prověřených partyzánů.

V roce 1952 Státní bezpečnost případ znovu otevře­la. Prověřovací skupina C, vedená ppor. Františkem Kubá­tem, zpracovala několik velmi pochybných zpráv. Potvrzují, že vraždu spáchal Miloslav Choc. Jeho motivem měla být snaha odstranit pachate­le údajné vraždy Jana Masaryka. Ovšem iniciátorem činu nebyl Vávra Stařík, ale „podle názoru“ příslušníků StB to měli být bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, bývalý náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb, Reicin, Plaček, Pokorný…

Pohřeb Augustina Schramma se konal 1. června 1948 ve velké síni krematoria ve Strašnicích za účasti zástup­ců Sdružení českých partyzánů, Svazu bojovníků za svobodu a KSČ. Současný stav bádání umožňuje potvrdit pů­vodní obvinění Miloslava Choce. Rehabilitace v roce 1990 mu změnila trest za vraždu Schramma na dvacet let odnětí svobody.

Současně je ale třeba uvést, že proces s Miloslavem Chocem a spol. předznamenal styl následujících politických pro­cesů, nezákonností a konstrukcí.

Literatura:

ABS 305_762_4; ABS 305_762_1.

Lesák, J.: Čas oponou trhnul…Fortuna, Praha 2000.

Nebojsa, B.: Zlatá léta padesátá. Zubří země, Štěpánov 2023.

Pospíšil, J.: Hyeny v akci. Lípa, Vizovice 2003.

Tomek, P.: Mýty a pravda o atentátu na majora Augustina Schramma. Historie a vojenství, 1/2011, s. 54-68.

Tomek, P.: Příslušník StB Miroslav Pich-Tůma. Svět křídel, Cheb 2022.

Foto: Wikimedia commons – volné dílo a ideogram.ai.