Čtyři bratři položili život. Třešť, květen 1945

Na vězeňském dvoře v Třešti byly 7. května 1945 popraveny hned dvě trojice bratrů. Jaroslav (20 let), Karel (23) a Antonín (25) Barákovi a dále Bedřich (20), Stanislav (25) a Bohumír (28) Bílkovi. Příběh bratrů Bílkových je mnohem známější. I proto, že stejného dne zahynul ještě nejstarší bratr Josef Bílek (30), ale především pro bulvárně znějící zápletku, že si jistá Herta Kašparová kvůli neopětované lásce vybrala na popraviště právě bratry Bílkovy. Také prý proto, že se bratři smáli, jak Herta kulhá. Paní Vlasta Páralová-Bílková sice potvrdila, že Herta chtěla chodit s nejstarším bratrem Josefem, že však kvůli tomu k popravám nedošlo. Že pravou příčinou bylo zbití německých vězňů. Podívejme se na ten hrozný čas právě očima tehdy mladé novomanželky Vlasty Bílkové. Sepsala o tom své vzpomínky, které částečně publikovala v městském zpravodaji. Ústně mi svého času popsala podrobnosti, neboť se jí ty chmurné události doslova zažraly pod kůži, do srdce, do mozku. Do konce života si pamatovala každý detail a nikdy se tajila kritickými výhradami k organizátorům povstání.

Paní Páralová-Bílková začíná své vzpomínky to sobotní odpoledne 5. května 1945, kdy po výzvě revolučního výboru odcházejí všichni čtyři bratři z domova. Své síly jsou ochotni dát do služeb revoluce a přiblížit tak konec války, konečně nabýt svobodu. Paní Vlasta marně prosí manžela, ať nikam nechodí, že má o něj strach. Bohumír si nedá říct, ač pod srdcem nosí jeho dítě! Nakonec se jí manžel ztrácí v řadě mužů, kteří jdou na zámek pro zbraně.

Ve městě vládne zmatek a ten zesílí, když revoluční národní výbor zahájí zatýkání Němců. Nerozlišuje, nezatýká jen špatné lidi, bere všechny Němce! Ti jsou přivedeni před soudní budovu a zavřeni vzadu ve věznici. Cestou dostali od přihlížejících pár ran a teď by občané nejraději vtrhli do věznice a vyrovnali si účty načítané za celou válku. A tak je zrovna Bohumír Bílek vybrán za hlídku před vchodem do budovy. Má občany rozhánět, neboť teď se nikdo bít nebude, na to prý přijde čas, až vše skončí. To se lidem příliš nelíbí, a nadávají i Bohoušovi na hlídce.

Velitelem věznice se stal učitel Vozáb, který se nedávno vrátil z koncentráku Buchenwald. Nikdo neví, co se uvnitř děje. Hlídky se střídají, a tak i Bílek přichází domů pro kousek jídla. Odpočine si a hned vyndává ze skrýše motorku zetku. Má být spojkou mezi hlídkami! Těší se na to, ani na jídlo nemá pomyšlení, svoboda je přece na dosah! A tak se celou noc nespí a všichni bratři zase nastupují do služby.

Že jde do tuhého, naznačují zranění muži, kteří jsou z hlídky u cesty do Jezdovic převáženi na ošetřovnu. Někteří potřebují do nemocnice, ale kam, když je Jihlava plná Němců? Rozhodnutí padlo na Počátky. Předjelo nákladní auto se státní vlajkou na střeše a raněné odváží. Jejich totožnost se tají. Lidé prý se ji dozvědí po návratu auta. Čekání je nekonečné. Konečně zavrčí motor a vystupuje zklamaná posádka. Kudy projeli, nikde se nic nedělo, žádný odpor proti Němcům, žádná revoluce! V nemocnici byli také vystrašení, neboť v Počátkách vládne stále německá posádka. „Aby to špatně neskončilo…“ ozývá se mezi lidmi. Konečně jsou oznámena jména raněných. Paní Vlasta slyší jen jméno Krechler a říká si, to není možné, jeho žena také čeká dítě! Ta to snad nepřežije… Zranění prý jsou příliš velká a naděje na přežití nepatrná. „Nemělo se nic začínat!“ zaznějí hlasy.

Vlasta spatří manžela, a hned je u něj. On však nemá čas, dostal rozkaz vyrazit se strážmistrem Popelářem k Panenské Rozsíčce a vyjednávat tam s kolonou Němců. V ruce drží bílou dětskou košilku, aby bylo poznat, že jsou vyjednávači. Manželka je mrtvá strachem a trvá pořádnou dobu, než se parlamentáři i s německou kolonou vracejí. Vyjednává se pak před budovou revolučního výboru. Němci se bojí Rusů a chtějí to vzít přes Batelov na západ. Zanechávají tu dva transportéry a snad nějaký benzín a jedou pryč. Mnozí si oddychují. Hrozí však nebezpečí od Jihlavy, a tak se staví záseky na silnici do Stonařova.

Vlasta se setkává s manželem až pozdě odpoledne. Kde byl tak dlouho? Rozvážel prý na všechny úseky bílé prapory pro případ, že by Němci skutečně přitáhli! Naši nemají skoro žádné zbraně ani náboje, proto ty prapory, aby se mohli vzdát! Manželka nad tím kroutí hlavou, připravuje jídlo a rychle dává sušit podkolenky a vysoké boty, neboť venku prší.

V Třešti stále vládne zmatek. Před budovou RNV zastavují auta na dřevoplyn. Mají prý odvézt všechny Němce na Roštejn, kde poslouží jako rukojmí v případě vpádu jednotek z Jihlavy. A také je musí uklidit proto, že jsou všichni zbití k nepoznání! Metodu koncentráku prý si naši lidé vyzkoušeli z opačné strany velice rychle a našli v ní zalíbení… Šofér Oulehla se však příkazu k jízdě nedočká. V Německém domě byly zabaveny likéry a vojenské velení města je teď dává do oběhu. Dopřává si je nejvíc samo. Už v poledne oznamuje učitelka Vozábová paní Bílkové, že se v budově slaví.

Pondělní ráno probouzejí lidi výstřely od stonařovské silnice. Kluci se večer stáhli blíže k městu, ale asi v deset hodin je zkontroloval Pěnkava a vyhnal je zpátky k lesu, i když věděl, co je tam může čekat. Stačil to před svou popravou říct raněný Bohuslav Telčer. Chlapci teď u záseku platí životy, zatímco jejich velitelé prchají do lesů. Tak rychle, že ani rozhlasem nevyhlásí varování, aby se i ostatní zachránili útěkem! V budově nechali jen Františka Krátkého u telefonu a ani jemu neřekli, co se děje. Krátký svůj post neopustil a byl pak s první skupinou občanů popraven na dvoře…

Němci obsazují město a osvobozují své soukmenovce. Ti jsou všichni zbití a někteří v obličeji k nepoznání. Časně ráno se vracejí z Roštejna na průzkum Dušek a Král a začali prý na Němce střílet. Při jejich pronásledování si esesmani spletli domy a vtrhli k Bílkům. Doma byli rodiče, z potomků dvě sestry, tři bratři a paní Vlasta. Snad se v domě povalovaly nějaké součástky uniforem, které sourozenci odložili, když se v noci vrátili z hlídky…

Němci vyzvali muže, ať jdou před vrata, kde už stál obrněný vůz. Cestou si Bohouš vzpomněl, že má na opasku pod kabátem pistoli. Rychle ji odepíná a hází přes plot. Němci začali střílet v domnění, že chce plot přeskočit. Otec v tom zmatku zahnul k sousedům a ukryl se tam v slepičníku. Němci zkontrolovali dům, naskočili do obrněného vozu a chlapce hnali před sebou. Karel Růžička po válce vypověděl, že jeho švagr procházel uličkou při odvádění chlapců Bílkových, a byl zde Němci kontrolován. Vystřelil po Němcích, a dal se na útěk. Vojáci se pustili za ním, nechali Bílkovy chlapce chvíli bez dozoru, ti však bohužel neutekli…

Jejich otec se vrátil k rodině a všichni se šli schovat do domu Salamánkových. Když byl všude klid, vrátili se zase domů a paní Vlasta se s třesoucími koleny pustila do města, aby pátrala po muži. U školky uviděla stát švagry Stáňu a Beďu, ale Bohouše neviděla. Našli mu totiž v kapse zásobník, a tak už stál s ostatními odsouzenými na smrt z druhé strany školy čelem ke zdi. Odpoledne přišla i k Bílkům dvě mladá rukojmí se vzkazem, ať někdo z rodiny donese zatčeným deky a jídlo. Vlasta rychle sbalila deky a nějaké jídlo, vzala i lahvičku zelené kořalky, kterou si chlapci uvařili na oslavu svobody, a vše to odnesla se švagrovou do budovy RNV. Všude tam stáli vojáci se samopaly. V domnění, že jsou muži ve věznici, prošly obě ženy budovou a přecházely do věznice. Německý povel je zastavil a paní Bílková vidí v okně za sebou muže. Jen podle kožené bundy poznala Engelmanna, u kterého byla sama nasazena, když v bývalé sirkárně vyráběla bedny na granáty. „Pane Engelmann, hledám manžela, je tu někde mezi rukojmími a neseme jemu a bratrům jídlo.“

„Sprechen sie deutsch!“ zní příkrá odpověď. Paní Vlasta ho mateřštinou přesvědčuje, že manžela dobře zná od té doby, kdy mu něco v továrně svařoval. Muž však stále vyžaduje mluvit německy a bodrá paní ho zase přesvědčuje, že přece on česky umí. Všímá si však, že má obličej celý modrý od bití. Přichází paní Hofbauerová se synem, Engelmanna nepoznává, má ho za nějakého zbitého Čecha a křičí: „To je hrůza, ti Němci mu dali!“

Vlasta Bílková jí vysvětluje, že to je naopak Němec zbitý Čechy, ale žena si nedala říct. Byla by to prostě fraška, kdyby nešlo o okolnosti tak vážné! Ženy pak konečně najdou rukojmí v prvním poschodí. Jeden voják ukazuje na kapsu a ptá se, zda je to šňaps. Vlasta mu lahvičku podá, ale on žádá, ať se první napije ona. Lízne si tedy, pak si dá Němec a špatnou češtinou vysvětluje, že je obyčejný voják z Rakouska, ale že se jeden muž nedostával do popravčí čety, tak ho do ní zařadili. A dodává, že rukojmí jsou i dole na práci.

Vtom spatří ženy u jedněch dveří Stáňu Bílka, jenž jim říká, že oba bratři přijdou. Za chvíli z vyražených dveří na konci chodby vychází Bohouš s jedním esesmanem a někoho táhnou. Vlasta na něj volá, ale on ji zaráží: „Nechoď sem, hned se vrať!“

Vtom se objevil Beďa a ženy zadrží. Později se Bílková od paní Mikešové dozví, že esesman táhl ubodaného muže po schodech za nohy, takže mu hlava tloukla o každý schod. A ještě volal na Bohouše, jenž musel jít s ním, ať se dívá na sovětský ráj. Přicházejí další rukojmí, všichni jsou bledí v obličeji a voják je posílá i s návštěvou do jedné místnosti. Posadili se tam na lavici a rozbalují jídlo a pití. Vlasta jim podává chléb a vidí, že manžel má ruce od krve. Ten si je rychle otírá o kalhoty a říká, že to je od pana lékárníka, kterého vynášel.

„Vlasto, Bohouš měl být popraven mezi těmi, co jsme pohřbívali. Našli u něj zásobník,“ říká najednou Beďa a jeho bratr se zlobí, že nemlčel. Doprovázel prý ke zdi na popravu Telčera, jenž byl na hlídce raněn do nohy, a podařilo se mu pak vrátit mezi ostatní rukojmí. Nikdo z třešťských Němců nebyl přítomen, a tak se zachránil!

Pan Mikeš i chlapci Bílkovi prosí návštěvu, ať cestou domů každému řeknou, aby nikdo na Němce nestřílel, nebo že se domů živí nevrátí. Bohouš dává manželce hodinky a náprsní tašku s penězi. Školník Mikeš své ženě nic dát nechce a přesvědčuje ji, že se přece v pořádku vrátí. Když však žena naříká, že žádné peníze doma nemá, dá jí je. Chlapci všechno snědli a ještě posílají svou příbuznou pro bílou kávu. Mladí manželé se loučí polibkem a pusu dostává i Stáňa, který má zrovna svátek. Pak už je voják vyhání, prý mají přijít večer.

Paní Vlasta zajde ke svým rodičům do bytu v Dělnickém družstvu, kde bydlí i předseda revolučního výboru Smejkal. Ten zrovna stojí na pavlači a ptá se, co se děje. A tak mu nastávající matka vysvětluje, že město je plné Němců, kteří hledají členy revolučního výboru a že už se popravovalo. „To se nedá nic dělat,“ říká předseda Smejkal!

Při zpáteční cestě u Dolního kostela slyší žena střelbu. Netuší, že právě padl i její manžel! Doma u Bílků vyzvedává tchyni, vaří bílou kávu a společně zase jdou k soudní budově. Před ní sedí se samopalem Němec Plocar a povykují tu především příbuzní odpoledne popravených mužů. Ženy jdou do prvního patra, kde běhá po chodbě paní Nosková a křičí: „Dělejte něco, nebo tady postřílí všechny!“

Paní Bílková se pídí po svém muži, ale rukojmí jsou úplně šedivá a nikdo nechce mluvit. Karel, její dřívější kolega z práce, se dal do pláče a raději utekl. Úplně bezradná žena zastavuje na chodbě stejného vojáka jako odpoledne a ptá se na manžela a jeho bratry. Dozvídá se, že zas byly nějaké popravy, že si nějaká žena s esesákem vybírala muže na zastřelení. Když rakouský Němec vidí, jak je žena vystrašená, začne ji uklidňovat, že všichni Bílkovi mezi zastřelenými nebudou. Rozepíná kapsu, vytahuje blok a zapisuje si německy jména tří sourozenců. Pak sejde po schodech a chodbou zamíří na vězeňský dvůr. Mladá paní Bílková mu kráčí v patách. Němec ji strká zpátky do chodby, sám přistupuje k zábradlí a čte jména. Na to pan Hromádka, jeden z rukojmí, ukazuje na zem. Voják si klade prst na rty, aby Hromádka mlčel. Pak přistupuje k Bílkové a povídá: „Buďte statečná, ale jsou tam všichni. Všichni mrtví…“

Rázem se jí zhroutil celý svět! Zoufalá žena chytá Němce za šátek pod krkem a křičí: „Co jste to udělali, vždyť oni za nic nemohou!“

„Dál ani krok, nebo se nevrátíte ani vy!“ chytá ji Němec za kabát a rozkročuje se na schodech. Jak se dostala domů k rodičům, nevěděla. Celou noc nespali a ujišťovali se, že se taková hrůza stát nemohla. Ráno šli na zámek, ale nikdo nic nevěděl. Odpoledne Němci odjeli, rukojmí je provázela a posléze se vrátila domů. Nikdo z nich však nechtěl říct, co se všechno stalo, kde jsou zbývající. Od velitele hasičů Brychty se Bílkovi jen dozvěděli, že jejich čtvrtý syn leží mrtev na cestě ke Stonařovu. Tolik bolesti se snad nedá přežít! Doktor Brož se obává, aby Vlasta Bílková nepotratila. Další noc je nekonečná.

Devátého května přijíždějí ruští vojáci. Lidé jásají, válka skončila! Jen pozůstalí nejásají. A není jich málo! Postávají u vězeňského dvora a čekají, až jejich drahé vyndají z hrobů. Zelený trávník kvete krvavými kalužemi, v rohu leží čepice, támhle kus ustřelené lebky, zeď je posetá střelnými ranami. U vchodu na dvůr klečí paní učitelka Vozábová a do kapesníku sbírá zbytky rozbitých brýlí a několik zubů. Jen to jí zůstane po dvou synech a manželovi.

Dlouho pozůstalí marně žádali, aby se vězeňský dvůr pietně upravil. Nejdříve se na dvoře pásly slepice, pak si tam zaměstnanci zřídili volejbalové hřiště. Dejme slovo statečné paní Bílkové: „Střelné rány na zdech byly důkazem bestiálních vražd. Ty však byly rychle zahlazeny, aby nestrašily ty, kteří v odboji zradili, a pak se vrátili z Roštejna jako partyzáni. Učitel Němec, vojenský velitel města, se nestyděl poslat pro uniformu důstojníka a přijel jako vítěz. Také Pěnkava, Boháček, Smejkal se topili ve slávě a žádali různá vyznamenání. Topili se ve slávě a nic jim nevadilo, že zapříčinili tolik bolesti. Kdyby bývali neoslavovali, když ještě vlastně nebylo co, mohlo být ušetřeno tolik životů a bolesti. Na oslavu bylo času dost, ale touha po pití zvítězila nad rozumem.“

Použitá literatura:

Jurman, H.: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Páralová-Bílková, V.: Nikdy nelze zapomenout. Strojopis 1984. Otištěno Naše Město 1995, s. 44-46.

Foto: Hynek Jurman a Muzejní spolek v Třešti, věnováno autorovi.