Článek
Dovolte dnes trochu literárních souvislostí, uvažování a citování. Mnozí kritici hrozí prstem a hřmí: „Hodnoťme dílo, nezabývejme se nikdy autorem a jeho osobním životem!“ Jenže ono to dost dobře nejde. Jsou čtenáři, kteří shánějí každý drb ze života tvůrce, z jehož tvorby přitom znají jen drobečky. Existuje badatel, který nikdy nedočetl Babičku, prý hrozná nuda! Ale důkladně prostudoval několik desítek knih o této Babičce a o samotné Boženě Němcové. Život tvůrců prostě čtenáře i badatele často láká.
Arne Novák už před více než sto lety rozdělil kritiku na estetickou a životopisnou. Kritik estetický posuzoval dílo a vylučoval z něj osobnost, zato životopisnému kritikovi „nestačí, má-li ovoce, nýbrž touží poznati také stromu, zajímá se i půdou a klimatem“.
Básník Ivan Diviš šel ještě dál, odmítal, aby po umělci zůstalo jen dílo bez zprávy o jeho tvůrčím utrpení. Jako hlavní dílo měla být publikována zpráva o autorově životě a až někde úplně na konci se měla v koutku krčit jeho literatura. Také zajímavý názor!
U Máchy se ovoce s větvemi tak prolínalo, že literární znalci hovoří o „intimním zasahování literárních motivů do života“. Například svou žárlivost básník prožil v obraznosti dříve, než se skutečně udála v jeho životě. Prostě v náčrtu povídky Přísaha a v Cikánech popsal scény, které teprve později prožil s Lori při přísaze nad mrtvolou její matky. Vymyslel to, napsal a pak teprve vložil do svého života…
Je dost čtenářů-sadařů, které zajímá strom více než ovoce. Ovoce každému nechutná, strom je však může uchvátit. Snad příliš neprozradím, když jen okomentuji to, co už dříve vyšlo v knize vydané poměrně velkým nákladem. A kdo tedy chtěl, už to dávno zná…
Jiří Orten
V srpnu 1938 pobýval básník Jiří Orten v Kunštátě, kde si užíval společnosti Klementa Bochořáka, Ivana Blatného, paní Buňky (tj. Libuše Halasové, manželky básníka) a jejího syna. V dopise z 15. srpna napsal Orten své dívce Věře: „V Kunštátě jsem Ti byl nevěrný…“
O týden dříve si zapsal do své deníkové Červené knihy báseň Nevěra. „Jenom ten zlatý vlas, který jsem česával / jmenuje se Bibiána,“ píše v ní. Jeho dívka pochopila, že zlaté vlasy má paní Halasová a že tedy se už něco stalo. Žárlí na ni a lituje, že sama takový vlas nemá.
Orten si 7. září 1938 poznamená: „Před domem jsem se políbil s Halasem (neví o tom, je víc než já a neví ani, co si myslím)…“
Koncem července 1939 píše Věra Fingerová, neboť ona je tou Ortenovou dívkou, svému milému: „A hned přestaň myslet na paní Buňku!… Paní Buňce se asi stýská. Nepojedeš do Kunštátu? Jestli ano, tak mi už nechoď na oči, to si pamatuj! A stejně je mi to podezřelé a ještě asi dostaneš, Ty záletníku jeden!“
Zhruba o měsíc později připomíná: „Já vím, že se Ti hrozně líbí zlaté vlasy, a já mám jenom hnědé, a paní B. je tolik krásná…“
Tolik tedy pro milovníky stromů. Stromy opravdu prožívají pestřejší životy než jablka na nich. Vše najdete v knize korespondence Ortena s Věrou Fingerovou Hořký kruh. Pokud litujete z předešlého textu básníka Františka Halase, vězte, že všem dnům ještě nebyl konec.
František Halas
Vzápětí vzplál krátký milostný vztah právě mezi Halasem a Věrou, k němuž se kunštátský básník zřejmě 10. srpna 1939 přiznal, jak vysvítá z Ortenovy Modré knihy na straně 215. Ještě za rok se Orten odmítá nastěhovat k Halasovi a 7. srpna 1940 poznamenává: „Ještě to nepřebolelo.“
Do konce života byl k Věře podezřívavý a strašně žárlivý. Tak vidíte, jak se dokáží proplétat větve stromů…
Halas napsal Věře báseň bez názvu, kterou syn F. X. Halas později označí za „galantní pozdrav dívce Jiřího Ortena“ (doslov k výboru Časy, s. 388). Pozorný čtenář však pozná, že galantnost zde taje v jednoznačné vybídnutí:
„Růžové spiknutí sametové / jsi celá Ty / ó blouznivé dny zářijové / naší tesknoty / jak marná byla všecka slova / když tála k něžnosti / hledala přízvuk víry znova / ó té marnosti / do prázdných dlaní dýchám zase / zimy lásky své / přijď ohřát jednoho dne v kráse / mé srdce bláznivé.“
No nezní to nádherně!?
Ani psí hřbitov u zámku v Kunštátě nemohl Orten vynechat.
Ale vraťme se raději k ovoci, neboť plody Halasovy i Ortenovy patří k těm u nás vůbec nejchutnějším! A podle ovoce přece poznáte je… Osobně považuji Ortena za našeho největšího básníka a Halase se Seifertem hned za ním. Jiří svůj talent přitom nestačil rozvinout, odešel neskutečně mladičký. Vzpomeňme tedy na něj alespoň myšlenkou z Deníku („Nic není zavrženíhodné - ani zavrhování: …„Bezuzdnost.“ Třeba zamyslit se jen nad významem strašného nástroje, zvaného uzda. Stádní, poslušné, morální cítění přivedlo lidi tam, že snižují se na niveau koně. „Krveprolévání“… ale je lhostejno, lije-li se krev žilami nebo mimo ně.“).
A přidejme několik veršů z básně Dívčí zpěv:
„Česej mne, drahý, už jsem zralá / vstup do mne jako katedrála. / Za kodrcání kočáru / stékáme vřele po jaru / jak slzy, za nichž jsem se vzdala. / Česej mne, drahý, už jsem zralá.“
Prostě básník s velkým B. V Ortenově případě plody zastínily stromek, jenž brzy odumřel.
Foto: Hynek Jurman, Wikimedia commons – volné dílo
Literatura:
Jurman, H.: Čítanka Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2009.
Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.
Orten, J.: Hořký kruh: korespondence s Věrou Fingerovou. Torst, Praha 1996
Halasův hrob v Kunštátě.
