Článek
7. května 1945 vstupuje na scénu tragických událostí v Třešti 22letá Herta Kašparová. Když se bude případem téměř za 60 let zabývat televize, udělá z ní nejdůležitější postavu. Opomine smysluplnost povstání, nebude se vůbec zabývat organizátory, kteří s plnými gaťaty prchli do lesů a nechali nezkušené hochy v ohni, bude mít oči a objektiv kamery jen pro Hertu Kašparovou. Jakási dívčina ji na televizní obrazovce zahraje, bude stále dokola luskat prsty a vypjatým ukazováčkem posílat na smrt. „Přišel velký den i pro Hertu Kašparovou,“ zazní z komentáře.
Otec Herty Kašparové Alois byl Čechem, ale vzal si Němku. Sloužil na dráze jako výpravčí a byl funkcionářem Sokola. V Třešti žil od roku 1922. Přihlásil se zde ovšem jako příslušník německé národnosti a musel proto skládat zkoušku z češtiny. Jako Němec měl být v roce 1938 přemístěn do Poličky, ale podle poválečné výpovědi prosil na brněnském ředitelství, že chce v Třešti zůstat, neboť se cítí být Čechem. Češství podle vlastní výpovědi předstíral jen do 15. března 1939 a hned poté vstoupil do NSDAP.
Herta v měšťance, čtvrtá zprava ve 3. řadě.
„Ještě teď ho vidím, jak v sokolském kroji stojí čestnou stráž u katafalku Masaryka,“ zaznamenal po válce Jaroslav Kolář. Ještě před patnáctým březnem si změnil jméno na Kaspar. Dcera Herta se narodila s obrácenou nohou, která byla hned napravena, ale dívka mírně kulhala. Podle vzpomínek kamarádů a spolužáků byla pohledná, hezká a nebyla zlá. Hrála si s českými kamarády, poslouchala s nimi muziku a podobně. Cvičila v Sokole a stejně jako její bratr Alois pracovala u kriminální policie. Nastoupila v Jihlavě 16. 2. 1942 a od 21. 9. 1942 působila ve Zlíně, kde vedla kartotéku a po dva měsíce byla tlumočnicí u výslechů. Dne 17. dubna 1945 se vrátila k rodičům, a pak už byla pořád v Třešti, jen 23. dubna navštívila Jihlavu. Bratr Alois pomohl mnoha českým lidem, protože likvidoval česká udání. Jezdil na vlakové lince Jihlava–Brno a kontroloval zavazadla cestujících, jestli nepřeváží potraviny na šmelinu. Zachránil prý mnoho českých řezníků před tresty za černé porážky.
Ke Kašparům docházeli gestapáci z Jihlavy na svačinky. V říjnu 1944 zřídil Engelmann v Třešti volkssturm, velitelem prohlásil právě Kašpara a jeho zástupcem Pollaka. Každou neděli konali cvičení a chystali se na konec války. Dostali zbraně, které uložili v Německém domě a měli být připraveni na potlačení případného českého povstání. Na osobní ochranu dostal Kašpar pistoli a dvacet pět nábojů.
Hertin příběh začíná vlastně už odpoledne 5. května na třešťském vlakovém nádraží, kde rodina bydlela. Kolem 17. hodiny otevřela Herta okno bytu a zeptala se výpravčího Františka Dohnala, co že to hlásí místní rozhlas. Odpověď zněla, že všichni Němci musí odevzdat zbraně a náboje. Herta tedy sešla do staniční kanceláře a sdělila tam cestmistrovi Rudolfu Sajdovi, že otec má v bytě nějakou zbraň, ať jde s ní nahoru. Sajda poslal do bytu Vítězslava Šalandu, který přebral od Herty pistoli a od matky Kašparové pušku. Janu Ježkovi pak odevzdali aktovku nábojů, které měl doma otec pro volkssturm a vyžádali si potvrzení. Ježek je skutečně sepsal a odevzdal.
Asi pět minut po jeho odchodu vtrhlo do bytu přibližně dvacet mužů, mezi nimiž Herta poznala dva nebo tři bratry Bílkovy. Hledali další zbraně. Večer kolem půl osmé přišli znovu dva muži a odvedli matku. Herta v bytě osaměla, ale i pro ni si po 20. hodině přišli dva muži a odvedli ji před revoluční národní výbor v soudní budově. Před ní stála spousta zvědavců a z jejich středu dostala Herta jeden políček. Uvnitř ji předseda Josef Smejkal oznámil, že je zatčená a byla odvedena do věznice okresního soudu. Zde už ji nikdo nebil.
Převzal ji učitel Vozáb a vyslýchal ji. Zajímalo ho, jestli už odjelo jihlavské gestapo a zda by nepřivezla bratra Aloise. Odpověděla, že ne, že se má na Jihlavsku střílet. Ale sdělila bratrovu jihlavskou adresu na Schillerově ulici číslo 20. Pak ji Vozáb odvedl zpět do věznice a předal službě. Poté už s ní až do pondělního osvobození nikdo nemluvil.
Otci Kašparovi nařídil 5. května Engelmann, aby společně s ing. Goldem odvezl zbraně do Jihlavy. Vyjeli tam kolem třetí hodiny odpoledne, tedy těsně před vypuknutím povstání. Za čtyři hodiny se vrátili do zcela nové situace, o níž nic netušili. Kolem sedmé hodiny večerní byli u zámku zadrženi a dopraveni do věznice soudu. Herta se ve vězení setkala s německým vojínem, jenž byl zadržen při sobotním zatýkání a ten jí sdělil, že jeden voják se postřelil, ale druhý se ukryl a unikl zatčení. Právě ten měl telefonicky informovat Jihlavu a odtud pak byla provedena trestná výprava do Třeště.
Čas ve vězení plyne pomalu. Sobotní večer se vlekl, potom noc, celá neděle, stále se nic nedělo, zase dlouhatánská noc a pondělní ráno. Mohlo být mezi sedmou až osmou hodinou. Dveře věznice byly prudce přibouchnuty a pak snídani na ženské cele přerušila střelba. Nikdo netušil, co se děje. Bylo slyšet dupot na schodech, bouchání, dotazy v němčině a násilné otvírání cel. Výplň dveří kdosi vyrazil sekyrou a ženy tím otvorem vylézaly ven. Herta Kašparová s matkou, baronka Sternbachová, Gabriela Elsterová, manželky vládního rady Richtera a dr. Roedera, sestra Červeného kříže Schörerová a ještě další německé ženy. Sledují, jak němečtí vojáci nosí z horních pater zbraně a nakládají je na auto. Osvobození zajatci jsou odvedeni k muzeu a na protější straně náměstí vidí muže stojící čelem ke zdi. Herta vidí mnohé Němce potlučené, pořádně zřízený je i její otec. Má nalomená žebra, rozbité čelo, natržené oko. Herta odchází s ostatními do hlavní školy, kde uléhá k odpočinku až do odpoledne.
Pak ji vyhledá kriminální tajemník Kraiger, její bývalý šéf ze Zlína. Evakuoval se do Jihlavy a odtud se zúčastnil se výpravy do Třešti. Teď tu poznal svoji bývalou zaměstnankyni! Tím dostaly události krvavý spád… „Kdo byl u vás v bytě a kdo tam dělal prohlídku?“ chtěl vědět.
Herta připouští, že je všechny ani nezná, že však mezi nimi byli i její spolužáci z města. Kraiger chce, aby mu je v soudní budově ukázala. Herta jde oznámit matce, že chce udat osoby, které u nich dělaly prohlídku. „Nedělej to! Taková věc se ti vymstí!“ varuje ji matka.
Herta nedbá a jde. V doprovodu několika kriminalistů a poddůstojníků SS. V prvním patře vcházejí do místnosti, kde jsou hlídáni čeští muži. Herta vešla dovnitř a zavřela oči. Otevřela je až po delší době a usmívala se přitom. „Řekněte nám osoby, které u vás provedli domovní prohlídku či případně bydlí poblíž soudní budovy,“ vybízí ji doprovod.
A Herta jde a ukazuje. Přišel její velký den! Velký den? „Ukazovala jsem rukou na jednotlivé muže a přitom jsem luskala prsty o sebe, což je mým zvykem,“ přiznala Kašparová po válce. Podle přání vybírá účastníky domovní prohlídky i nedaleko bydlící chlapce. I bydliště právě rozhoduje o životě…. Má vybrat alespoň deset osob! Mnozí ji ani neznají a ptají se dalších, kdo to je a co to má znamenat. Ti budou mít většinou štěstí. Horší na tom budou dobří známí, kteří vtrhli předevčírem ke Kašparům do bytu.
Nejdříve ukáže na kováře Bohumíra Bílka. Pak pokyne na jeho bratra Standu, krejčího. Třetí bratr Bedřich se postavil sám. Hertě se to zdá málo a ptá se na čtvrtého Bílka, Pepíka.
Postrádala ho právem, čtvrtý Bílek zde nemohl být. Padl před pár hodinami během přestřelky u záseku nad Třeští, nikdo z přítomných to ještě neví.
Po válce se bude desítky let tradovat historka, že Herta chtěla s jedním z Bílkových hochů chodit, ale prý byla odmítnuta. A tak se měla pomstít tím nejodpornějším způsobem! Zůstalo však u zkazek. Ani vdova po Bohoušovi Bílkovi mi nepotvrdila, že by hochy k popravě vybrala Herta kvůli neopětované lásce. „Chtěla chodit s nejstarším Josefem, ale kvůli tomu to nebylo. To zavinilo to bití zajatců…“
Nikdo netušil, kam ti vybraní půjdou, ale úsměv na rtech Herty Kašparové prý nevěstil nic dobrého. Věděla, že vybraní půjdou na smrt? Nebo si myslela, že jen označuje lidi podle bydliště a třídí ty, kteří neoprávněně vnikli do jejího bytu? Poválečná výpověď je upřímně tvrdá: „Bylo mi známo, že každá osoba, u které se najdou zbraně nebo která se provinila vůči říši odporem proti její branné moci, bude popravena. Věděla jsem tedy, že lidé, které označím, stihne přísný trest a budou německou mocí zničeny. Učinila jsem to, protože jsem měla zlost, že jsme byli 5. května zatčeni a že u nás byla provedena domovní prohlídka…“
Mohla taková výpověď vzniknout bez nátlaku? Vždyť se tím sama odsoudila na smrt. Proč netrvala na své nevědomosti? Těžko dnes soudit. Vraťme se ještě do věznice k výběru mužů. Herta ukazuje na školníka Láďu Mikeše, který držel do poslední chvíle ve věznici stráž nad Němci, na dělníka Hofbauera, na Merta a Topinku z Batelova, na holiče Bartoše, krejčího Bukovského a další. Některé její prst minul o vlásek: „V tom okamžiku mne její prst minul doopravdy o kousek, protože se mi téměř zdálo, že ukazuje na mne. Ale vstal Miksa a ona kývla hlavou, že myslela jeho.“
Vybraní jsou zfackováni, popostrčeni samopalem a odváděni v zástupu, Herta jde s Kraigerem samostatně vzadu. Když vidí, že jsou muži vedeni na dvůr, vychází s tajemníkem před budovu a míří zpět ke škole. Druhého dne jí sdělil poddůstojník SS Willi, že předvedení si museli zvednout košili a byli stříleni do srdce. Jeden prý zvolal, že rád zemře pro Československou republiku.
„Vím, že jsem zavinila smrt několika lidí. Jednala jsem ze msty…“ končí výpověď Herta.
Určila deset či jedenáct osob, zhruba další desítka byla mezi popravené přidána dole na dvoře.
Herta Kašparová se vrátila do školy na náměstí za rodiči, kterým měla sdělit, „že vybrala několik českých mužů k zastřelení“. Otec měl odpovědět, že si to všichni zasloužili. Až kolem 17. hodiny se Kašparovi vrátili do svého bytu v doprovodu eskorty esesmanů. Všechny bedny v bytě nalezli otevřeny a věci rozházeny, takže je zase srovnali, aby se připravili na odjezd z Třeště.
Na noc odešla rodina do zámku a ráno se vrátila s Františkem Pollakem a několika poddůstojníky na nádraží. Cestou koupili mléko, chleba a salám a společně pak u Kašparů posnídali. Mezitím přijelo auto, na které naložili potřebné věci. V půl třetí odpoledne 8. května se vydala kolona Němců ze zámku na cestu. Vpředu jel pancéřový vůz, pak povozy uprchlíků, za nimi šla až za město rukojmí a nakonec jelo nákladní auto s vojáky. Přes Telč a Dačice dorazili do Českého Rudolce, kde se po chvíli čekání vmísili do vojenského transportu a v něm pokračovali na Novou Bystřici. Společně dojeli všichni až do Staňkova u Třeboně, kde sdělil Hertě predikant Willibald, že dál už s nimi nemůže. Obrátila se tedy na Aloise Rohatschka a s jeho rodinou cestovala do Gmündu a poté do Litschau v Dolním Rakousku. Odtud se přesunuli do Sasse a později odjela Herta do Gmündu, kde pracovala do 2. února 1946.
O jejím dopadení se vypráví několik verzí. Podle jedné Herta vařila v Rakousku sovětským vojákům a třešťský občan Šprincl, v té době národní správce Národní kavárny ve Slavonicích, ji tam odhalil vlastně náhodou, když se rozjel do Rakouska za nákupem vína.
Roman Cílek uvádí, že Šprincl pátral po Kašparové cíleně, až ji v sobotu 2. 2. 1946 našel v sovětské důstojnické kuchyni, kde pracovala jako kuchařka. Když se prokázal potvrzením, Hertu mu vydali, on ji přivezl před ONV v Dačicích, pak do Třeště a do vězení v Jihlavě. Šprinclovi pomáhal pan Šmíd, který mi osobně vyprávěl, že se o pobytu Herty v Gmündu dozvěděli od jedné Němky z Dačic. Půjčili si oba ruské uniformy, mluvili rusky, česky i německy a nechali si nastoupit všechny ženské. Šmíd Hertu znal dobře a hned ji také odhalil. Dovezli ji domů a předali úřadům.
Herta Kašparová byla vězněna v Jihlavě a zřejmě až před procesem byla převezena do Třeště. Zde chodila na procházky na vězeňský dvůr. Tedy do míst, kde zahynuly její oběti. I bratři Bílkovi… Ještě v jihlavské vazbě byla umožněna návštěva obviněné panu Milanu Bílkovi, bratranci zastřelených bratří, a také vdově paní Vlastě Bílkové. Ta vylíčila v pořadu Osudové okamžiky své setkání s Hertou Kašparovou. Na dlouhé chodbě jí dala stráž do ruky bejčák, ať si to s Hertou vyřídí. Paní Bílková byla rozhodnuta dívce něco udělat, stráž naznačila, že ji může i zabít. Herta si ji však měřila vyzývavě a vdova se k ničemu neodhodlala. Karabáč jí ztěžkl v rukou…
Ve dnech 10. až 13. září 1946 zasedal v Třešti v sále kavárny Republika jihlavský mimořádný lidový soud. Prvního dne byl odsouzen Josef Gemeinwieser za účast na potlačování povstání. Dostal doživotí. Dvanáctého září byl vynesen trest nad Engelmannem, jenž se podílel na výběru rukojmí a nesl odpovědnost za smrt Josefa Duška. Odpoledne dostal trest smrti, který byl téhož dne veřejně vykonán. Třináctého září se obecenstvo dočkalo vrcholu představení. Herta Kašparová neprojevila lítost nad svým činem, pouze se vymlouvala na rozkaz od tajemníka gestapa Kraigera. Opakovala, že práh věznice nepřekročila a o popravách se dozvěděla až druhého dne. O půl čtvrté byl vynesen rozsudek smrti. Po hodinovém odkladu, Herta si totiž přála promluvit s bratrem, byl i její trest veřejně vykonán.
Stalo se tak v aleji V Kaštanech nedaleko zámku. Zde byla postavena dřevěná podlaha se schůdky a šibenicí. Okolní pole bylo plné místních i přespolních diváků. Pozůstalí po třešťských popravených měli přednostní právo na místo v první řadě u popravčího pódia. Od zámku se blížil průvod. Soudci, kněz, místní lékař, vězeňští strážci ve fialových uniformách, Herta Kašparová se spoutanýma rukama a kat v černých šatech, s bílou košilí a rudou vázankou, s měkkým tmavým kloboukem.
Poprava Herty Kašparové.
Herta prý zůstala tvrdá a nelítostná i ve chvíli smrti. Do poslední chvíle v popravu nevěřila, pečlivě se upravovala a natáčela si i vlasy. Zato bratr Alois byl z jejího činu zoufalý a nemohl pochopit, co to Hertu koncem války napadlo. O sobě řekl, že sice nebyl svatý, ale žádný život nemá na svědomí a mnoha lidem naopak pomohl. Herta byla popravena a její mrtvé tělo vyfotografováno. V jiných termínech byli odsouzeni rodiče Alois a Františka Kašparovi a také jejich syn Alois. Otec dostal doživotí, matka se synem 20 let vězení. Hrdlem ještě propadl vládní rada Alois Elster.
Použitá literatura:
Cílek, R.: Třešť včera dnes zítra. Třešť 1980.
Jurman, H.: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.
Kolář, J.: Mladí jednotáři v době ilegality. In: Studijní materiály k dějinám dělnického na Vysočině IV. Třešť 1963.
Kubů, J.: Těm, kteří nezažili…Havlíčkův Brod 2004Mottl, J.: Kronika květnových dnů. Brno 1965.
Páralová-Bílková, V.: Nikdy nelze zapomenout. Strojopis 1984. Otištěno Naše Město 1995, s. 44-46.
Toman, F.: Zúčtování. Městský zpravodaj, Třešť 1985.
Foto: Muzejní spolek v Třešti, věnováno autorovi.
